BOT - Skřetí a trolí svět





Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Kterak se Haevar setkal s Grushadem
PříspěvekNapsal: ned 31. led 2010 15:21:01 
Offline
hoqatar (tahoun)
Uživatelský avatar

Registrován: sob 28. úno 2009 15:16:48
Příspěvky: 330
Bydliště: Tábor, Jihočeský kraj
Kterak se Haevar setkal s Grushadem

Na sníh znovu dopadlo pár horkých kapek krve a začalo se do něj vpíjet. Vzápětí rudé kaňky ztěžka prošlápla kožená okovaná bota krvácejícího a pomalu umírajícího tvora, který se zoufale z posledních sil prodíral zasněženým severským lesem.
Tělo humanoidní, porostlé hustou srstí hnědo-šedé barvy, teď kvůli četným ranám na mnoha místech nasáklou svou vlastní krví; huňatý ocas a dlouhá šedá hříva vlasů, rostoucí už od kořene nosu a z tváří, nikoliv jako lidem až od konce čela, jenž sahala až k pasu, ozdobena korálky, copy a peřím. Natlučený černý vlčí nos; mžourající, jindy jasné oči, rozbitá ústa s vystouplými spodními špičáky a dlouhý vous spletený v úzké copánky.
V patách měl své pronásledovatele, kruté a zaslepené lidi, lačnící po jeho huňaté vlčí kůži a po radosti z jeho utrpení. Lidé ale k jízdě používají koně, jenž se ve sněhu boří - po chvíli museli slézt ze sedel. Ve svých těžkých zbrojích ale postupovali zasněženým lesem znatelně pomaleji. Setřásl je, znal každý strom a byl s nimi zadobře, jako každý jeho lidu.
Tělo stále více vypovídalo službu, cítil náruč smrti. Po posledních vrávorajících krocích našel konečně místo, kde by se mu líbilo v klidu dokonat svou pouť. Svalil se mezi kořeny prastaré moudré borovice a vyčkával na hlasy předků. Ztratil už obrovské množství krve, konec se už zdál být tak přirozený a jasný... S poklidem zavřel oči a loučil se se vším, co ho v životě potkalo.
Za několik okamžiků však byl nucen z posledních sil víčka znovu pootevřít.
Neslyšel přicházet skupinu postav, která nyní stála kolem něj. Byli oblečeni v potrhaných, ale účelných tmavých oděvech a zbrojích, velmi ostře páchli potem a krví. Měli hnědou až černou pleť a hrubé pokřivené tváře. Ihned je poznal - nepochybně skřeti, už se s nimi mnohokrát setkal, nejčastěji jako jejich spolubojovník po boku v zimních bitvách proti lidem.
Tyhle však nikdy neviděl. Ti hubení se třásli zimou, ti ramenatější a urostlejší nadávali na promrzlé nohy. Jeden z nich byl větší a mohutnější než všichni ostatní, měl šedé vousy a v ruce třímal palici. Troll.
Umírající na zemi chtěl něco říct, snad aby dal najevo že ještě není mrtvý, ale byl příliš vysláblý, ani neotevřel ústa. Přistoupil k němu menší skřet, páchnoucí ohořelou kůží a močovinou, s rozpláclým kulatým obličejem s křivým nosem, šťouchl do něj tupou stranou kopí a prohlásil:
„No bóže, rozsekaná a způlky už zasněžená mrtvola, nó. To je toho, sakra, padáme odsud, je tu hrozná klendra.“ Načež si odplivl.
Troll, co dosud ležícího jen tiše pozoroval, rychle odvětil:
„Drž hubu pitomče a podívej se pořádně! Nepoznáš Skanaerriana?
„Hmm, no jo.“
Přistoupil k nim další ze skupiny s dlouhou sudlicí, který byl cítit pečeným masem a zeptal se:
„Co s ním uděláme? Vypadá dost mrtvě, ale pohřbívat ho asi nebudem.“
„Jasný,“ přidal se ten smrdutý s kopím, „na to má moc pěknou srst, ale jak tak koukám na tu krev všude okolo, asi dost děravou.“
Troll poklekl k nehybnému Skanaerrianovi.
„Ještě není mrtvej, jak jsem čekal. Vlkouši, jak známo, mívaj dost tuhej kořínek.“ Skanaerrian sebou zaškubal. Troll od něho vstal a řekl: „Zachráníme mu život.“
Ten s kopím se vyjeveně zeptal:
„Có? A próč? Nebylo by lepší ho přeci jen stáhnout? Stejně dlouho nepřežije a dobrá kožešinka se vždycky může ho.... áááuu!!“
Hřmotný troll k němu rázně přikročil, dupl na nohu, zapáčil mu ruku a mrštil s ním proti nejbližšímu stromu, o který se bolestivě uhodil do hlavy. Když se s nadáváním sbíral ze země, ostatní na trolla podiveně civěli. Ten pronesl:
„Pokud si dobře vzpomínám, Skanaerriani jsou skřetími dlouholetými spojenci, už mnohokrát jim přišli pomoct, přestože je, a možná právem, “podíval se na potlučeného skřeta, „pokládají za totálně bezohledný a krutý ke všemu živýmu. Zachráníme ho. Když nic jinýho, tak kvůli diplomatickejm vztahům se Skanaerrianama, ne? Nevim co by řekli na to kdybysme ho tu nechali jen tak chcípnout. Vaawrrug a Taargur, doneste ho do tábora. Kde je dushatar? Tady. Morchainte, postarej se mu o ty zranění a hoď po něm občas okem, ať nám nenatáhne brka, jo?“

(pozn. autora - postava skřeta lačnícího po kůži umírajícího Skanaerriana je smyšlená a neexistující, není to žádný ze členů Grushadu)

Položili ho na kožešinami pokrytou podlahu zasněženého skřetího stanu, uprostřed hřejivě plápolal ohýnek. Morchaint, na skřeta překvapivě zdatně, vyčistil četné rány a před ovázáním je potřel hojivou mastí z bylin. Po mnoho dní byl jejich nový host velice slabý a několikrát si už vážně mysleli, že je mrtev. Ale když už ho chtěli vynést a pohřbít, s vypětím sil otevřel oči a snažil se pohnout či něco říct, aby dal najevo že žije, jen potřebuje hluboký odpočinek. Nosili mu ve vodě rozvařené maso, aby se lépe žvýkalo, nalejvali ho utrejchama. Někdy si večer k němu sedli a rozsáhle filosofovali o tom, co ho mohlo potkat. Skanaerrian znal černou řeč, jejíž zkomolenou formou se skřeti domlouvali, naučil se jí na cestách a v bitvách jako pár dalších jazyků. Rozuměl tak hovořícím témeř každé slovo a jakmile mohl jen trochu promluvit, začal si s nimi povídat. Nejdříve si toho kvůli slabosti jeho hlasu ani nevšimli, ale když zjistili že vlkouš umí mluvit po jejich, byl po pár dnech vyzván jim svůj příběh vyprávět.

Ze všeho nejdřív řekl, že se jmenuje Haevar a je synem Vúhhara, náčelníka smečky Vahaarghtu. Se svou smečkou i sám již prošel mnoho cest, radostí i útrap, ale před nějakým časem se stala událost, která mu otočila život zcela naruby. Už od mládí si přál přátelství s divokým vrrkem, kterému mu by mohl usednout na hřbet a jezdit s ním po lesích, lovit a prohánět se s větrem v zádech, tak jako jeho otec se svým vrrkem Gaarchanem. Dlouhý čas ho hledal, než čas uzrál a Haevar pochopil, že si ho vrrk musí najít sám. Tak se také stalo jedné zimní noci, kdy k němu ze tmy přišel bílý severský vrrk jménem Haargan. Byl to jeden z nejstatnějších a nejsilnějších vrrků v celém Skanarru, témeř o půl sáhu vyšší než ten nejvyšší lidský jezdecký kůň. Byl to jeden z rodu samotného Graawna, Pána Vrrků. Celé měsíce s ním projížděl krajem, od smečky ke smečce, účastnili se četných dobrodružství, lovů, bojů a oslav; vzniklo mezi nimi hluboké a pevné přátelství.
Tou dobou se lidští osadníci z pobřežních vesnic začali dostávat hlouběji do vnitrozemí, káceli lesy, plenili přírodu a po desítkách vybíjeli zvěř. Haevar na vlastní oči viděl, jak zvířatům, která se chytila v jejich pastích, vržených lasech a sítích lidé zaživa stahují kůži a ještě živé je nechávají dlouze trpět. Skanaerriani jsou těsně spjati s přírodou, co cítí ona cítí i oni, vnímali utrpení vražděných zvířat. Byl svědkem zmasakrování skanaerrianské mírové výpravy a vypálení několika tábořišť. Skanaerriané spojili síly s tlupami skřetů a bojovali dlouhé dny a měsíce proti lidem, mnoho slz bylo prolito, mnoho dobrých bojovníků padlo. Lidé Skanaerriany opovrhovali a boj s nimi nepokládali za větší nebezpečí než odrážení občasných nájezdů toulavých skřetích tlup. Brzy si všimli skanaerrianského jezdce na velkém bílém vrrku. Kožešníci a obchodníci dostali zálusk na obří vrrčí kožich. Nastražili léčku a při jedné z bitev odřízli Haevara jedoucího na Haarganovi od ostatních bojujících a vyrazilo proti němu sedm jezdců s holemi, štíty a sítěmi. Proti takové přesile nemělo smysl se stavět čelem, Haevar s Haarganem ujížděli lesem, kde byli mnohem obratnější než jezdci na koních, Haevar dva z nich po cestě sestřelil lukem, dalšího, který se oddělil od jedoucí skupiny, skolil Haargan. Zbylí jezdci je ale hnali stále dál, nadbíhali jim další přijíždějící z lesa a uzavírali je do kleští. Haevar střílel jeden šíp za druhým, Haargan roztrhal další dva jezdce, ale kruh se uzavíral, někteří lidé zahodili sítě a natáhli kuše. Střely začali nalézat svůj rychle se míhající cíl mezi stromy. Haargan se rozhodl obětovat se pro přítele. Ač raněn čtyřmi šipkami, prudce se odrazil od kmene stromu a mohutným skokem přeskočil blížící se řadu jezdců se sítěmi , po dopadu vzpouzejícího se Haevara tlapami strhnul za nohu ze sedla, nechal ho kde byl a rozběhl se sám zpátky proti lidem. Stihl rozsápat už jen dva, sítě, lasa a hole obrovského vrrka zkrotily. Haevarova duše propojena s Haarganovou se trhala na kusy. Ochromeně stál a se slzami v očích se mu z hrdla dral bestiální řev otřásající i nejotrlejší myslí. Strašlivě toužil po boji o osvobození přítele, zachoval však alespoň na krátku chvíli chladnou hlavu a rozběhl se lesem pryč, aby Haarganova oběť nepřišla nazmar. Vyrazili za ním dva jezdci, po chvilce pronásledování se ale Haevar najednou zastavil a otočil proti nim s ohněm v očích a pěnou u huby, těžce zkoušený pohár přetekl. Jezdci okamžitě vystřelili, Haevar uskočil, ale jedna šipka mu prostřelila lýtko. Jakoby si toho ani nikterak nevšiml prvního prostřelil lukem, po druhém zuřivě skočil, strhl z koně a tesákem rozsekal na cáry. Ovládnut nekonečným vztekem a žalem se rozběhl zpátky proti houfu jezdců, dorážejících z posledních sil se bránícího Haargana, a byl by jim přímo vběhl do náruče, nebýt prostřelené nohy. Místo toho po pár krocích padl, zkoušel se plazit, ale z rány teklo tolik krve, až to vzdal a raději se během posledních výdechů skryl v houští, nouzově ucpal ránu kusem suknice a mysl mu zalila temnota - Haargan zemřel.
Díky zprávám od lesní zvěře ho vyhledala jeho smečka a po pár dnech se ze zranění zotavil. Spěchal najít Haargana, stopa ho dovedla do palisádou opevněného lidského vojenského tábora v lese, kde ze stromu pozoroval, jak se kůže z jeho přítele ještě suší na slunci a kupci handlují cenu. Byl rozhodnut pro krvavou pomstu. Marně mu ostatní členové smečky radili, ať zachová klid, marně mu vysvětlovali, že jedná ve vzteku. Haevar nemluvil, nejedl, nespal, jen se připravoval na útok na lidský tábor. Žádal o pomoc, ale nikdo s ním nechtěl bezhlavě napadat opevněné ležení. Prosil šamana, ať mu pomůže svou moudrostí, ale i ten ho odmítal podporovat v jeho vzteku. Varoval ho, dobře viděl v jeho duši strašlivý hněv, žal a temnotu přecházející ve strašlivou nenávist. Chtěl Haevarovi pomoci, zklidnit ho a utišit ztrápenou mysl, ale on se místo toho rozlítil, naštvaně z tábořiště odešel a toulal se lesy, dokud nenarazil na skřetí tlupu. Ta se k útoku přidat také nechtěla, ale jejich dushatar, který Haevara znal z bitev, mu věnoval velikou vzácnost - ampulku se skřetím lektvarem bojového šílenství, po jehož vypití bojovník na několik chvil nevnímá zranění, má zostřené vidění, rychlejší reflexy a pádnější ruku.
Haevar se několik dní skrýval ve stínech stromů okolo tábora, pozoroval a osnoval plán. Počkal si, až z tábora vyjde na obhlídku osamocený člověk jeho vzrůstu. Pronásledoval tak půl míle do lesa hraničáře, který si ho ale posléze všiml. Po krátkém lučištnickém souboji mu Haevar prohnal krkem šíp. Rychle k němu spěchal, aby vytékající krev nezamazala šaty, ale hraničář měl naštěstí kolem krku šátek, který ji nasál. Pečlivě se oblékl do jeho šatů, nevynechal žádný důležitý díl oděvu, aby byl převlek naprosto přesvědčivý. Vlasy zastrčil za plášť, nápadnou hlavu musel ukrýt pod kožený horalský klobouk, který kdysi získal od yrdských pastevců; nasazená kápě by působila více podezřele. V přestrojení byl bez problému vpuštěn dovnitř tábora. Nenápadně se ukryl v koutě jakési dílny a vyčkal do večera. Skanaerriané vidí sice černobíle, ale potmě mnohem lépe a ostřeji než lidé. Hlídku na strážních věžích odklidil potichu lukem, Haarganovu kůži schoval v lese a jal se rozžhnout svůj noční masakr. Vkrádal se do stanů spících a tesákem zhasínal světla jejich životů. Po nějaké chvíli kdosi vykřikl, byl spuštěn poplach, ze stanů vylézali rozespalí vojáci a Haevar otevřel a vypil na jediný zátah lahvičku s lektvarem. Mysl se zbarvila do ruda, prudké opojení prošlo celým tělem, které jakoby ho přestal ovládat, se měnilo ve vraždící nástroj. Z hrdla se dral řev až se vykloubili čelisti, z šíleném bojovém tanci se míhala šedá postava a kosila zděšené vojáky jako mouchy. Tesák se brzy ztratil zaseknutý v nějaké mrtvole, berserk se automaticky chopil jiné zbraně co byla po ruce. Vojáci se o překot snažili rozsvěcet pochodně, hledat ve tmě výzbroj a najít toho nočního běsa, co jich již tolik pobil, jenže jeho zákeřný převlek jim to velmi ztěžoval. Haevar se při plánování bál, že lektvar brzy přestane působit, ale čím víc zabíjel, tím víc se dostával do ráže. Utržil sice asi nějaká zranění, ale vůbec o nich nevěděl. Zrovna v ruce držel těžkou palici, točil s ní s lehkostí nad hlavou, s hrdelním řevem běžel pádným krokem mezi lidskými ubožáky jako posel zkázy. Hlavice mizela zaražena do hlav, urážela čelisti, drtila kosti, prohíbala helmy. Jekot na smrt odsouzených byl stále slabší, přežívajících ubývalo. Když po několika dalších okamžicích Haevar zarazil palici do hlavy poslednímu z hýbajících se, zastavil se a rozhlédl. Uprostřed tábořiště stál poslední člověk, kapitán jezdců. Haevar věděl že tohle bude rozhodující souboj. Zahodil palici a vytrhl z ruky nějaké mrtvoly kopí. Kapitán tasil nádherný dlouhý meč. Ani jeden se na druhého nerozebíhal, dlouhé minuty jen stáli a probodávali se pohledy. Haevar v bojovém opojení viděl ve zdánlivě klidných očích člověka mocichtivost, krvežíznivost, pokrytectví, hrabivost a krutost. Vše bylo hluboce zakořeněno a navenek překryto důstojnosti, ctí a odvahou. Kapitán viděl v očích Skanaerriana jen zoufalost, smutek a žal, tak silný že přerostl v hněv, zlost, vztek a plamenou nenávist. Nahánělo mu to strach. Přesto si dával proti o dvě hlavy menšímu střízlíkovi docela naděje. Stáli klidně a nepohnutě témeř hodinu. Pak v jediném bleskovém okamžiku Haevar mrštně vrhl kopí na kapitána. Lektvar už dávno přestal působit, musel se spolehnout jen na vlastní instinkt. Kapitán se na poslední chvíli uhnul, ale Skanaerrian nečekal až se vzpamatuje, rychle sebral ze země sekyru a mrštil jí po kapitánovi. Tentokrát se uhnout nestačil, sekera se zasekla do boku. Kapitán zařval, klesl v kolenou, ale našel v sobě síly, sekeru vytrhl, postavil se, ale vrhnout ji zpět už nestačil. Řemdih se dvěma hlavicemi na řetězech ukončil souboj. Haevar se zpotácel, soustředění opadlo, ztěžka poklesl uprostřed tábora a začal plakat. Plakal, křičel a řval dva dny a dvě noci, dokud ho obrovské vyčerpání úplně nepřemohlo a nesesunul se vyčerpáním k zemi.
Vybitý lidský tábor představoval pro kolonizátory důležitý strategický bod a ostatním osadám bylo divné, že z tábora dlouho nedostali žádné zprávy, poslali tedy na kontrolu dva posly. Ti zjistili, že v táboře jsou všichni mrtvi, mezi mrtvolami si vyčerpáním spícího Skanaerriana v hraničářském oděvu nevšimli a utíkali zpátky co jim síly stačili. Po předání zprávy lidé ze ostatních osad vyslali do tábora celý těžký jezdecký prapor, nikoho ani ve snu nenapadlo, že to celé mohlo být dílem jednoho tvora. Našli Haevara sedícího uprostřed lidské spouště, který byl již mnohadenním hladem donucen něco sníst a zrovna rval syrové stehno jakéhosi koně. Jezdci po chvilce překvapení vyrazili za utíkajícím Skanaerrianem, kterému v mrštném pohybu po lese bránila stále hluboká únava a zranění, která mezitím přišla k sobě. Utíkal tak několik hodin, schytal jednu střelu z kuše do ramene, než se konečně dostal do tak hustého lesa, že lidé byli nuceni slézt z koní a brodit se v železných zbrojích sněhem, čímž je setřásl. Zranění byla četná, otevřená a krvácející, síly ho již opustili, ale svůj slib splnil. S klidným srdcem vyhledal místo, kde chtěl naposledy spočinout, a tam ho našli oni - tlupa skřetů, zachránili ho před smrtí a probudili v něm opět život.

Skřeti z klanu známého pod jménem Grushad se Haevarovi jednotlivě představili a nechali ho mezi sebou, dokud se úplně nezotavil. Pak sbalili tábořiště a chystali se odejít na jih, odkud dostávali zprávy o chystající se velké bitvě. Haevar za záchranu života slíbil klanu Grushadu poskytnutí svých bojových a loveckých dovedností a znalostí. V tu dobu se ale již toužil vrátit ke své smečce, dát vědět, že je naživu a také si promluvit s moudrým šamanem, musel si sám srovnat v hlavě to, co spáchal. Rozloučil se na nějaký čas s Grushadem, vyhledal svou smečku a po oslavě z návratu odešel na několik dní sám s šamanem do skal, kde mlčky přemýšleli. Šaman pak při zpáteční cestě Haevarovi řekl, že by ta hluboká černá nenávist z jeho duše neodešla, kdyby nedopřál klid Haarganově oběti. Věděl, že kdyby selhal, tížila by ho navěky. Teď měl teď v duši klid a vyrovnanost. Byl si vědom strašlivého masakru, který spáchal, svým způsobem s padlími lidmi soucítil a spolu s šamanem vykonali malý obřad, aby jejich duše našli klidné místo pro další cestu. Pak došel pro ukrytou kůži Haargana, pohřbil ji na tichém místě ve stínu starých dubů, do hrobu mu vložil nejdelší ze svých pramenů vlasů a dlouho pak ještě seděl poblíž na balvanu.
Vrátil se ke smečce, sbalil si věci a zbraně a vyzpravil své ukořistěné hraničářské oblečení - rozhodl se cestovat v osvědčeném přestrojení, zvláště do neznámých krajů. Rozloučil se a vydal do lesů po stopách klanu Grushad, po pár dnech jej dostihl a poprvé zachránil svým lukem životy pár jeho členům, když je napadla lidská hlídka. Během několika bitev, večerů v táborech, dobývání vesnic a četných bojů proti lidem, elfům a trpaslíkům do klanu pevně zapadl a stal se jeho součástí. Po bitvách a taženích se vrací ke své smečce na sever, a když vítr přinese volání Grushadu, opustí na čas svůj domov a na zádech spřátelených severských dravců - velikých bílých orlů - se nechá unášet na jih do země zvané Středozem a vyráží s nimi na výpravy, nájezdy a bitvy o dračí poklady, lidská města nebo bitevní pole. Nejde mu však o kořist a poklady, ani o pomstu.
Bojuje proti lidem ze stejného důvodu, který uzřel na severu u lidského kapitána - vidí v lidech ukrytou a skrývanou zášť, krutost a opovržení přírodou, kterou se snaží silou dobýt a dobrobit, čímž na sebe přivolávají její hněv - někdy se zosobňující jako bouře, jindy jako zemětřesení, jindy jako zuřivá hbitá bytost s vlčí srstí střílející jeden šíp za druhým.

_________________
Skanaerrian Haevar z klanu Grushad.
Obrázek


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz