|
hoqatar (tahoun) |
|
Registrován: sob 28. úno 2009 15:16:48 Příspěvky: 330 Bydliště: Tábor, Jihočeský kraj
|
promiň kémo, není to vážně nic proti tobě, mně to ale nedá, musel jsem si vzpomenout na kolegu Tryskochvosta a jeho úvahu. jedná se o to, že (pravděpodobně nevědomky) používáš již několikrát ohrané klišé v tvém příběhu. Tryskochvost píše: Také jste si toho všimli? Čeho? No přece rozšíření dvou zcela odlišných skřetích druhů v krajině BOTu. Každý by si myslel, že země skřetů bude zemí divokých nestvůr a bezcitných netvorů. A ono vůbec ne! Místo toho je to velkolepá krajina, po které se potulují mocní hrdinové skřetího pokolení. Jsou to často mstitelé s vysoce vyvinutým smyslem pro čest, kteří nikdy nelžou, neodmlouvají a nedělají podlé činy. Podívejme se na srovnání těchto dvou živočišných druhů a začneme hned od kolébky. Skřet hrdina: Jedné bouřlivé noci se narodilo v malé skřetí vesničce na úpatí hor maličké skříťátko. Jeho milující rodiče, živící se (obvyklým skřetím způsobem ) chovem vepřů jej zavinuli do látky a dali mu jméno -třeba- Karlagh. Karlagh rostl jako z vody a odmalička se učil umění boje, může se to zdát zvláštním, neboť jeho skřetí kmen byl proslulý svojí mírumilovností, ale jeden nikdy neví. Když naše milé skřeťátko dorostlo do věku, kdy by si mělo najít nějakou drsnou skřetici a založit rodinu, přišel ten den. Den hňěvu, pláče a skřípajících zubů. Přišli totiž oni-zlí elfové. Elfové jsou neskutečně zlovolné bytosti a tak ačkoliv jim náš skřetí klan nikdy nic neudělal, přišli a vypálili vesnici. Karlaghovi se navěky do paměti zaryl pláč skřetic s usekanými hnáty, křik skříťat prostřílených šípy a kvičení ubohých prasátek upalovaných zaživa. Karlaghovi se podařilo uniknout. Díky frumi se mu podařilo odnést všechny své zbraně a zbroj . Putoval dlouho přes hory a doly, močály a lesy, skály a pláně. Na svých toulkách musel mnohokrát prchat před zlými elfy\lidmi\trpaslíky, kteří si nedají pokoj, dokud nebude poslední skřet zabit (odporný rasismus). Hodilo se mu proto, že šel nalehko-nesl si jen plnou válečnou zbroj, tři zbraně, stan a šest lahví vodky (těžko říct jak se k ní dostal). Cestou potkal Korlogha, Toho, jenž mluví s Frumi. Byl to vznešený skřet, neboť mluvil s vznešenými duchy přírody, kteří přejí jen hrdinům. Už nebyl jeden, byli dva. Korlogh naučil Karlagha tajům živlů a rituálů k uctění Duchů. A tak putovali těžko říct kam. Pak potkali Kerlegha. Měl tu smůlu, že jeho mírumilovnou vesnici vypálili krvelační trpaslíci a on jediný unikl. Skvěle tak zapadl mezi druhé dva mstitele. Kerlegh byl dobrý kovář, truhlář, stanař a lukař (to je ten, co vyrábí luky). Svoji výbavu nosil na zádech a během putování bažinami jim jen tak mimochodem za chůze vykoval lepší zbroje a lepší zbraně. Pak jim na koleni ušil tři stany a když šplhali do hor, tak jim vyrobil parní tank. Bohužel neměli žádné uhlí, tak jej tam nechali. Během své pouti labyrintem světa nabrali ještě Kurlugha, Kirligha, Kyrlygha a Kourlougha. Všichni to byli skvělí válečníci jejichž mírumilovné vesnice vypálili zlouni s růžovými zadky. Slíbili si věrnost jeden druhému, ve světle frumi a tak vzniklo Bratrstvo Kaeiourgh.oproti tomu starý a podle mnoha orcologů již přežitý model mrzkého skřeta vypadá asi takhle: Sotva se vylíhnul v hlubinách Buglurzu, čekalo ho jen utrpení. Byl nucen k těžké práci v hutích pod biči dozorců. Někdy musel přejít z jedné huti do druhé. Většinou šli v noci a to bylo ok, ale jednou nebo dvakrát je tam dozorci vyhnali ve dne. Slunce jim pálilo kůži a jejich smysly byly návalem světla otupělé. Přátele neměl. Technicky vzato ani neznal slovo přítel. Znal jen skřeta Uglyburze, velkého skurut-hai s ještě větším bičem. Většinu života strávil dřinou v temnotě až jednou přišla změna. Vyhnali je všechny do horních pater podzemí. Tam byla hromada zbraní a zbroje. Bylo jim přikázáno ať se vybaví. Náš bezejmený Skřet, byl mezi šťastlivci, kterým se podařilo sebrat si nějakou tu kosu a helmu aniž by přišel o nějakou končetinu, oko, ucho nebo i život. Potom je čekal velký pochod. Během pochodu nedostávali moc jídla, ale na to byli zvyklí. Semtam sežrali jiného skřeta, který byl moc slabý nato aby se ubránil. A pak došli na místo. Bylo to jakési velké město, bílé jako sníh (až na to, že náš skřet nikdy bílý sníh neviděl, takže by tohle přirovnání asi nepoužil) Skřetů bylo jako kamenů na Buglurzské poušti. Když začala bitva s obránci města tak byl Skřet na pravém křídle mnohatísícového davu. K boji se vůbec nedostal a tak jen držel formaci, aby jej ostatní neušlapali. Pak se ozval nějaký zvuk z východu. Na obzoru se začali objevovat jezdci. Jeden, druhý, stovka několik tisíc. Skřeta jala hrůza, pravé křídlo teď už nevypadalo tak přitažlivě jako před dvěma hodinami. S ostatními připravil svojí kosu do obranné pozice a zapřel ji o zem. Jezdci se rozjeli se zvláštními zvuky. Byly to rohy, ale ne ty ječivé na které byl Skřet zvyklý, nýbrž hluboké a strašidelné. Jezdci se přibližovali a skřeti začali na rozkaz velitele s hlavou jak citrón (až na to, že náš skřet nikdy citron neviděl, takže by tohle přirovnání asi nepoužil) střílet, zabili hodně jezdců, ale těch co přežili bylo víc. Skřet měl chvilku ještě větší strach jak tak hleděl jezdci vzdálenému od něj jen několik kroků do očí. a pak-Tak nám zbývá jen jedna otázka. Ta otázka není- Je ten tryskouš úplněj magor. Na to už odpověď máme. Otázka je Jsi skřet hrdina, nebo špinavec co vylez z díry?děkuji za pozornost
btw, trošku jsem to upravil
|
|