Viki-Rogtar

Viki

Z rozmáčklé larvy vystříkl nažloutlý silně zapáchající sliz, se kterým si natřel ruce a zápěstí. Rozedřená kůže na rukou ho pálila a z krvavé rány vytékal hnis. Už týden s okovy na rukou se toulal po pustých pláních a nikde ani stopa po jeho bandě. Týden hladovění ho však donutil jednat. Kolenem se zapřel o jednu ruku a druhou zatáhl vší silou za zrezivělá železná pouta. Cítil jak se mu rez zařezává do kůže a z mokvajících ran mu vytéká krev. Větší bolest nikdy necítil. Už skoro chtěl vyčerpáním povolit , když tu uslyšel zapraskání. Bolest v ruce ještě zesílila, ale zápěstí se z okovu vyvléklo. Zařval ukrutnou bolestí a svalil se na zem...
Ještě dlouho bude vzpomínat jak mu sliz z larvy pomohl vyprostit se ze zajetí. Vítězství nad jeho vězením mu vlilo novou sílu do žil. Vracel se po svých stopách a každého co potkal zabil. Ne však rychle, aby mohl nasytit svůj hladový břuch. Pomalu. Pomalu tak, aby všem na světě dokázal, jak musel trpět ON, jak všichni ublížili jemu! Drtil jim lebku svýma rukama. Když byla lebka silnější než on, použil na ni kámen a kost po kosti v těle lámal a vychutnával si každý výkřik, každé zapraskání, každé zoufalé volání o pomoc... Na konec vždy zabořil dlouhé prsty s ostrými nehty do bezvládného těla a vyrval ještě tlukoucí srdce.
Tak se vrací ukrutný skřetí válečník. Viki, ushatar Rogtar!

Změnil jsem na přání své představení. Doufám že se bude líbit.