|
Seděl jsem schovaný v hustém křoví pod skalnatým převisem a číhal. Ani jsem nevěděl na co. V okolí se moc stop zvěře nevyskytovalo, nechápal jsem proto, co mě nutilo setrvávat v nepohodlné houštině, obvzlášť když jsem velmi jasně cítil blížící se bouři. Mohl bych se vrátit do vsi. Mezi čtyři tenké proutěné stěny oplácané hlínou, s podlahou vyloženou slámou, s malou píckou a prostým lůžkem s kupkou plesnivých kožek. Mezi "bezpečné hradby"- ubohou nízkou ohrádku ohraničující těch pár srubů a chatrčí, z nichž můj příbytek byl nejubožejší. Mezi hloupé vesničany, kteří mě okrádali, ožebračovali, vše jen kvůli strachu z neznámého a cizího, z odlišnosti. A tak jsem s rozmrzelým výrazem raději dál trčel mezi větvemi a hrabal se ve vzpomínkách na trpké dětství, které mi nachystali zdejší obyvatelé. Nebo to snad byl sám Osud?
Prý mě nalezli kousek od vsi, jak jsem se sám batolil mezi stromy.Nikdo nevěděl, odkud jsem se tam vzal. A místní jsem rozhodně nebyl. Všichni zdejší byli drobní, tmaví a černovlasí. Jak bych mezi ně mohl zapadnout, já, mohutný, bledý, se zářivě rudými vlasy? Oni se báli lesa, úzkostně si bránili ten svůj malý kousek vymýcené půdy, na níž se usadili. Já se odmala rád toulal po lese, učil jsem se stopovat zvěř a později ji i sám lovit. Vydával jsem se do příšeří stromů hledat aspoň na pár hodin svůj klid, který jsem ve vsi nenacházel. Tam jsem se stával jejich otrokem. Byl jsem syn lesa, potomek démonů, nelidská bytost, spodina. I ti nejhorší otrhanci byli výše postavení než já. Nikdo mě nepustil do chatrče, dovolili mi však postavit si svou vlastní. I když někdy mám pocit že jen kvůli tomu, aby mi ji mohli pravidelně bourat těsně před obdobím dešťů či před zimou. Nepomáhalo nic, ani to, že jsem celé vsi dodával kořist z lesa. Čím byla kořist lepší, tím větší jistotu jsem měl, že mě o ni oberou. Procházelo jim to dlouho, příliš dlouho... Jenže i tomu nejposlednějšímu zvířeti jednou dojde trpělivost a obrátí se proti ruce tyrana. Ano, zabil jsem. Po právu. Poprvé jsem jim ukázal, že se nenechám ponižovat! Výsledek? Tak děsivou nakládačku jsem ještě nedostal. Mohu kdykoli odejít a nevrátit se tam. Ale já to neudělám. Mou pomstou bude právě to, že zůstanu. Odstranit si mě netroufnou, bojí se, že by je duchové lesa potrestali. A já se před nimi budu plazit, v očích však uvidí oheň. Budu poslouchat, v napjatých svalech ale pocítí nezkrotnou energii. Budu jim stát mlčky za zády a oni nikdy nebudou moci v klidu spát z obavy, jestli znova nezabiju. Budu...
Ze spřádání plánů mě vyrušilo zašustění listí. Mezi stromy se objevil vlk. Tiše větřil a neklidně se rozhlížel po okolních křovinách. Na moment se zrakem zastavil i na křoví, kde jsem ve skrýval já. V tom pohledu bylo něco proklatě inteligentního, jako by o mě celou dobu věděl a nic si ze mě nedělal.
Na zem dopadly první težké kapky. Zvíře se uchýlilo pod mohutný vyvrácený kmen odkud jen občas vystrčilo špičku čumáku. Během pár úderů srdce se bouře rozzuřila naplno. Blesky se míhaly oblohou a hromy s ohlušujísím rámusem burácely mezi prohýbajícími se kmeny stromů. Viditelnost se snížila sotva na pár kroků, místo, kde se ukrýval vlk, jsem spíš jen odhadoval v náhlé temnotě. Minula hodina, dvě, poté nejspíš i tři. Začal jsem se zlehka proklínat, že tu trčím v křoví, promoklý na kost, zmrzlý ještě o kus víc a ani nemám pořádný důvod Převis se ukázal jako skvělý okap, který sváděl veškerou vodu právě do toho dolíku, v němž jsem se usadil. Náhle sjel shůry blesk a s ohromným prásknutím udeřil do blízkého stromu. Okolí vmžiku zachvátily plameny. Snažil jsem se vyhrabat z křoví, poslední, co jsem však zaznamenal, byl rámus kácejícího se stromu a rachot řítícího se kamení. Pak nastala tma...
Probudily mě první paprsky slunce, které se prodraly skrz orvané koruny stromů. Ležel jsem na pokraji spálené mýtiny a téměř se nemohl hýbat. Okolo mě ležely menší i větší kusy skaliska. Krev na zemi v místě, kde jsem měl hlavu, a úporná bolest v obličeji mi prozradily, že jsem to nejspíš schytal. Opatrně jsem si ohmatával tvář. Pod prsty jsem cítil nějaké úlomky a na pravé oko jsem téměř neviděl. Rozlámaně jsem se vydrápal na nohy a šel víc do středu mýtinky, tam, kde jsem tušil včerejší úkryt vlka. Ani nevím, proč jsem o něj měl takový zájem. Dopajdal jsem se zhruba do míst, kde se schovával. Nikde nic. Až o kousek dál mě upoutala malá hromádka sesypaná na zemi. Co...? Spálená kožešina? Vlk tedy nepřežil... Jenže... Nikde ani kůstka. To není možné! I přes vlastní bolesti jsem rychle propátral okolí. A opravdu. V popelu jsem spatřil stopy. Zvláštní. Otisky nebyly ani lidské, ani vlčí, spíš něco mezi tím. Vydám se po těch stopách, hned, jen co se na chvilku posadím... Motá se mi hlava... Asi si lehnu... Zavřu oči... Jen na chviličku...
Je večer. Otevřel jsem oči a trochu zmateně jsem se rozhlédl okolo sebe. Kde? Kdo? Co?! Nasál jsem vzduch a odfrkl si. Něco je špatně... Hlad, příšerný hlad. Postavil jsem se rozhodnutý odšourat se někam dál. Jenže po čtyřech? Něco je velmi špatně. Upřeně zírám na své ruce. Na to, co bývalo rukama. Zírám na dvě tlapy porostlé hustou hnědorezavou kožešinou s obrovskými drápy. Medvědími drápy...
Proměnu zpět v člověka si nepamatuju. Stává se mi to náhle, ve spánku, při vyčerpání, při rozzuření. Je to občas fajn. Druhá mysl není tak komplikovaná. Občas uvažuju, že by bylo docela pohodlné nevracet se do lidské podoby. Velmi pohodlné...
Vrátil jsem se ještě naposledy do vesnice. Pozdravit své "vychovatele". Už se nevrátím. Není kam. Vesnice ani obyvatelé už neexistují. Nyní je mým cílem najít toho vlka. Stopy jsou už zaschlé a staré, ovšem jako medvěd mám mnohem lepší čich. Dokonce i v lidské podobě. Celkově se mi zbystřily veškeré smysly a stopování je teď hračka. Loučím se proto s krajinou, která mě vychovávala a pouštím se do mě neznámých krajin. Vlk má přede mnou náskok a někam stále cíleně míří. Musím ho dostihnout...
|
![::]](./images/smilies/orc12.gif "úsměv")