BOT - Skřetí a trolí svět :: Zobrazit téma

BOT - Skřetí a trolí svět http://forum.snaga.cz/

Mersos http://forum.snaga.cz/viewtopic.php?f=5&t=1382	Stránka 1 z 1

Autor:	Mersos [ pon 04. dub 2011 13:29:19 ]
Předmět příspěvku:	Mersos
Už je tomu dávno, co jsem poprvé nasál vzduch páchnoucí krví padlých nepřátel do svých znetvořených skřetích plic. Už je tomu dávno, kdy jsem hodoval se svými druhy a jedl pečenou zvěřinu. Vše se od té doby stalo mnohem prostším, ale zároveň daleko složitějším... Býval jsem členem lovecké vesnice, statečný barbar a schopný lovec. Měl jsem ve svém kmenu roli kata, který dorazil zvěř, jakmile byla udolána loveckými šípy, a zároveň jsem lovce jistil aby je rozzuřený kanec či medvěd nenabral, s čímž mi pomáhali ještě další válečníci, vyzbrojeni oštěpy a loveckými dýkami. Ale všechny tyto nespočetné lovy jsou však nyní ztraceny v zapomnění. Jednoho dne jsme neodhadli svoji kořist, a zaútočili jsme na medvěda vyššího než dva urostlí muži dohromady. I přes trčící oštěpy a šípy zabořené huboko v jeho těle roztrhal všechny členy lovecké družiny. Ten kdo neskončil na pět kusů rozházených po lese vykrvácel kvůli hlubokým kousancům v těle nebo rozdrcenými kostmi. Všichni byli na místě mrtví, až na mě. Při boji mě medvěd odhodil a já narazil tvrdě hlavou do stromu. Když jsem se probral, byla temná tichá noc. Vzduchem se linul pach krve. Kromě houkání sovy a vytí vlků v dáli jsem neslyšel nic. Vstal jsem a dotkl se hlavy. V zápětí mě tělem projela palčivá bolest. Těch několik sekund bylo pro mě jako věčnost plná utrpení, nikdy jsem ještě takovou bolest necítil. Jakmile přestala, rozhlídl jsem se kolem sebe. Všude kolem sem matně viděl své mrtvé druhy, a v povzdálí něco velkého a černého. Když jsem přišel blíž, viděl jsem medvěda válícího se ve schnoucím potoku své vlastní krve. Problém však byl, že jsem si na nic z toho nepamatoval, nevěděl jsem ani kdo jsem, co tu dělám, tak jsem stáhl medvěda z kůže, přehodil si ji přes ramena, maso schoval do své lovecké mošny a odešel. Po několika týdnech nekonečného bloudění v lese jsem byl na pokraji smrti. Maso jsem snědl první týden, a v roztrhaných cárech kůže a zrezlého železa tvořící kdysi moji zbroj jsem hladový putoval divočinou. Bolest hlavy vystřídala bolest těch ran, které mi způsobila divoká zvěř během dalších dnů. Naštěstí i přes to jsem vždy vyvázl živý. Podoba mého těla se nijak nerovnala podobě toho válečníka, který se vydal před týdny na lov medvěda. Nakonec jsem narazil na tlupu hnusných špinavých bestií. Jakmile mě zporozovali, obklopili mě a řvali: "Ha! Nový bratříček! Novej smrad do tlupy! Kde ses tu vzal skřete? Vypadáš jak kdyby tě honili měsíce v kuse koňáci a pak tě jeden mlaskl přes lebeň!" Nedaleko byla řeka. Ihned jsem tam běžel a hlubokými hlty jsem ukojil nekonečnou žízeň. Jakmile jsem viděl svůj odraz ve vodě, zhrozil jsem se. Má hlava byla znetvořená včetné mého křivého podrásaného těla. Když uviděli skřeti jak se prohlířím a zároveň děsím, smáli se jako u nejlepší historky. "Ale copák, nelíbíme se sobě? Zvykej si, nyní patříš k nám, v dalekém okolí jinej sark nenajdeš a pokud nechceš skončit mrtvej, budeš muset s náma, křivej." Tak jsem se stal součástí skřetí tlupy. Jeden ze starších skřetů mi dal velkou černou šavli, kterou pro mne ukoval. Byl jsem za ni rád, neboť má sekera zůstala kdesi v hlubokém lese, a nic jiného kromě svého loveckého nože jsem neměl. Časem se mi částečně vrátila paměť, avšak na tom už nezáleželo. Na dávné časy, kdy jsem lovil zvěř matně vzpomínám, když jím lahodné hnijící maso padlých nepřátel. Rasa: Skřet druhu Barghz (znamenajíc "znetvořený", "mutant" nebo "změněný" ,to kvůli tomu, proč jsem se stal skřetem). Oblíbené zbraně: Obouruční skřetí šavle, nebo jednoruční sekera jako záložní zbraň Oblíbené věci: Výroba skřetího kostýmu (na tom se vždycky dobře vyřádím), bitvy, fajn pokec u ohně po bitvě... Toho se najde. Jak dlouho jezdím: Už třetím rokem, druhým za skřety. Jinak časem dodám fotku, až získám nějakou slušnou, aby jste měli představu jak vůbec vypadám.

Autor:

Mersos [ stř 06. dub 2011 17:41:28 ]

Předmět příspěvku:

Re: Mersos

Tak tady je má fotka kostýmu, abyste viděli jak vůbec vypadám, není nic moc, ale snad časem seženu lepší kterou bych mohl přidat.

Přílohy:

Skřet.JPG [ 110.23 KiB | Zobrazeno 10658 krát ]

Autor:

Mersos [ pát 15. dub 2011 8:33:20 ]

Předmět příspěvku:

Re: Mersos

Válečný řev, znějící daleko do nejvzdálenějších koutů pustin. ZA HORDU!!

Přílohy:

Sharewood090.jpg [ 83.5 KiB | Zobrazeno 10573 krát ]

Autor:	Mersos [ úte 03. kvě 2011 12:08:04 ]
Předmět příspěvku:	Re: Mersos
Přišel čas změny. Čas několika změn... Během našeho putování po divočině jsem našel u Morie polomrtvýho trpaslíka, a abych pravdu řekl, poznal jsem to jen díky tomu že goblini v Morii se navzájem nemučí a pak neupalují zaživa, navíc proti těm vetchým prckům měl tenhle pořádnou postavu. Když jsem k němu přišel blíž a trochu si ho prohlínul, nechyběla mu žádná noha či ruka takže vypadal docela použitelně. Díval se na mě jak raněný zvíře na svýho lovce, tak jsem ho jednoduše zvednul ze země a odvlekl do tábora. Ze začátku trošku kňoural ale doušek svařené krve to spravil. Když jsem ho dovedl do tábora, skřeti byli stejně překvapení jako já. Položili ho na kožešinu, která byla navíc, sundali z něj ohořelý krámy a prohlídli ho. Byl celej popálenej, ale svařená krev ho držela naživu. Namazali mu popáleniny mastí a přikryli cárama hader, co byly k mání. Za měsíc už běhal jako skřítě. Vyzbrojili jsme ho a šel se pomstít svým bývalým věznitelům, na tu podívanou ještě dlouho nezapomenu, jak si hrál s těma skákavýma hubeňourama. Mezitím se stala další důležitá věc: Starý Gork, jeden z těch skřetů co si uměli udržet moc, jednoho nádhernýho rána důstojně chcípl. Nevím jestli stářím nebo jestli mu k tomu někdo pomohl, to jsme neřešili. My jsme se zabývali tím co je hlavní, a to kdo bude velitelem dál a kdo naši tlupu potáhne za masem. Večer u ohně, poté co jsme sežrali starýho Gorka, abychom uctili památku našeho bývalého dobrého velitele, a zároveň naplnili žaludky když v tu dobu nic moc v lese nebylo, jsme volili novýho velitele. Mezitím jsme čistili kosti svými špinavými pysky a věšely si je na sebe, zbytek obstaraly role vařeček, jednoručních kyjů a dalších krámů. Tradicí přece bylo, že i přes velitelovu smrt zůstával stále s námi, ale nám je jedno jak to myslí lidi a podobná havěť (že s nimi zůstává jejich duch, cha! Duch je nám k prdu, když není co žrát), my to vidíme tak jak je to pro nás nejlepší, v divočině, a ne někde zalezlej v hradu jak zbabělá krysa. Navíc nebudu riskovat že to vyhrabe nějakej čmuchal s velikou nadějí že najde poklad u dávného krále. POKLAD! V téhle poloprázdné řiti sotva! Ale dost žvatlání o tradicích našeho kmene, teďka o tom památným večeru při volbě náčelníka. Seděli jsme všichni kolem ohně. V našich špinavých křivých tvářích se odráželo rudé světlo a každej civěl na každýho. Nakonec promluvil Kovář (jeho pravý jméno nikdo nezná, a ti co znaj tak je pro mě moc složitý ho vyslovit, proto mu všici neřeknou jinak než Kováři). "Noták, nebudeme na sebe civět jak hladovej na nažranýho. Musíme zvolit novýho velitele, a to teď, nebo se ráno při lovu všici rozutečem jak srabi a každýho nás po jednom něco časem odkrouhne. Jestli chceme přežít, musíme sekat jednou šavlí, a k tomu je potřeba kápo." "To je fakt, naše tlupa potřebuje velitele, jenže kdo to bude?" Kovář znovu promluvil: "Dávejte návrhy!" "Kovář! Je nejstarší" "No a co, možná že kladivem vládne ale to je tak všecko." "Tak Saladin! Je nejmrštnější a umí z nás nejlíp bojovat!" "Jo a až na něho vyběhne nějaká bestie během jeho válečnýho záchvatu tak mu bude boj nahovno!" Na to se Saladin obrátil: "Co kecáš, myslíš si že nevím jak kancovi useknout hlavu?" "Po směru větru co?" "Hahahahahaha!!!" Skřeti se začali smát a napětí se stupňovalo. Všichni vyjmenovali aspoň třikrát všecky včetně sebe a na to se odbyli urážkou nebo posměškem. Někdy jeden ze skřetů už natahoval pěsti, ale vzápětí se začal smát poznámce na toho druhýho. Nakonec Kovář vstal a hlasitě zařval: "Jestli se budete hádat dál jak trpoši o zlatej šutrák tak místo novýho velitele si akorát všici rozbijete hubu! Začněte trošku přemejšlet i když vím že je to pro vás těžký!" Rázem se všichni uklidnili. Díky hádce dokonale zapoměli na mě, a jelikož jsem nebyl členem tlupy dlouho, nijak jsem se do hádky nezapojoval. Nakonec jeden skřet se ušklíbl a ukázal na mě prstem. "A co Mersos? Ta kožešina co má na ramenech k němu sama nepřišla a jeho příběh u nás zná každej. Když dokázal skolit tohle, co mu udělaj takový potvory, k tomu v týhle díře dvakrát menší?" "Joo, to je fakt, Mersos je sice u nás novej ale já proti němu nic nemám, s šavlí umí máchat docela dobře a nejen proti blbým banditům." "Jooojooo, to je fakt." Začali ostatní přikyvovat. Nakonec se na mě obrátil Kovář a zeptal se mě: "Tak co, křivej, chceš velet téhle bandě špinavých hub?" Svým skřetím úšklebkem kterej trochu připomínal úsměv jsem mu potvrdil svůj souhlas.

Autor:

Mersos [ úte 24. kvě 2011 18:18:46 ]

Předmět příspěvku:

Re: Mersos

Ráno jsme opět vyrazili na lov. Co se týče mýho novýho postavení v tlupě, nic těžkého to nebylo. Skřeti mě poslouchali na slovo a o lovení jsem lecco věděl. Během dne se nám naštěstí podařilo ulovit jednu srnku a tři mrňavý zajíce. Aspoň něco, co dokázalo trochu uspokojit náš nekonečnej hlad. Každopádně pořádné kotletě nebo lidskýmu masu se to vyrovnat nemohlo. To ne. Jenže většinu banditů v téhle díře jsme už sežrali a žádná další ne a ne se objevit. Tak jsme aspoň nalovený maso hodili na hrb a běželi zpátky do tábora.

Večer když jsme přiběhli k naší tlupě, přišel ke mně Kovář a dal mi jakejsi černej plech. Nechal mě chvíli, ať si to pořádně prohlídnu, protože moje šišatá palice nedokáže chápat tak rychle. Bylo to několik černých pozohýbaných plechů postupně poskládaných na sobě jako když se sláma skládá postupně na chýši. Všechny pohromadě držely 4 pásky, 2 uprostřed, a dva a kraji. Na jedné straně bylo šest takových plechů, na druhé tři s kusem černé kroužkovky. Pak jsem pochopil že to bude asi na ramena, tak jsem si to zkusil hodit na sebe. Sedělo mi to na obojích ramenech. Kovář se na mně vítězoslavně podíval, jak kdyby se kochal pohledem na tucet vykuchanejch človíčků. "Dal jsem si s nimi práci, tak na ně dávej bacha. Když už jsi ten velitel, tak ať podle toho taky trochu vypadáš."

Přílohy: