Sníh nás bičoval do tváře a mráz se nám zařezával do tváří, tři dny zběsilého útěku před "elfounskou špínou", která se do nás pustila hned co jsme opustili doly Morie. Za mnou se ozvalo tříštění ledu následované řevem tří skřetů co nás následovali, šli sme dál, tvrdohlavě přijímaje vše, co se děje, šli jsme až do chvíle, kdy jsem pod sebou uslyšel zaskřípění ledu, pak jsme padali a padali sme hluboko.....
Otevřel sem oči...všude bílo chvíli mi trvalo uvědomit si, kde jsem a že mám ošklivě roztrženou pravou část obličeje. vyhrabal sem se ze závěje a v hlavě mi bleskla myšlenka která by se dala vyjádřit asi jako "Sakra Groboku, už nikdá nebudeš takovej fešák." Dokulhal sem asi deset kroků k místu, kde ze závěje trčela ruka Gordushe, v černé řeči neexistuje slovo kamarád nebo přítel ve správném smyslu, ale Gordush byl tomuto výrazu nejblíže ze všech skřeťáků co sem kdy poznal, nu co meč a kožěšina mu teď stejně k ničemu neposlouží tak proč je nevyužít, že!? O chvíli později jsem pajdal strží dokud se neozvalo: "Stát! Kdo seš ty špíno a odkud sakra přicházíš?" Pochopil sem, že na mne míří aspoň tucet luků a tak sem odpověděl: "Já sem Grobok, Klidně tu můžem mrznout a plejtvat prázdnejma slovama nebo můžem jít do vašeho úkrytu a tam ti vše povim. " Za dvacet minut sem seděl u ohně a začal jsem vykládat svůj příběh.....
Před třemi dny
"AAAA, zatrolený slunce." stěžoval si Groshmat. "Jestli nezmlkneš tak nás elfouni vyčmuchaj a...." Drubugh nedomluvil, a když jsem se podíval proč, odpověď byla zřejmá, zeptejte se sami sebe, jak by se vám mluvilo s šípem v hrdle, nísto odpovědi tedy vydal jen klokotání a skácel se z hřbetu vrrka na zem. "Elfouni!!! Všichni přeskupit u mě!" zařval nějaký skřet vteřinu před tím než ho ze sedla srazilo kopí elfího jezdce, který nechal kopí kopím vytáhl nádherně se blyštící meč a vrhl se ke Groshmatovi, když se rozháněl, viděl jsem, jak Groshmat mžourá a pak se zmateně chytá za hrudník, dříve než mu upadne levá ruka a svalí se k nohám jeho vrrku. Nesouhlasně sem zavrčel a mrštil svoje kopí po té špíně, elfí pancíř byl silný, ale co se může rovnat v porovnání s mithrilem z Morie? Kopí zbroj protlo a projelo jemným elfským tělem, pancíř se hned zbarvil do ruda. "Groboku, pojeď!" zařval Gordush. Brzy naši vrrci pelášily na sever směrem na horu Gundabad, jeli sme dnem i nocí, jakobychom měli za zády samotnou Ungoliath, která vylezla ze svého doupěte aby pozřela vše co najde, prchali sme a bojovali o holý život. U Morie se k nám připojila skupinka skřetů s tím, že vchod je obsazeny elfy, rozhodli jsme se proto obejít Mlžné hory a vstoupit do Morie na druhé straně.
Naposledy jsem věnoval pozornost planině za námi. "Groboku, je čas." ozval se Gordush. S pochmurným úsměvem sem se otočil a vyrazil do hor, elfy jsme setřásly, ale dorazit na druhou stranu nám souzeno nebylo....
"A tak se pod náma urval ten ledovec a já sem našel chudáka Gordushe mrtvýho....." dokončil sem svoje vypravování u ohně. "Teda skřeťáku, máš pekelný štěstí, z vrcholku je to sem dolu pěknej kus cesty!" ozval se ten co na mne mířil oštěpem. " Dobrá.. zůstaneš s námi a zítra nám pomůžeš lovit, za týden opustíme tyhle hory a vydáme se k Obrovišti, žije tam prý nějaký skřetí vůdce, přidáme se pod jeho standartu a budeme plenit a zabíjet lidi a elfy severu." Neměl jsem nic proti, ostatně co si může skřet přát víc nežli příslib Ohně, masa, společníků a mordu a slova "Poďte mordovat Elfouny!" jsou nejhezčí slova co může kdy skřet slyšet.
(K výše uvedenému příběhu: Chci se omluvit pokud sme omylem použil vaše jméno, nestalo se tak úmyslně a podobnost je čistě náhodná)
| Přílohy: |
|
Poznámka: B5A 2013 IMG_0111.jpg [ 30.24 KiB | Zobrazeno 5266 krát ] |
