|
Někdy si říkám, že Ten, který dává život, musel v mém případě udělat pořádnou chybu. A nebo má hodně zvrácený smysl pro humor. Tak nebo tak, narodil jsem jako skřet nejnižší kasty, otrok. Mrzké stvoření, které se musí naučit rvát, aby si mohlo vydobít právo učit se mluvit. Bytost, jejímž osudem je dřít do úmoru, snášet neustálé terorizování z rukou válečníků Oka a nakonec zajít někde v díře.
Neuvědomil jsem si, že je něco špatně, dokud nás poprvé nevyhnali z tunelů na jakousi stavbu. Nedaleko byl tábor lidských služebníků Oka. Během dní a nocí práce jsem je mohl pozorovat, jak žijí. Když jsem pochytil něco z jejich řeči, mohl jsem sledovat, jak si vyprávějí příběhy, snaží se porozumět věcem kolem sebe, učí se. A začal jsem jim závidět.
Žádný z otroků nic takového rozhodně necítil. Všichni se jen s očima upřenýma do země plahočili za svými nekonečnými úkoly. Pochopil jsem, že mezi ně nepatřím. Chtěl jsem pryč, ale i kdybych věděl jak, netušil jsem kam. Lidé, kteří změnili můj život, by mne zabili, kdybych se k nim jen přiblížil. Jsem skřet a to by stačilo každému, dokonce i vojákům Oka.
Ale netrvalo dlouho a všechno se změnilo. Dokonce i mezi otroky se dostaly zprávy o Válce. Pár dní potom, co jsem o ní slyšel poprvé, jsem najednou zjistil, že je ze mne voják. Do ruky mi vrazili rezavý tesák a společně se všemi otroky mě bičem hnali kdo ví kam. Do žádného boje jsem se ani pořádně nedostal, prostě nás nahnali na kopí nepřítele, abysme ho zaměstnali, zatímco někde dojde ke skutečné bitvě. Měl jsem štěstí a při útěku na mě nedosáhl ani on, ani naši pohůnci.
Nevím jak dlouho jsem se motal v lesích, ale nakonec jsem na ně narazil. Tábořili na kraji lesa. Poslouchali příběh a učili se. Velcí i malí, strašliví i slabí. Každý jiný, ale stejní jako já.
Skřeti.
Dlouho jsem je sledoval a bál se přiblížit, dobře jsem si pamatoval vojáky Oka. Jenže pak mi došlo, že lepší šanci už nedostanu. Vystoupil jsem z úkrytu a prostě se k nim připojil. A nemýlil jsem se. Netrvalo dlouho a já zjistil, že někam patřím. Skoro nikdo si mě nevšimá, ale mám svůj pelech a každý večer můžu sedět poblíž ohně a poslouchat. Učím se.
Už chápu své místo. Nikdy ze mne nebude velký válečník. Na to jsem moc slabý a nikdy jsem nedostal žádný trénink. Ale když je třeba, bojuju jako každý. Zase dřu, ale tentokrát vím proč. Aby tlupa přežila a já si mohl večer poslechnout další příběh. O Frumi, o Botu a o všem, co se skřetů týká. A jednou, až budu vědět dost, třeba přijdu až k ohni a tentokrát budou poslouchat ostatní.
_________________ Amul hiilal
|
