|
Poznámka:Možná podobnost charakterů hrdinů z příběhu s jinými příběhovými charaktery je čistě náhodná. Čerpal jsem jen z vlastní fantazie.
Zfanatizovaný, všemi mastmi mazaný, všemi nectnostmi prohnilý labilní psychopat Ragarnok si vyšlechtil pro svoje plány novou rasu skřetů. Byli velcí, silní, ukrutní, co je však nejdůležitější, dospívali velmi rychle. Pěstoval a šlechtil si je v horské líhni a pevnosti Urd kdesi v Mlžných horách. Kdysi Urd patřila jeho otci, udatnému králi Agarenovi. Agaren chtěl zachovat mír na světadílu, s nikým nebojovat. Ragarnok byl však jiného názoru, jeho názory šly opačným směrem a až tak daleko, že nechal otce potupně zavraždit, aby se mohl ujmout vlády nad královstvím, hlavně pak nad pevností Urd. S novou rasou skřetů měl své megaplány na ovládnutí světadílu a zotročení neskřetích ras. Nikdo ani neví, jaké rasy byl Ragnarok. Zezačátku prováděl totiž nějaké pokusy i na sobě. Stvůra, co ze sebe vytvořil, ho celého pohltila....
Právě začínalo období skřetihor, léta páně Ragnaroka 1993. Ve skřetí líhni se zrodil další bojovník, jeden z poslední tisícovky, co ještě chybí do počtu armádě, která je na povel mocipána připravena vypochodovat z vrat pevnosti a začít uskutečňovat jeho plány.
Vylíhnul jsem se 21. července, skřetím elfokuchem mi byla rozříznuta blána, ve které jsem vyrostl, a byl jsem vpuštěn do tunelu vedoucího do vedlejší jámy. Ještě jsem se ani nerozkoukal a už mi do ruky šoupli palcát, štít, navlékli na mě zbroj a poslali mě na cvičiště. Cestou jsem potkal celé hordy skřetích bojovníků. Skřetí soplové, usmrkanci jako já, ještě nám teče hmota, z které jsme stvořeni, po bradě. Máme hlad, cvičení v boji je však přednější. Na buzerplacu nás oficíři fanatizují, „Nejste přeci žádné bábovky, nejdřív trénink, pak žrádlo.“ Tohle úsloví se opakuje den co den, nejdřív boj, pak žrádlo. To pravidlo se později naší jednotce stalo heslem. Po 3 dnech jsou sestaveny oddíly, jeden po 450 skřetech. Sem v pětce. Výborně. Velitel kohorty je Ern. Obyčejný skřet jako já, žádný despota jako ostatní velitelé, co znám, nejí nám naše příděly žrádla, nebere nám kuřivo, ani nám nepije skřeťákovici.
Po týdnu od mého zrodu naše kohorta dostala příkaz pochodovat na sever vyhladit ňákou bandu lesních špinavců, kopu buranů, co ještě vzdorují našemu pánovi, zalezlí někde v lesích. Však taky už bylo na čase, toužím po krvi. I můj palcát má již hlad. Ta břečkovitá humusná šlichta, co jsme dostávali jednou denně v pevnosti, aby nás udrželi zuřivý, se nedala žrát.
Otevřeli nám vrata pevnosti, vzhůru do boje. Pochodovali jsme den. Druhý den večer jsme zalehli na pozicích těsně před vesnicí. „Čekáme na noc až ty křupani usnou, budem to mít lehčí. Hlavně nekuřte a nedělejte bordel, nesmí nás zjistit“ řekl velitel. Stmívání. Západ slunce. Setmělo se. Slyším, jak se armáda protahuje. Za chvíli vyrazíme. Konečně se pořádně nažerem !
Zazněl povel k pochodu. Jen několik set metrů nás dělí od teplé krve. Vidíme stráže těch nýmandů, pochodují po palisádě, netuší, co je za pár minut čeká. Ukryli jsme se v roští asi 500 kroků od hradby. Velitel zašeptl několik příkazů. 6 skřetů svléklo zbroj, aby nebyli slyšet, a každý si vzal do pusy jen dlouhý elfokuch. Poslední rozkaz velitele a 6 skřetů se už plazí k hradbě s nožemi v pusách zlikvidovat stráže na hradbách. Pár minut trvající nerušené ticho narušilo po chvíli jen několik přidušených výkřiků do tmy. Co se děje na hradbách tuší jen velitel. „Konečně je to tu“ pronese. „Nenechte nikoho na živu.“ „Útok ! „ Zazněl roh a lesem se rozlehlo nehorázný řev, rachtání zbroje a dupání skřetích pačmáků. Běžím s davem a také řvu. Ve vesnici mezitím nastal poplach, zmatek. Její osádka běhá sem a tam, polorozespalá, teprve navléká zbroj. Bude to pro nás vítězství. Přelézáme hradby a tlučem tu chátru hlava nehlava. Proti mně běží někdo s vidlemi, kryju se za štítem, napřahuju pravici s palcátem, vyhnutí, otočka a „Štruc“ do hlavy. Udělalo to jen „plum“, „křup“ a „pff“. Nejdřív praskla jeho helma, pak lebka a nakonec proud krve vycákl na mé brnění. Je dobojováno, pár posledních už kleslo mrtvých k zemi. Můžou začít hody. Vytahuju dlouhý nůž a vrhám se na oběť mého palcátu. Leží na zemi, v louži krve, krev ještě teče z jeho hlavy a v poslední agónii mu cuká noha. Zarazil jsem mu nůž do hrudi a vyřízl srdce, ještě teplé. K mému živému-mrtvému stolu se sesedlo ještě několik hodovníků. Nevadí mi to, masa je na něm dost. Hody trvaly zhruba hodinu, po té jsme se rozestavěli hlídky a odebrali se k spánku. Druhý den jsme ohlodané mrtvoly napíchali na kůly, zapálili vesnici a vydali se zas „o dům dál“.
Zhruba takovýto scénář se opakoval ještě 6x. Nejdřív boj, pak žrádlo.
Jednoho dne jsme se setkali s dalšíma třema oddílama, společnými silami jsme chtěli napadnout pevnost ležící 4 dny pochodu na východ od místa našeho setkání. 1. den jsme pochodovali, nic vážného se nestalo. 2. den začal nehezky, došly nám zásoby. Zase budeme muset nejdřív bojovat. Po poledni jsme si všimli dvou jezdců, co mířili od nás. Došlo to každému, špehové. Neměli jsme šanci je dohonit, jeli koňmo. Celá naše armáda se totiž skládala jen z pěších. Byly slyšet kletby a nehezká slova. „Je to v prdeli, nepřítel ví o našem pohybu.“ Velitelé rozhodli, že i přes naši ztracenou výhodu překvapení budem pokračovat v našem původním plánu.
Spoléháme na náš počet, jsou nás dva tisíce po zuby ozbrojených, hladových skřetů. Hlad je svině a nejlepší zbraň, to ví každý skřet. 3. den se za kopcem objevilo padesát jezdců. Voják pochodující vedle mě procedil skrze hledí helmy lámanou skřetštinou: „Další špehové. Jen krapet mnoho. No co, určitě se do nás nepustí 50 vs. 2000, neměli by šanci.“ Opak však byl pravdou. Za prvním předvojem, co jsme zpozorovali, se objevil druhý, širší. Za ním třetí a čtvrtý, nejširší. Dohromady zpoza kopce vyjelo asi jeden a půl tisíce jezdců a řítili se na nás. „Kus tyči v piči, jízda.“ pomyslil jsem si a uvědomil si, co nás čeká, skřetí jatka. Nemáme dostatek kopí ani pík, abychom mohli vzdorovat jízdě. Ozývají se rozkazy pánů oficírů. Šikujem se do několika řad, nejdelší zbraně a největší štíty dopředu. První řada je rozmetána náporem jízdy. Tasím šavli a vrhám se do boje proti koňákům, s palcátem bych neměl šanci. Odněkuď přišla rána a já šel v mdlobách k zemi. Když jsem se probudil, bylo všude ticho. Jen pár chrčivých zvuků a vzdechů dodělávajících skřetů, koní, lidí. Spousta mrtvol označuje místo bitvy. Nejsem však sám, kdo přežil, přežila nás tak stovka. Mezi nimi i velitel mého oddílu Ern. Jízda si s námi nedala velkou práci, pár chvil stačilo k rozmetání naší armády. Nikoho ani nedorazili a zmizeli. Koňáci měli naspěch. Pojedli jsme nad „prostřeným stolem bitvy“, vzali jsme si maso do zásoby a vydali se zpět domů, do pevnosti Urd. Po cestě nás žádné zvláštní příhody nepotkali. Pochodovali jsme zpět krajinou vypleněnou našima. Stovky ohlodaných mrtvol napíchaných na kůlech, hnijících a strašlivě smrdících, spáleniště vesnic a hejna havranů ožírajících zbytky těl, to byla naše vodítka při cestě zpět.
Když jsme se hladoví a vyčerpaní vrátili do pevnosti, šavli jsem měl tupou jak řiť, moje zbroj se už ani nedala nazvat zbrojí, palcát jsem někde ztratil. Než nás přezbrojí, přeřadí k jinému oddílu a než vyrazíme do další bitvy, to bude taky chvíli trvat. Takže si zatím můžem lenošit u ohně a popíjet skřeťákovici. Mezi mladými skřety jsme za veterány, po večerech jim vyprávíme, co všechno jsme prožili. Doufáme jen, že další bitvy pro nás budou úspěšnější. Kam vypochodujeme s naším novým budoucím oddílem příště, je zatím ve hvězdách.
Parametry skřeta Eichyho:
Moje jméno v lidštině: Tomáš Eichler
Jméno města v lidštině v němž žiji: Benešov u Prahy
Věk: 17 a 3/4
Jsem: Obyčejným klukem co se rád: pobaví, zasměje, pojí a napije. Studentem 3. ročníku SPŠ elektrotechnické v Praze. Poslouchačem všech druhů tvrdšího rocku (tvrdou většinou punk rock a metal). A 190 cm měřícím a 90 kg vážícím pořízkem, který nemá rád když někdo: krmí, machruje, je namyšlenej, s*re se do mě a celkově je kretén. Takový já biju.
Cením si: upřímnosti, oddanosti, lidí, co něco dokázali, a zdejších mistrů a mistriň skřetích řemesel.
Akce: Zatím jsem na žádné akci nebyl, snad potěším svojí přítomností letošní B5A a jiné o prázdninách.
Kostým: Je ve fázi výroby (v první polovině).
Jsem zatím hrdým vlastníkem: Vycpávanice, tuniky, batvatu, kroužkové kukly, několika fragmentů kroužkové zbroje, rukavic napůl kroužkových/napůl destičkových, štítu, tašky, čutory a různých propriet.
Do budoucna plánuju: Palcát, kopí, kyrys, ramena, nátepníky, holeně, kalhoty, boty. Helmu budu mít od Thóradina, na ní si sám netroufám.
Jak to všechno začalo: Moji 2 spolužáci ze třídy a ještě jiní lidé, co znám jezdí na dřevárny snad už od narození a pořád se o tom baví. Jelikož mám rád Pána prstenů, zajímám se o středověk a tvrdím si říci, že jsem docela manuálně zručný, tak jsem se rozhodl že urobím kostým a pojedu též. Beru to také jako osobní výzvu něco pořádného dokázat. Na vlastním kostýmu totiž pořádný kus práce vidět je. Pak už jsem si jen prostudoval toto fórum, které mi dalo fakt hodně a pustil jsem se do práce.
Foto sem zatím nebudu vkládat, ani civilní kostým není kompletní. Dodám ho později.
|
tě zdravím.![::]](./images/smilies/orc12.gif "úsměv")
