BOT - Skřetí a trolí svět





Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 8 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Buggyra
PříspěvekNapsal: pon 22. čer 2009 22:35:17 
Offline
girmus (slídil)
Uživatelský avatar

Registrován: ned 07. čer 2009 20:34:54
Příspěvky: 124
Bydliště: severní svahy Jizerských hor
Buggyra se čte [bagýra]

V civilním životě jsem již ne tolik křehká dívka volný čas trávící prací u koní nebo na jejich hřbetech. Svět dřeváren jsem s koncem roku 2010 definitivně opustila, protože ubývalo času i motivace. V té době jsem se již cca 4 roky věnovala bojovému duelovému šermu s jedenapůlručním mečem (to abych nikoho na dřevárně nezabila... nebo sebe). Můj vztah k lidem se s tím (bývalým) herním dokonale shoduje. Nikdy jsem se nenaučila RP, rozhodla jsem se zůstat u jednoduchých rolí pokud možno zvířat, která jsou bezproblémová. Zjistila jsem, že bitvy mi také nedělají větší problémy, a proto jsem místo roleplayových larpů jezdila raději na klasické bitvy dobro x zlo. Pochopitelně zásadně za ty zlé:-) Mám velmi kladný vztah k správnému českému jazyku a hodně mě trápívali lidi, kteří ho neumí používat. Nyní jsem značně tolerantnější, protože pracuji jako učitelka na ZŠ (což mluví za vše).

6/09:
Trochu nevyhraněná osobnost zatím... V současné době z největší části vlk, a to šedý vlk - ne barvou, ale životní filosofií - který žije osamělým životem, spoléhá se především na sebe a je velmi opatrný na to, kam strčí čenich. Pochází z divokých zákoutí severních svahů severských hor, kam se lidé v historii moc často nedostali, není na ně tedy zvyklý, není moc sociální a ano - lidi přímo nenávidí! Začínají se mu roztahovat po lesích a ukrajovat z životního prostoru. Proti lidem se již nespojí s kýmkoli, prvotní vztek vyprchal. Přesto stále zabíjí čistě pro potěšení a z nenávisti, protože lidi nežere. Dlouhodobě se přidružil ke klanu Mrchožroutů a na bitvách se mezi skřety pohybuje jako vrrk, přestože jím není. Shodné zájmy ale dělají své.
Dodatek: celou dobu hovořím o vlkovi, jedná se ovšem spíše o vlčici:-)

9/09:
Je to zvláštní, ale vlci se ke mně poté, co jsem se přidala ke skřetům, nechovají jako dříve - říkají, že jsem "chytila skřetí pach". Ale to se přece jiným vlkům ve skřetích službách nestává... A dál se ode mne distancují, že prý nevypadám jako oni. Proč se mě najednou straní? S vlky jsem odnepaměti. Buď jen v povzdálí nebo se smečkou na lovu, život jsem trávila v divočině, samostatně a soběstačně, nikdy jsem příliš nelnula ke společenství a společnost skřetů mi není dvakrát příjemná. Ale potírají lidské plémě, a to už stojí za trochu nepohodlí. Někteří moji noví spojenci tvrdí, že nejsem vlk. To je ale hrubý omyl! Jsem, a to, že si oni myslí, že ne, je jejich věc, asi nepoznají vlka, když ho vidí. Zvyknou si.

Přijal mě klan Mrchožroutů, kteří jediní nelpí na mém čistém původu a je jim jedno, co jsem. S vlky už si asi nikdy rozumět nebudu, skřeti jsou ale v případě našeho klanu dobrá alternativa, jsou smečkoví, drží při sobě, loví podobně jako my a sociální struktura mi také vyhovuje. Bohužel mnohdy věnují příliš energie pitkám, hádkám a nadměrnému odpočinku, a tak jsem získala funkci Kaashakatar, při jejímž plnění mám možnost udržovat své druhy ve střehu a pomáhat tak efektivnímu chodu jednotky.

10/09
Pellenor:
Moje smečka mě navlíkla kvůli utajení do nějakých skřetích hadrů a vyrazili jsme s kohortou Unuraki ze severu na shromaždiště před Osgiliathem, kam postupně dorazilo i nemnoho dalších jednotek z Mordoru. Servaní členové smečky pohánění mojí Žilou a já servaná jejich zdržováním jsme se sešli u ohně v ležení až za tmy, rychle splácali nějaké brlohy a poté, co jsme vyžrali oslabenému klanu Karn-Skoir (pozn. - tehdy opravdu již těsně před rozpadem), který pelešil nejblíž, zbytky večeře, padli jsme do polospánku před bitvou...
Ráno jsem vstala nejdřív, vcelku klidně jsem se hodinu procházela po okolních lesích a mapovala terén, než se začali hýbat první probuzení skřeti. Moji společníci a členové smečky se vydrásali z nor až za hodiny dvě, to už byla narabovaná a na ohni poloohřátá snídaně. Rychle něco zhltli a jali se připravovat věci na bitvu, notně nervozní, protože cítili mé kritické pohledy. Před bitvou ale není nutné sebe a svoji jednotku vysilovat, zbiti nebyli.
Vprostřed ležení stál výstavní velitelský brloh, kam jsme se měli hlásit a odkud nás přidělili k divizím armády. Dokopali jsme se na poslední chvíli a rozlícení velitelé si na nás došlápli a vztekle zbořili jedno z našich doupat s tím, že se jim prostě nelíbí. To nás zdrželo na další hodinu opravami a na kontrolu stavů v nástupu jsme se doplížili jako bezmála poslední. Velitelé už si nás naštěstí nevšímali a během chvíle započal odsun armády na západ.
Po zničujícím pochodu v tempu přes vyprahlé pláně a hustý suťový nepřívětivý les jsme dorazili na břeh řeky, ale nestačili jsme se ani nalemtat, už nás hnali do boje. Na mostě stály dobře vyzbrojené a připravené jednotky stráže. První odvážlivci, kteří byli nuceni zaútočit, byli odraženi a mnoho jich skončilo v řece, kde si zlámali vaz pádem z mostku nebo se utopili v těžkých zbrojích. Další vlny útočníků byly nechutně potírány, ale pak se zformovalo těžké jádro armády a pod důsledným dozorem velitelů prorazili obranu a vpadli do města. Dobytí pevnosti samotné pak už bylo dílem okamžiku a bylo přenecháno našim slabším ale obratnějším jednotkám, které se dokázaly hbitě plížit uličkami a nenadále zákeřně útočit s hradeb nebo zpoza rohů.
Po krátkém odpočinku, kdy nám bylo konečně dovoleno napít se v bahně řeky, zahlásili zvědi blížící se člověčí posily a my jsme byli nuceni nastoupit k obraně přechodu přes řeku a právě získané pevnosti. Velitelé tentokrát věděli, co dělají, a my jsme Osgiliath ubránili za cenu jakýchsi nevyčíslených ztrát. Z boje jsme vyšli každopádně oslabeni. Po jistých čachrech ve vedení se naše dvě divize z Mordoru a Haradu sebraly a odtáhly dál směrem na Pellenorská pole.
Pochod dalšími lesy pod pohrůžkami smrtí a s drobnými potyčkami mezi skřety uvnitř armády - asi o žrádlo. Pár nečekaných přepadů roztroušenými jednotkami člověků, z nichž jsme vyšli se střídavými úspěchy, ale vždy o pár desítek bojovníků slabší. Jednou se nám povedlo silně oslabit protivníka tak, že jsme předstírali ztrátu Haradské divize, zatímco ta obcházela člověky ze zadu, a na smluvený povel jsme vyrazili najednou. Než se nepřítel vzpamatoval, byla silná posádka strategické pevnůstky na strážním vršku do jednoho vybita. Za odměnu jsme dostali odpočinek navíc, povolení rabovat a pochvalu. Ze zbytků pevnosti srovnané bezmála se zemí jsme pochodovali v hrdém trojstupu s bojovnou náladou.
Postup na otevřené pláně Pellenoru se nikomu nelíbil, a tak jsme otáleli na kraji lesa, dokud se trochu nesešeřilo. Velitel nám před opuštěním lesa dopřál odpočinek a nechal rozdat pár hltů elfvíčeho, aby skřety udržel v dobré náladě. Haradská divize byla v tu dobu odvelena jinam, byla tu jen Mordorská, takže na každého vyšlo. S pokročilým časem jsme opustili přítmí a vytáhli pod zástavou z lesa. Na protějším konci planin se cosi pohybovalo, ale hned to zase zmizelo - zvědi posléze nahlásili, že se tam přeskupuje člověčí armáda. Bylo jich podezřele málo, tak jsme si počkali, jak se věci vyvinou a ejhle - z boku se z lesa vynořila rohanská jízda a přidala se k pěchotě z věže. Kdybychom tam strčili čumák a ještě bez podpory Haradu, tak by to dopadlo šeredně. Prozatím jsme zastavili postup a vyčkali příchodu haraďanů. Když dorazili, člověčí armáda o nás už taky věděla a chystala se k boji. Nenechali jsme ji dochystat a útokem roztrhli její připravované řady. Bitva se se střídavými úspěchy rozdmychávala a opět uklidňovala podle sil obou stran. Střídavé úspěchy v bojích o strategické body před věží se nakonec začaly stahovat spíše k člověkům a výhoda jejich jezdeckých jednotek, které se rychle pohybovaly mezi těžkooděnými skřety a šířily chaos, byla zřejmá. Nakonec se k nám doneslo, že prohra je nevyhnutelná, a když se člověčí armáda naposledy stáhla, reorganizovala a v posledním útoku rozehnala naše slabé jednotky, už bez liknavých velitelů, schopných zachránit jen sebe, zbytky skřetstva se obrátily k ústupu. Všichni Unuraki, v té době soustředění k obraně nějakého bezvýznamného bodu, se zachránili, ale ztratili jsme v boji něco výzbroje a výstroje a návrat na sever byl neslavný.

11/09
Black Blood III:
S podzimním mrazivým větrem ze severu přichází dunění bubnů... svolávají nás na skřetí slavnost, na shromáždění klanů jako smeček k velikému lovu před nástupem ledové zimy. Zde se nebude lovit, ale událost je to nemenší, nabývá rozměrů s každým nově příchozím. K velikému skřetímu slezu na závěr válečné sezony bylo vybráno opuštěné místo uprostřed lesů obklopené věncem hor, člověkaprázdné, a s příchodem temného nebezpečí do příhraničního brlohu, se stáhla i zvěř výše po úbočích.
Ale přeci jen se nám zde něco nebo snad někdo pohybuje - okolo srubu se potloukají zcela nerušeně člověci, netuší zlého a počínají si jako doma. Avšak netrvá dlouho po osídení chajdy klany Unuraki, člověci zmizeli, jako pára nad hrncem. Přeci jen byl na závěr sezony lov úspěšný...
Nikým dále nevyrušovaní skřeti se rozlezli po okolí srubu, zapálili několik ohňů, s nedůvěrou pozoruji osamělý ohníček, jak si z pařezu prokousává cestičku k suchému listí v podrostu lesa. Naštěstí nebyl té síly podpálit opad, z pařezu zůstala k ránu jen doutnající hrouda. Teď je ale stále večer, rychle se stmívá, jak to v tuto chladnou dobu bývá, u hlavního ohně se usazují velitelé skřetích smeček a kolem nich jejich podřízení. Hlavní svých smeček se zdraví a po obřadných přivítáních hodnotí uplynulou sezonu, zbytek velikého severského sdružení se baví rozkřikováním, vášnivými debatami o válečných zážitcích, pitím a krmením. Co odpadne od huby jednomu, po tom se vrhnou dva další, rvačky o různé trofeje či cennou kořist pokračují do temné noci. U ohně zbývají už jen ti nejdůležitější a ti, kteří mají čím se zahřát (nebo mají dostatek zimní srsti). Zde se teprve začíná řádně rokovat, sněm je teď oproštěn od neurvalců a rušitelů z řad prostých vojáků, zde jsou ti, kterým na budoucnosti severských klanů sejde jako na své vlastní. Plánují a rozmýšlejí, sestavují strategie a jedinou chvílí, kdy se nechají rušit, je opět krmení nebo pitky.
O půlnoci je nebe konečně bez mraků. Kdyby vyšel měsíc, byla by to nádherná příležitost k noční toulce po lese a pozorování nočního života, dalo by se svobodně rozeběhnout, lovit, štvát... Zatím svítí jen hvězdy a poslední skřeti opouštějí chladnoucí ohniště a zalézají do vyhřátého srubu. Zde se při svitu svící ještě chvíli dohadují a pak se někteří doškrábou vyspat na půdu, někteří lehnou tam, kde dříve seděli nebo stáli. Svíčky pomalu dohořívají a já po posledním zavětření ke dveřím neklidně usínám.
Ještě se pořádně nerozednilo a už se to tu hemží, už to vybíhá na šeravé světlo příštího dne! Není to ten správný způsob buzení, ale přesto se rychle otřepu a protahuji, abych mohla vyjít před chajdu a zjistit, co se děje. Některé klany sem vážily dlouhou cestu, a tak musejí vyrazit nazpět brzy, aby do zimních ležení dorazily ještě před příchodem sněhu. Inferno odchází. Ještě je vyprovázím pohledem a pak se usadím k ledovému ohništi. Nikdo se nemá ke vstávání, kromě mladého skřeta, který se v poslední době přidal k mojí smečce. Znechuceně se vydávám na ranní procházku po lese, vrátím se s chrastím a březovou kůrou na podpal a oheň brzy vesele praská. Hned je tepleji. Pomalu se mi od kožíšku zvedá pára... Z chajdy se na snídani začínají trousit první ospalci, hned se shánějí po něčem k jídlu, ale moc toho tu po včerejšku nezbylo. Když ukojí nejhorší hlad, jsou hnáni k uklízení a pověřený Mrchožrout Naoth je štve jako laně. Když je všechno jakž takž urovnáno a poskládáno, mohou usednout k opět dohasínajícímu ohni a k poledni se dnes poprve pořádně najíst. Ve srubu se z koutů a zpod stolů vymetly nějaké zbytky a na ně se teď vrhli skřetí vojáci jako na největší kořist dne. Kdyby mi morda upadla, stejně bych to nežrala, ale někteří skřeti se na pochybné potraviny vrhli jako smyslů zbaveni, v čele skřetice z našeho klanu Jeřabina, u té je to ale vzhledem k její pohnuté minulosti pochopitelné. Ví, že co neurve, nemá, tak bere, co je.
Odchod. Chatrč se uzavírá a uzamyká před nezvanými hosty, jsou obnovena znamení našeho vlastnictví zde a zanechány jasné známky naší přítomnosti, to pro případné náhodné návštěvníky. Rychlým pochodem slézáme s hor do údolí, zde se klan rozchází, každý sám za sebe. Kraj je náš.

12/09
Teutoburský les

01/10
ZKAPK XI

_________________
kdo si počká, ten se dočká
Mrchožrouti "stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla!"


Naposledy upravil Buggyra dne čtv 22. bře 2012 19:43:09, celkově upraveno 15

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Buggyra
PříspěvekNapsal: pon 22. čer 2009 23:06:14 
Offline
girmus (slídil)
Uživatelský avatar

Registrován: ned 07. čer 2009 20:34:54
Příspěvky: 124
Bydliště: severní svahy Jizerských hor
Bitva pěti armád, Doksy 2009


Přílohy:
Poznámka: druhý den - s tou maskou se blbě dejchá, tak jsem ji skorosundala... ano, už jsem byla upozorněna, že by nebylo od věci si zatmavit obličej
celkový pohled.jpg
celkový pohled.jpg [ 120.53 KiB | Zobrazeno 10862 krát ]
Poznámka: jo, ta bílá podšívka tam vadí, ale zkusím s tím něco do někdy udělat
vrrk nebezpečně zblízka.jpg
vrrk nebezpečně zblízka.jpg [ 76.43 KiB | Zobrazeno 10861 krát ]
Poznámka: ne, není to medvídek
odpočinek po žrádle.jpg
odpočinek po žrádle.jpg [ 128.03 KiB | Zobrazeno 10867 krát ]

_________________
kdo si počká, ten se dočká
Mrchožrouti "stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla!"


Naposledy upravil Buggyra dne sob 08. kvě 2010 20:49:21, celkově upraveno 2
Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Buggyra
PříspěvekNapsal: úte 30. čer 2009 18:15:21 
Offline
girmus (slídil)
Uživatelský avatar

Registrován: ned 07. čer 2009 20:34:54
Příspěvky: 124
Bydliště: severní svahy Jizerských hor
plechy jsou černěné, výrobce je Sardar z Mrchožroutů (musím udělat reklamu - sedí to perfektně, neomezuje v pohybu ani malinko, ani je necítím:-), to, že se lesknou, je kvůli světlu. Kožíšek je umělohmotný, pravý bohužel není k sehnání (když za to nechci dát jmění). Ale snažila jsem se, aby se tvářil nějak rozumně (aby nebyly vidět švy a srst splývala jedním směrem...)

_________________
kdo si počká, ten se dočká
Mrchožrouti "stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla!"


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Buggyra
PříspěvekNapsal: čtv 16. črc 2009 15:21:28 
Offline
girmus (slídil)
Uživatelský avatar

Registrován: ned 07. čer 2009 20:34:54
Příspěvky: 124
Bydliště: severní svahy Jizerských hor
tak tady máte něco ze Zlenic, aspoň je vidět, že jsou ty plechy černé... a už taky (bohužel) začaly trochu reznout (nakonec je asi zreznout nechám, je moc pracné tomu zabraňovat, ale nelíbí se mi to)


Přílohy:
pěkný portrét.jpg
pěkný portrét.jpg [ 60.26 KiB | Zobrazeno 10458 krát ]

_________________
kdo si počká, ten se dočká
Mrchožrouti "stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla!"
Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Buggyra
PříspěvekNapsal: stř 09. zář 2009 0:07:56 
Offline
girmus (slídil)
Uživatelský avatar

Registrován: ned 07. čer 2009 20:34:54
Příspěvky: 124
Bydliště: severní svahy Jizerských hor
moje skvělé tyrannosauří drápy. Jo a ta zbroj už není černěná, ale rezená:-)


Přílohy:
Poznámka: Temnolarp
P8253183b.jpg
P8253183b.jpg [ 106.21 KiB | Zobrazeno 9753 krát ]

_________________
kdo si počká, ten se dočká
Mrchožrouti "stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla!"
Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Buggyra
PříspěvekNapsal: sob 12. pro 2009 23:01:03 
Offline
girmus (slídil)

Registrován: sob 02. kvě 2009 17:27:19
Příspěvky: 74
Obrázek

_________________
viewtopic.php?f=5&t=565
Život je prý boj, tak mě puste do boje at mužu žít


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Buggyra
PříspěvekNapsal: ned 09. kvě 2010 21:30:46 
Offline
girmus (slídil)
Uživatelský avatar

Registrován: ned 07. čer 2009 20:34:54
Příspěvky: 124
Bydliště: severní svahy Jizerských hor
02/10
Setkání s Haevarem:
Blížil se večer. Tenhle den jakož i předchozí jsem nic nepozřela, ale příliš mě to netrápilo, protože předtím jsem vyrážela z tábořiště smečky, kde jsem se předem důkladně nažrala. Běžela jsem s informacemi ke spojencům na jihu, ani jsem vlastně neměla čas lovit. Těšila jsem se z pohybu, pod hustým matným kožichem se začínala rýsovat žebra, tedy žádná zbytečná zdržující zátěž. Kolem vládla vlhká zima pomalu se měnící v předjaří. Cestou na jih se také neznatelně oteplovalo a sem tam se objevovala místa bez sněhu.
S posledními paprsky brzy zapadajícího slunce jsem vstoupila do řídkého smíšeného lesa s nízkým podrostem. Hledala jsem vývrat k přenocování a v tu chvíli jsem zavětřila ohýnek. Nevelký, ze suchého dříví, takový, jaký skřeti, kterých tu je kolem nemálo, neumějí. To by mohli být elfové... nebudu nocovat v blízkosti elfů, zvláště, když nesu vrrčí sedlové brašny s citlivými depešemi. Opatrně jsem se přiblížila, stále proti větru, k světlině, kde se hřál tvor. Na ohni opékal něco, co již z dálky neuvěřitelně vonělo, ale v tu chvíli jsem na potravu myslet nemohla. Tvor jasně páchl, cosi jako směska s největším podílem zmoklého vrrka... těžko popsat...
Nezdál se nebezpečný, očividně o mně již chvíli věděl, ale nezvedal se ze svého místa, ani si mě moc nevšímal. Říkám si, když se nevrhá po zbrani, vlka se nebojí, vlastně je to možná sám vlk, jen ta postava se mi nezdála. Obešla jsem jeho tábořiště dokola, nikdo nikde. Inu, třeba je sám, něco by z něj mohlo kápnout...
Věda, že se mi nic nemůže stát, vystoupila jsem do okruhu světla ohníčku. Tvor na pozdrav mávnul tlapou a téměř obřadně mě pokynem pozval k ohni. Ohně se nebojím, ale lidí jo, raději jsem si sedla naproti. Tak jsem si tvora mohla i řádně prohlédnout. Zvláštní... Tvor měl bystré modré oči, vlčí čenich a vlčí uši, vlastně by se dalo říci, vlčí hlavu. Vlčí nebo psí, snad i vrrčí, ale takového vrrka jsem tedy neviděla. Kolem tlamy a pod ní splývala dlouhá srst zcuchaná do copánků, či snad dredů, v nichž bylo vetknuto různé smetí jako korálky a ptačí péra, snad i barevné tkanice. Od krku (byl-li pod srstí nějaký) dolů měl tvor navlečeno vcelku elfí či lepší skřetí lovecké odění včetně bot, zbytek jeho výbavy ležel pod ním a za ním, postřehla jsem již jen luk a zásobu šípů a nějakou tyčovku.
Seděla jsem a větřila a tvor na mě chvíli zíral a pak promluvil, jako k sobě. Bylo mu zjevně jasné, že nejsem vrrk, tedy zřejmě neočekával, že bych odpověděla. Byl překvapený. Hbitě se postavil a opatrně pozdravil. V tu chvíli jsem odpovídala již ze tmy, takové náhlé pohyby nejsou nic pro mě. Když jsme se představili - jmenuje se Haevar -, opět se usadil a já jsem se vyplížila ze tmy, usedla u ohně a byl mi nabídnut kus té lákavé večeře. Hned jsme byli kamarádi:-)
Po jídle jsme se pohodlně usadili a ačkoli jsme oba původně plánovali spát, dlouho do noci jsme hovořili. Dozvěděla jsem se, že tvor pochází z národa jménem Skanaerriané, sídlí na severu, bohužel jsme se neshodli, zda žijí naše smečky na blízkém území... Já jsem každopádně ještě jeho příbuzné neviděla, ale moje hory jsou nehostinné i pro tak zručné lovce.
Jeho životní příběh je donedávna neobyčejně kouzelný, odnedávna neobyčejně smutný. Ztratil přítele a přestože již překonal nejhorší, asi nového takového nenajde. Však hýřil optimismem, když hovořil o svých nových přátelích na jihu, svůj život zasvětil novému účelu jako já: boji proti uzurpovatelům, proti zlodějům území a vybíječům zvěře, proti vypalování lesů a vesnic mírumilovných i bojovných tvorů. Není to boj z nenávisti, ale z potřeby zajistit pro sebe a svoje lidi klidné místo k žití, není kam ustupovat. Skanaerriané se běžně na válečnou stezku nevydávají, ale strašlivá ztráta tomuhle nedala na výběr.
Není jen zaslepen touhou po boji. Oba jsme se shodli na filosofii souznění s přírodou. K tomu mi ale ještě vysvětlil, že se nijak nevylučuje láska k přírodě a k principům zachování života, s posláním bránit vlastní území proti nezvanému vetřelci. Nikdy jsem nad tím takto neuvažovala, nefilosofuji, já jen dělám, co mi přikazuje instinkt. Možná to je tím, že jsem neměla dlouhé roky kontakt s výše myslícími bytostmi (Throqusharská bojová jednotka se mezi ně počítat zatím nedá), ale tohle mou mysl nezatěžovalo. Jednala jsem podle potřeb, nyní vím, že mé činy mají svou hodnotu i pro další tvory, že se neženu za slepým cílem jen pro vlastní pomstu. Přišla jsem o smečku a nehodlám přijít o další, kterou představuje můj klan.
Když vyšlo slunce, již jsme byli opět v pohybu. Potkali jsme se evidentně na cestě stejným směrem, ale mě narozdíl od něj tlačil čas. On naopak mířil za svými spojenci na jih, za skřety, kteří se hordí několikrát jižněji, než jsem potřebovala doběhnout já. Proto netrvalo dlouho a zmizela jsem mu z dohledu, ale jistě se potkáme na společných taženích. Blíží se těžké bitvy o naši zem. Osadníci podporovaní vojenskými jednotkami ukrajují z našich území. Čas odplaty nadchází...

_________________
kdo si počká, ten se dočká
Mrchožrouti "stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla!"


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Buggyra
PříspěvekNapsal: ned 20. úno 2011 16:47:03 
Offline
girmus (slídil)
Uživatelský avatar

Registrován: ned 07. čer 2009 20:34:54
Příspěvky: 124
Bydliště: severní svahy Jizerských hor
´10-´11
Kam se poděla Buggyra?
Jarní tažení na podporu jednotkám temné ve vlekoucí se Bitvě pěti armád bylo úspěšné a skončilo slavným vítězstvím, z kterého se bude světlá strana dlouho vzpamatovávat. Nastala doba míru a klidu, a protože zkoušená příroda dala pocítit svým obyvatelům tu úlevu, radostná nálada se přenesla i na mě. Rozhodla jsem se, že se vzdám boje a že se přesunu jižněji, do teplejších krajin. Jižní armády skřetů a spojenců drží území pevnou rukou a frontová linie se po vyhrané bitvě posunula daleko na západ, a tak jsem si mohla dovolit usadit se, vybrat si prázdný revír v neobydlené zemi a těšit se z klidu.
Jak jsem brzy zjistila, podobný nápad jsem vůbec neměla sama, a tak se v okolí začali vynořovat další vlci, někteří obyčejní a někteří jako já. Vrrci se naštěstí drží blíž u bojiště, ti zjevně přestávky nepotřebují. Dobře jim tak, tu by stejně překáželi (tu bychom jim stejně překáželi)... Do krajiny se navrátila zvěř, a tak bylo lenošení jednoduché a zábavné. Přistěhovalí vlci se brzy pospojovali do smeček a přiblížilo se dělení území. Potřebovala jsem si udržet teritorium, protože s narůstajícím obyvatelstvem se srovnávaly i počty zvěře. Protože jsem se ale odmítala spojit se smečkou, však vím, jak si na mě ukazovali posledně, hrozilo, že o zemi přijdu. Nenápadně se mi přes lesy trousili vlci ze sousedních smeček a i když si zatím netroufali nic označit za své, bylo jasné, že neuhlídám všechny. Ano, ubránila bych se i smečce – se svojí velikostí a bojovými zkušenostmi proti lesním vlčíčkům a pár mým bratrancům bez výcviku bych měla velmi dobrou pozici, ale to by byla jen jedna smečka – a co ten zbytek?
A další problémy se mohly objevit každým dnem. Krajem šly historky o samotářském vlkovi, který pouze prochází teritorii a svobodně loví, ale nikdo se nenamáhá ho vyhánět, protože hned zmizí a také že je dost veliký. Vypadalo to, že míří na frontu, tak jsem se trochu bála, aby to nebyl vrrk a nechtěl si procvičit zabíjení předem na domácím obyvatelstvu... Ale měla jsem štěstí. Byl to vlk, byl to náš vlk, a když jsme se potkali a popovídali si, rozhodl se zůstat se mnou. A od té doby se žádná smečka ani neotřela o hranice našeho území – dva vlci mají přeci jen větší přehled, co se kde děje (a navíc, On je opravdu ještě větší, než já:-). Pro nás moje uhájené teritorium stačí, uživíme se, zvláště, když lovíme dva. A zvěř se spíše vyhýbá smečkám, zřejmě umějí jeleni počítat.
Nějakou tu dobu po seznámení začal lovit pouze On, no a ještě nějakou tu dobu potom jsem rozšířila řady našeho přerostlého vlčstva o tři vlčata. Jistě chvályhodný krok, vzhledem k potřebě a spotřebě velkých vlků ve válce. Tři vlci nejsou sice taková výhra, jako tři vlčice, ale alespoň jich v boji nebude taková škoda. Protože mláďata rostla, bylo potřeba více lovit a bylo potřeba zvětšit revír. Nevím jak, ale On to udělal, když jsem se poprve opět vydala na lov, mohli jsme si nárokovat o polovinu větší kus kopcovitého lesa, kde se zvěř často ukrývá. Vlčata rostou a mají se k světu, již jsou to malé šelmičky – asi veliké jako ti běžní vlci - a ochotně loví cokoli, co se kolem hne. Toho největšího bereme s sebou na lov. Já je učím jak poznat, kdy přijde bouřka, které kytky jsou jedovaté a podobně, a On je učí jak lovit a vyznat se v lese.
Zatím žiji na jihu, nechystám se zpět na sever, ale kdo ví, jak to bude, až vlčci odejdou. Do boje se zatím nikdo nějakou dobu nechystáme.
Malí vlci mají chuť si neustále něco na někom dokazovat, už spojenými silami zabili medvěda, takže pokud půjdete na návštěvu, prosím, dejte vědět předem:-)

_________________
kdo si počká, ten se dočká
Mrchožrouti "stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla!"


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 8 ] 


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 8 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz