Už když jsem byl malej, tak jsem měl tak trochu smůlu. Zatímco jsem ležel v brlohu blízko u výhně, taťka koval mojí první šavli. Bohužel, když se šel na mě podívat, tak si odložil nádobu s roztavenou ocelí. Poté, co jsem mu jí naprostou náhodou kopnul do obličeje mě už tak rád neměl. Od té doby mi také říkají Kazzi.
Vyrůstal jsem jak se dalo, ono když je jeden menší než zbytek tak to snad ani jinak nejde. Zatímco ostatní umlacovali vše co jim přišlo pod ruku, já seděl u ohně, hrál si s máminejma jehlama, lámal je a přitom si opaloval krysu. Ze "úžasných a zajímavých" praktik boje jsem toho teda moc nepochytil, nicméně jsem se od stařešiny naučil spoustu věcí, pár takovejch, který nenajdete ani v elfounskejch chytrejch knížkách.
Čím jsem byl starší, tím víc vyplejvalo najevo, že nejsem jako zbytek mýho kmene. Zatímco oni rostli do síly, já byl pořád nemotornej, malej a nanicovatej. Stařešina si mě jednou pozval k sobě do stanu, byl už nemocnej nebo co a často blouznil, ale nějak jsem věděl, že mu musím naslouchat.
To, co mi řekl, mě docela vyvedlo z míry. Prej že vůbec nejsem syn svýho táty a že bych měl vypadnout, pokud nechci skončit jako večeře pro brášky. No, vzhledem k tomu, že poté, co jsem vylezl ze stanu na mě všichni čekali jsem to asi měl udělat. Jenže...když jsem si je prohlížel, přišli mi jiní. Nevypadali jako já. A asi si všimli toho samého, protože měli připravené zbraně.
Utíkal jsem, co jsem mohl a poté ještě dál a dál...a možná by mě i dohnali, ale po chvíli jsem zaslechl svist šípů a instinktivně jsem skočil do kořenů jakéhosi obřího stromu. "Bráškové" takové štěstí neměli, ze zad jim trčelo pěkný množství toho opeřenýho sajrajtu. Krčil jsem se tam jak jen jsem mohl, zatímco z lesů vylezli ti růžováci a prohlíželi si je. Cosi si prohodili, hnusně se zařechtali, usekli jim hlavy a poté se smíchem odešli. Nechci ani pomyslet na to, co s nimi provádějí.
Po poměrně dlouhém putování jsem potkal stejné, jako já. Byli po zuby ozbrojení a nebezpeční, byli dva a nepřátel bylo snad deset...ale zatímco přežili, jejich růžoví protivníci zahynuli v bolestech. Hlady jsem šilhal, tak jsem se za nimi vydal. Se smíchem se mě ujali a poté mě začali učit...naučil jsem se toho mnoho. O našem pánu Morgothu, o elfech, o boji...a o krvi Grondu, jenž protéká mými žilami. O krvi kmene, kterému jsem se naučil býti věrný a jehož čest jsem se rozhodl hájit a pro něj zabít každého, kdo bude stát v naší cestě.
Za Grond a za Morgotha!!! ------------------------------------------------------------------------------- Nyní abych se představil, jsem nějaký Ondřej z Teplic, je mi 16 let a na svou první akci ve skřetím hávu se teprve chystám. Rád bojuji se štítem a něčím jednoručním, dávám přednost sekerám. Kostým prakticky nemám, proto budou fotky přibývat později. Rád přijmu jakoukoliv radu a kritiku, proto jen sem s tím.
|