BOT - Skřetí a trolí svět





Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 2 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Barag - ghash
PříspěvekNapsal: stř 12. dub 2017 21:18:50 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: pon 05. dub 2010 15:21:27
Příspěvky: 19
Bydliště: Praha
Přání stárnoucího náčelníka bylo jasné a všichni ho museli respektovat. Když Gajhr Gismtrod zemřel po návratu z vyčerpávajícího zimního lovu, každý v klanu Barag-ghash věděl, že durubem se stane jeho nástupce Bagronk. Nebyl to jeho syn, to ostatně věděli všichni, ale Gajhr si ho osvojil ještě jako malé skřítě, a navzdory menšímu vzrůstu a šlachovité postavě, z něj vychoval budoucího velitele. Co chybělo Bagronkovi v síle, to doháněl rychlostí a obratností. Rychle se učil a mezi mladými skřety si vydobyl uznání rozumem a zdravým úsudkem. Gajhr mu to nijak zvlášť neusnadňoval, spíše naopak. Chtěl zajistit klanu budoucnost a to skrze chytrého a šikovného náčelníka. Proto osvojené skřítě ničím nešetřil, zahrnoval ho řadou úkolů a cpal do něj jeho zkušenosti a starosti s náčelnictvím horem dolem.
A tak není divu, že Bagronk začal postupem času toho, komu měl říkat „fotře“, jednoduše nesnášet. Se skřípěním zubů odsouhlasil uspořádání pohřbu a s vypětím všech sil dusil myšlenky na zanechání co nejvíce zprzněných ostatků bývalého duruba mrchožroutům.
Gajhrův popel byl podle tradice předán čtyřem živlům. Malý zbytek byl uschován. Jestli se na jaře narodí vrrčí štěňata, posypou se jim kožichy popelem a durubův duch se dostane na výsostné místo po boku Wurgotha. Skřeti večer před pohřbem spočítali zářezy v Gajhrově chýši. Bylo jich kolem dvou set, ale s počítáním to u skřetů nikdy nebylo moc slavné, takže kdo ví. Po pohřbu přísahali všichni členové klanu věrnost Bagronkovi a tak, když zima skončila, dal stejně jako jeho předchůdci rozkaz sbalit přenosné chýše, zásoby, zbraně i nástroje, a klan se vydal na každoroční cestu na planiny.
Je potřeba pohlídat si letní loviště, střežit hranici s teritoriem ogrů a…sbírat skalpy, pomyslel si Bagronk, když sledoval putující skřety z hřbetu svého vrrka. Byls dobrej, ty vykastrovanej skunku, vzpomněl si se zadostiučiněním na Gajhra. Musel uznat, že klan byl stabilní a pod vedením starého duruba se jim vedlo obstojně. Ale já budu lepší, odplivnul si mladý náčelník a pobídl vrrka do čela průvodu…


Obrázek

Stabilní jádro klanu tvoří držky z obrázku + Tetřev, Pátek, Ahela a Šanta.
Náčelník, slunce naše jasné, je Bagronk Krvelačný. Na mapě Středozemě nás najdeš západně od Obroviště.

Kariéru v temné armádě jsme započali někdy kolem roku 2008, jako náhodná sebranka lidí ze střední školy. Teď už je konečně na čase představit se BOTu ::]
Obrázek

Je cílem každého bojovníka smečky, mít co nejvíce zářezů na zbrani.
S každou prolitou krví, s každým skoleným nepřítelem, stoupá tvoje postavení v klanu.
A Wurgoth se raduje!

Pro smečku žiju, pro smečku umírám!
Obrázek


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Barag - ghash
PříspěvekNapsal: stř 19. dub 2017 15:04:46 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: pon 05. dub 2010 15:21:27
Příspěvky: 19
Bydliště: Praha
Sabáka si občas naškrábe něco do kroniky...

.::BITVA O STŘEDOZEM::.


Konečně zapadlo slunce a lágr se začal rozsvěcet stovkami ohňů a hemžit černými stíny. Příjemný chlad večera probudil z neklidného spaní i mě. Vyškrábala jsem se z nízkého stanu a po čtyřech jsem se odplazila k nejbližšímu ohni. Okolo něj už sedělo či postávalo několik skřetů. Byli rozespalí a tupě zírali do ohně. Stany okolo ohně tvořily nepravidelný kruh a patřily k jedné jednotce. Znali jsme se navzájem, ale kdo byl u sousedního ohně, už jsem neměla ani potuchy. A takových kruhů okolo ohně vyrostlo za poslední týden v tomhle údolí asi tisíc.
Bylo nás tu jak sraček. A každou noc přicházeli další. Malé, tiše se plazící kmeny i obrovské jednotky s desítkami hlav. S vidinou koňského masa, lidských otrokyň a obsazené země. Každým dnem vzrůstala agrese. Každý den končily hlavy, ruce a všelijaké orgány pověšené na dřevěné hradbě okolo lágru. Bylo potřeba udržet alespoň nějakou míru pořádku. A o to se starali sark alefové a sark ašagové.
Ten, který velel našemu hoth se jmenoval Faust. Byl skoro o sáh vyšší než kdokoli z nás a svýma pronikavýma velkýma očima si často prohlížel vojsko a vybíral oběti svých velitelských rozmarů. A ranami biče příliš nešetřil.Obrázek
Když se takový sark ašag nešťastně objeví ve vašem lágru, je lepší být ve zbroji a v pozoru očekávat rozkazy. Když se Faust přiřítil k našim stanům ten večer, za zády se svojí nalitou gardou, nebyli někteří z nás ani vzhůru, natož ve zbroji.
„Která zasraná hnída to tady chrápe?! Vstaň, ty sračko špinavá, nebo tě vytáhnu za ty tvoje malý černý koule!!“
Chodil rozzuřeně po lágru, šlapal po vojácích ležících okolo ohně a řval, že to bylo slyšet na druhém konci tábora. Z tmavých stanů a dřevěných úkrytů splašeně vybíhali vojáci a urychleně se oblíkali do zbrojí.
„Je válka sviňky!! Nechrápej, ty zmrde malej!“ zařval do stanu a vytáhl z něj za nohu vyděšeného skřeta. Zbytek osazenstva u ohně se potutelně rozchechtal.
„Něco k smíchu, sráči?!“ otočil se k nám vysoký velitel, nebezpečně třímající bič. A bylo ticho. Skřeti ustrašeně valili oči a krčili se jeden za druhého.
Sark ašag se nad námi tyčil v celé své výšce. Pod rozcuchanou černou kšticí se na nastoupenou jednotku dívaly velké temné oči lesklé šílenstvím. Měl na sobě vycpávanou zbroj bez železných plátů a přes rameno přehozenou koženou velitelskou šerpu se znakem generála. A za zadkem pořád tlupu ozbrojených ochránců.
„Tak se mi to líbí. Čekejte rozkazy, čubky. Jestli zas přijdu a uvidim vás chrápat, tak vás naservíruju svýmu vrrkovi k snídani!“
To pro nás všechny byla dost velká motivace na to, abychom několik příštích dnů nezahmouřili oka.

***

Drápali jsme se do kopce a ti nejslabší už po namáhavém pochodu odpadali. Každou chvíli někdo zakopnul a rozbil si hubu o kamenitý svah. Buď se rychle zvedl a pokračoval, nebo zůstal moc dlouho ležet a skřet za ním mu s velkou radostí přišlápnul krk. Nešlo se mi zrovna dobře, jelikož mi velitel nařídil, abych nesla pro sebe a dalších pět skřetů zásoby. Nikdo pořádně nevěděl, jak dlouho bude obléhání města trvat. Velitelé sice vypouštěli mezi vojáky falešné zprávy, že je to díra s ubohou obranou a že to bude otázka jedné noci… Ale tomu věřili jen ty úplně nejvypatlanější sviňky. My ostatní jsme si domysleli, že když se k obléhání připojily i armády Východňanů a Haradu, nebude to zrovna jednoduchý.
Opírala jsem se o ratiště píky a pokračovala do toho zasranýho kopce. Okolo mě pochodovalo, funělo a nadávalo tisíce dalších skřetů, rozdělených do jednotlivých jednotek pod rozlišné standarty pro zjednodušení orientace.
Kdesi přede mnou pochodoval skřet třímající zástavu se znakem dvou překřížených rohů. To byl znak naší pikenýrské jednotky. Spolu s jednotkami štítařů, střelců a dvou křídel, jsme tvořili sark velitele Morchainta, který byl hodností přímo pod Faustem.
Země se pod námi třásla. Do pochodu znělo dunění bubnů. Rohy prozatím mlčely. Do vrcholu kopce mi zbývalo už jen pár dlouhých kroků. Prudce jsem se nadechla a přehoupla přes horizont. Narovnala jsem se, co mi moje křivá záda dovolila, a sotva jsem popadala dech.
Přede mnou se rozprostírala křovinatá plošina, v jejímž středu se tyčilo obrovské kamenné město s mohutnými hradbami. Na cimbuří, ve věžích, v ulicích, všude plály ohně a míhaly se stíny obránců. Mezi hradbami byly rozesety trebuchety. Nejistě jsem polkla. Hlavou se mi rozezněl poplach. Třásly se mi kolena, napadlo mě, že teď je možná poslední šance zdrhnout. V tu chvíli do mě prudce strčil skřet jdoucí za mnou. „Pohni se, ty skrčku!“ křikl na mě. Vztekle jsem zasyčela, ale pohled na cíl našeho útoku mě natolik znejistil, že jsem se nezmohla na nic víc. Tak jsem pokračovala v cestě.

***

Z dálky se ozývaly rohy Haraďanů a Východňanů. Přicházeli s velkým kraválem a nás to děsně sralo, jelikož my jsme dostali rozkaz zatím udržovat relativní klid. Kdokoli vztekle zařval na odpověď Haradského troubení, dostal přes ksicht bičem, nebo rovnou palcátem.
Stála jsem v hloučku pík a pozorovala hemžení okolo. Armáda se pomalu přeskupovala.
Sark turog jednotky pík se jmenoval Basir a patřil k těm nejproradnějším kmenům z jihu. Jižani byli posedlí bojem. Nenechali si ujít jedinou příležitost k nájezdům na lidské osady, nebo k přepadům nic netušících trpasličích karavan. A vždy prahli po ovládnutí velení. Měli snad nejhorší pověst ze všech klanů. Největším potěšením pro ně byly zuřivé boje, prznění přeživších a následná povýšení, ke kterým jim sem tam pomohla malá krvavá lest. To se o nich říkalo mezi vojáky. Jenže já znala bílé vrány trochu jinak. Přes noc to byli obávání fanatičtí zabijáci, lovci a válečníci. Ale přes den se měnili v trosky polehávající v temných zákoutích lágru. Zabíjeli se navzájem v divokých rvačkách, pod vlivem kořalky, kterou si vylejvali do chřtánů po sudech.
Veselí chlápci.
Teda nejenom chlápci. S jednou jižanskou skřeticí jsem tu noc stála u hradeb města. Stejně jako já se většiny bitev účastnila jako střelec, ale pro tohle obléhání byla přidělena k píkám. Mlčky stála opřená o ratiště, na kterém vlála malá zástava jižanů. Měla potrhanou koženou zbroj a železnou helmu. Na černém obličeji s ostrými rysy zářila bílá barva válečného malování.
Byla zamračená noc, přes hvězdy se na obloze honily temné mraky. Podívala jsem se na oblohu a v příštím okamžiku jsem ležela na zemi. Zahodila jsem píku a snažila si rukama zakrýt uši. Viděla jsem, jak všemi okolo mě projela bolest. Padali k zemi. Jižanka se krčila vedle mě a bolestně řvala. I já jsem řvala, ale neslyšela jsem z toho nic. Slyšela jsem jen jedno.
Nazghula.Obrázek
Zatmělo se mi před očima. Popadla jsem píku a vstala. Všechno ve mně chtělo běžet k městu a rozsekat ho na kousky. Skřeti okolo mě rovněž neklidně přešlapovali a frkali nedočkavostí. Bylo to k nevydržení.
Celý sark začal nezkrotně volat po boji. Konečně se ozvaly signální rohy. Armáda propukla v řev. Velitelé, kteří do teď mlátili každého, kdo křičel, začali švihat ty, kteří křičeli málo. Všechen ten hluk ještě víc zvířil černou krev v našich žilách. Každá vteřina kdy jsme jen stáli a čekali na povel k útoku, byla mučením. Celé tělo mě pálilo.
Nad hlavami se nám prohnal nazghul na obrovité slizké příšeře s kožovitými křídly. Armádu temného pána ovládlo šílenství.
Zazněly další signály. Uskupení před námi se daly do pohybu. Štítaři, střelci, gardy s beranidly, žebříky, balistami a obléhacími věžemi. K Basirovi se přiřítila jedna z rychlých spojek. Malý šedý skrček na vrrkovi s flekatou srstí. Předal povel a tryskem vyrazil k dalším trarkům.
Sark turog Basir zvedl nad hlavu své kopí a posunkem nám dal rozkaz k pohybu. Byl to dobrej šéf. Ani moc řvát na nás nemusel a my věděli, co máme dělat. Co musíme dělat. Musíme dobít to zatracený město a zabít všechny uvnitř do posledního malýho lidskýho smrada.
Přiblížili jsme se o něco blíže. Křečovitá touha zabíjet, kterou v nás probudil přízrak, bořila poslední hráze poslušnosti. Viděla jsem, jak se v řadách vedle pík strhla rvačka. Půlka trarku se pozabíjela dřív, než přicválala velitelská garda na vrrcích a zklidnila největší agresory. No…zklidnila. Odvedla 8 nejsilnějších skřetů v řetězech do přední linie, vrazila jim desetisáhový žebřík a tím byl problém vyřešen. Nepřežijou už ani chvíli. Armáda se znovu začala přemisťovat.
A jakmile lidský velitel trebuchetu nejblíže k hradbám viděl, jak skřetí horda překročila obrannou linii, dal přesně podle pokynů povel k zahájení palby.
V ten samý moment zatroubily ty nejhlubší z černých rohů a za svištění prvních ohnivých balist a salvy zápalných šípů se k hradbám rozeběhly první obléhací trarky s žebříky i ogři táhnoucí věže.
Nad plání se z mraků vyrojily další přízraky v sedlech lítajících nestvůr a snesly se na lidské město jako hejno hladových vran.
Obléhání začalo.
Obrázek

.::BITVA O ZÁPADNÍ ÚVALY::.


Muž po kolena tonoucí ve sněhu udělal další čtyři namáhavé kroky. Jeho štít i další těžké části zbroje, kterých se zbavil, omrzaly ve sněhu asi dvě míle od něj. Ohlédl se. Měsíční svit, znásobený odrazy bílé krajiny, dovoloval i lidským očím rozeznat detailně okolí. Dodávalo mu to naději, že by případné pronásledovatele odhalil včas, ale zároveň si uvědomoval, že by se mohl stát na bílé pláni velmi jednoduchým cílem.
Každé malé dítě v Rohanu přeci ví, že skřeti vidí ve tmě.
Voják byl sám. Plahočil se vysokým sněhem, ale nohy už dlouho necítil. Mrzlo a ledový vítr proháněl sníh ležící na pláních, takže to vypadalo, jako když sněží.
Jeho koně začali skřeti trhat na kusy, ještě než z něj stihnul seskočit. Jistě, pár z nich předtím propáralo jeho kopí. Ale najednou byli všude okolo a bylo jich spousty. Ještě teď měl v uších vyděšené ržání, křik vesničanů, svištění šípů a hukot ohně.


Ve vichru, který mu bral poslední zbytky tepla a do vousů mu zaplétal námrazu, zaslechl rachot zbrojí a hlasité křupání sněhu. Zastavil se a rozhlížel se po ledové pláni. Jestli ho viděli, je ztracený. Doufal, že v těchto podmínkách jsou schopnosti skřetů i jejich vrrků vyčenichat kořist značně omezené. A zrovna tak doufal, že stopy jeho kroků v hlubokém sněhu rychle zakryje neutichající vítr.
Vlastně to bylo to jediné, na co se po přestálém krveprolití dokázal soustředit. Cítil na sobě devastující účinky prochladnutí. Připomínalo mu to stav při veselých nočních pitkách, s tím rozdílem, že místo kocoviny přijde smrt umrznutím.
Věděl, že musí pokračovat, dokud to jde. Nesmí se zastavit a musí si dávat pozor na skřetí hlídky.
Snad ani nelítostný skřetí velitel by svoje vojáky neposílal po okolí pevnosti v téhle zimě, pomyslel si muž, a vykročil do mírného kopce, který měl před sebou. Jako velitel znal okolí pevnosti dokonale. Věděl, že tímto směrem je nejsnazší sestup do údolí a první pohraniční města Rohanu. Uvědomoval si také, že jsou velmi vzdálená a už vůbec si nebyl jistý, že se k nim dostane.
Chvílemi propadal beznaději, a ani jeho přirozená hrdost a sebejistota velitele mu nepomáhaly. Spíše ho vnitřně zraňovalo vědomí vlastního útěku. Jistě, bitva byla předem prohraná, bojoval do poslední možné chvíle. Ale stále více litoval, že nepadl v objetí hradeb rukou nějakého skřetího štítaře. Dostal by ránu do hlavy jedním z těch masivních okovaných palcátů a už by nic necítil. Možná za několik let, až by Rohan dobyl pevnost zpátky, by mu nechali vytesat sochu. Někdo by o něm a jeho jezdcích složil píseň. Nebo by jeho jméno nechali vyšít pod zástavu.
Co si to namlouvám, pomyslel si a přistihl se, jak leží tváří na sněhu. Strach ho znovu postavil na nohy. Vydrápal se do kopce a přitáhl si prošívanou vlněnou kápi více do obličeje. Obrátil se směrem odkud přišel. Žádné vrrčí jezdce neviděl. Zato obrovský oheň, ve kterém nyní stála kamenná pevnost, se nedal přehlédnout. Rohanský velitel se na ni krátce podíval. Plameny šlehaly vysoko nad dřevěné budovy. V pevnosti byly stáje, domy, chlévy...bylo to malé městečko ve vysokých kamenných hradbách. Chráněné hlubokým příkopem a posádkou nejlepších a nejzkušenějších vojáků. Na vyvýšenině uprostřed plání. S malým lesíkem opodál. Přes léto i s obdělávanými políčky okolo.
Obléhání začalo na podzim. Než dorazily posily, bylo už ale pozdě. Další stovky jezdců poslaných na zbytečnou smrt o pohraniční tvrz, která byla již dávno ztracená.
Muž se odvrátil a začal klesat do údolí. Když se mu podaří do rána sejít z hor, snad přestane vát ten smrtící vítr a i sníh začne ustupovat. Když nezemře na podchlazení, vyčerpání, hladem, nebo když ho skřetí hlídky nenajdou, vrátí se do království. Podá hlášení. Kdoví, třeba není jediný, kdo přežil. Dá dohromady novou armádu a vrátí se. Západní úvaly možná padly, ale byl si jist, že ne na dlouho.



Obrázek

Sark-ashag nakrčil nos, natáhl hleny, které ho trápily celou zimu do dutin, a zhnuseně si odplivl. Nazelenalý výsledek jeho neléčeného zánětu přistál na kožené helmě nějaké zakrslé sviňky vedle něj. Bojovat v zimě mohlo napadnout vážně jen toho největšího vola, pomyslel si asi po sté, a kryje se za řadou svých štítařů, rozdával rány dlouhým kopím. Mezi občasnými výpady nepřestával sledovat dění okolo.
„Matugaaaa! Barag – gaaash!“ zařval, když si všiml, jak linie temné prořídly nalevo od něj. Nechránění střelci začali couvat a křičet o posily. Ze všech koutů, kde se zuřivě bojovalo, se k němu začali hlásit skřeti. Někteří zranění, jiní nedočkavě přibíhající pro rozkazy. Znal je podle ksichtu a věděl, že jsou celkem schopní.
„Támhle! Bránit střelce! A makám, makám! Nesměj vám chcípnout, nebo vás přetrhnu vejpůl!“ křičel na ně a ty pomalé popoháněl hrotem kopí. Jedna malá skřetice uklouzla po zledovatělém sněhu, zavrávorala a cepem, kterým se právě rozmáchla, uštědřila ránu kolem běžícímu píkaři. Vztekle nadávala na zasranej sníh a vrhla se do boje s ještě větší vervou. Otřesený píkař se ještě dlouho nezvedl. Sark-ashag se plácl na čelo, když to viděl. Ale věděl, že stejně jako on, i jeho sark toho má už plný zuby. A tak nechal pro tentokrát padající vojáky na ledu bez komentářů.

Dorazili k téhle nedobytné tvrzi už koncem divnochuťáku ale jeden neúspěch stíhal druhý. Průser byl, když hlídkám železného pasu unikl zvěd, který o měsíc později přivedl posily. Velitel hlídek a tři jeho nohsledi si to pěkně vylízali. Zakopali je po krk do sněhu v blízkosti pevnosti a nechali svému osudu.
Jak později zjistili i lidé se umějí chovat k zajatcům velice krutě.
Naštěstí i s posilami bylo Rohirů stále méně, než temné armády železného pasu a dnes se konečně podařilo dobýt pozice těsně u hradeb. Shrbení střelci, krčící se za štítaři před hlubokým příkopem, kropili obránce masivními šípy, zatímco jednotky s žebříky, štíty a beranidly nepřestávaly dorážet na hradby a brány.
Konečně zadní brána povolila a skřeti vtrhli dovnitř. Chaos, který ve velké pevnosti nastal, měl za následek provalení i hlavní přední brány. Část obránců byla obklíčena uvnitř, několika oddílům jezdců se podařilo na koních projet řadami skřetů a pokusit se situaci obrátit bojem vně hradeb.

„Šéfe pevnost je skoro naše, máme hodně velký ztráty, celej klan Zuřivých a půlka Jižanskejch jsou v čoudu..,“ hlásil jeden z nižších velitelů.
„Jak „skoro“ ty hovnivále?!“ přerušil ho netrpělivě sark-ashag.
„No voni se zašili do támhle toho baráku a nedá se tam na ně dostat,“ ukázal podsaditý skřet zakrvácenou šavlí ke kamennému paláci s věžemi.
„Joo tak vono se tam nedá dostat aháá...,“ zasyčel skřetí generál. „Tak já ti vokážu jak rychle to půjde ty tupá čubko!“
Nižší velitel na něj hloupě civěl.
„Koňomrdi si zalezli do baráku?! Tak co tady čumíš?! Sežeň mi fofrem střelce a šamany z podpurnejch záloh! A dělej!“ řval rozkazy, vzteky bez sebe, že Rohani ještě mají tu drzost klást odpor.
„Já jim ukážu...Já jim zatopim!!!" zařval a bodal zuřivě kopím do skomírajících vojáků na zemi. A bylo mu jedno, jestli to jsou lidé nebo ne. Měl už tohohle dobývání až po krk. A jestli si nějaká banda koňskejch vocasů myslí, že bude dlouho odporovat skřetímu útoku, tak se zatraceně mejlí! Euforie z vítězství a vidina odměn a provolávání slávy nejlepšímu z generálů železného pasu však rychle vrátila do tváře sarg-ashaga spokojený škleb. Vycenil nadšeně zuby a díval se, jak skupinka skřetů strhává rohanskou vlajku ze stožáru.
Několik těžkých štítařů prolomilo masivní dveře do paláce a pár kušiníků a lukostřelců poslalo do malých oken ve vyšších patrech zápalné šípy. Ke smůle obránců měli přesnou mušku. Netrvalo dlouho a ze Západních úval bylo jedno velké ohniště. A skřetům začalo být po půl roce teplo.


.::JAK BARAG-GHASH GORBAGA POTKALI::.


Tu noc, ještě dlouho před rozetměním, začal velký lov. Byl to jeden z prvních jarních dnů, kdy rána jsou ještě chladná, ale odpoledne je slunce čím dál silnější, a pro skřety tím více nepříjemnější. Přehřátí a zapocení dokáže takového skřeta přivést téměř k šílenství. A vrrky rovněž.
Smečka z planin pod Ogrovištěm v té době čítala devět hlav a 4vrrky. Tuhou zimu nepřežilo několik slabších členů a vrrk jednoho z nich se po smrti pána zaběhl.

***
Nebylo snadné shánět potravu, a proto se náčelník rozhodl, že jen co se trochu oteplí a krajina v jejich území ožije, vydají se k večeru na cestu a naloví do sytosti pro všechny a ještě do zásoby. Každé jiné jaro se vydávali na východ, na planinu, kde se potulovala stáda všelijakých antilop a velkých chlupatých krav, ale tentokrát rozhodl Bagronk jinak.
„Vyrazíme na západ. K úpatí hor. Je tam hodně řek a lesů, bude se to tam hemžit. Je to sice vo trochu dál, ale vyplatí se to si myslim,“ vysvětloval cestu ve velkém stanu uprostřed jejich skromného tábora.
„Musíme se vyhnout vogrovišti, nechci si to s těma tupejma trotlama zbytečně rozházet, jasný?“ Skřeti zamručeli a přikyvovali. Bylo znát, jak po zimě pohubli. Dokonce i na Mumakovi, který hrdě nesl své trefné jméno, vlála obří umolousaná tunika a odpolední spánek, kterému se většina skřetů oddávala, dennodenně rušilo jeho hromové kručení v břiše.
„Tak se běžte vyspat, večer vás zbudim a vyrazíme...než se mi tu navzájem sežerete,“ vtipkoval náčelník, ale skřeti se na sebe jen nejistě podívali a nikdo Bagronkův humor neodměnil smíchem.
„Hm dobře tak nic...Mumaku, zapomeň na to!“ okřikl největšího skřeta, když zachytil jeho hladový pohled na drobného a zakrslého člena tlupy - Hnídu.
„Spát! Ať se vám zdá o tom, jak se zejtra nažerem k prasknutí! Zmizte,“ rozkřikl se a klan se zvedal k odchodu.
Vprostřed chýše zůstala jen Saboka.
„Co ještě votravuješ?“ zavrčel Bagronk a odzátkoval čutoru se zbytkem pálenky.
„Náčelníku, měla sem divný vidění. Včera večer u vohně.“
„Hmm, vážně?“ pronesl nevzrušeně velitel a znechuceně zašlápl pavouka, který vypadl z jeho čutory. Nakvašeně s ní mrštil na zem a otočil se k shatraug.
„Místo syčení ohně sem slyšela šplouchání vody a pak najednou jakoby mi probleskla před vočima bouřka a najednou sem seděla u jinýho vohně a přede mnou leželo...deset...usušenejch...ryb!“ dokončila dramaticky a v očích jí svítilo nadšení. Bagronk zavrtěl hlavou a zívnul. „A jak tomu mám, ó mocná, rozumět?“
„Deset ryb chápeš?! Deset…teď je nás devět ale bude nás už brzy deset!“ šeptala krákoravým hlasem a vzrušeně gestikulovala. „Okolo ohně nás teď sedá devět, ale přibude novej člen. Poznáme ho až ho najdem..a ta řeka...řeka...najdeme ji, vim to šéfe..musíme k řekám, to byl geniální plán, krvelačný!“
„Takže si to shrneme, k řece se dostanem tak jako tak a ty blbneš z hladu a vidíš v každym ohni kopce žrádla,“ vystrkával jí ze své chýše.
„Tssss,“ zasyčela na něj. „Neurážej mě, nebo špatně dopadneš. Věř tomu nebo ne, uvidíš co vidím já! Brzo, ty hlavo z žumpy!“ Za urážku jí uštědřil menší kopanec a s mručením a nadávkami zavřel vchod do chýše. Saboka mu plivla před dveře a odkráčela k sobě.
„Ryby...pff, beztak je tu akorát někdo těhotnej,“ odfrknul si Bagronk a svalil se na kopec kožešin.

***

Skřet se rozpačitě poškrábal v nose a zbystřil sluch. Seděl na břehu pomalu tekoucí řeky, která se v téhle oblasti rozvážně proplétala v zátočinách mezi břízami a velkými pokroucenými vrbami. Po chvilce se uklidnil a dál zadumaně pozoroval hladinu.
„Co to tu sakra vyrábíš?!“ uslyšel najednou černou řeč a trhl sebou leknutím. Pak ho chytly šlachovité ruce jako svěráky za krk a povalily ho na zem. Chňapnul instinktivně po noži, ale jedna z postav mu v ten moment přišlápla ruku. Zařval bolestí a nechápal, co může mít takovou váhu. Nad sebou viděl tři jemu podobné bytosti. Jeden šlachovitý shrbený skřet, vedle něj jeden velký jako balvan a mezi nimi malá kostnatá skřetice s mnoha amulety na pažích a krku.
„Hrggh,“ vypadlo z něj, když mu šlachovitá ruka přimáčkla ohryzek.
„Šéfe, von ti toho moc neřekne, když ho dusíš,“ ozval se obrovitý skřet rozvážně.
„Hm a tou rukou toho už taky moc nenaděla, Mumak sakra, ovládej se,“ zakrákorala skřetice a tlak na ruku se zmírnil. Sevření okolo krku povolilo, ale skřet byl tak přidušený, že se na nic nevzmohl. Menší ze skřetů nad ním sebral ze země jeho dýku a uznale si ji prohlížel.
„Odkud jsi, hnído?“ zabodl žluté oči do tváře sípající bytosti v trávě.
„Errh..z jeskyně“ zachrčela odpověď.
„Z jaký jeskyně? A kde ses tu sakra vzal, tady v okolí nikdy žádný uruki nežili“ pokračoval nahrbený, malý skřet ve výslechu.
Jeho „zajatec“ konečně popadl dech a vzdorovitě vyštěkl: „Z mojí Jeskyně!“

„A kde jsou ostatní?“ promluvila skřetice, i když tušila odpověď. Desátá ryba, blesklo jí hlavou.
Skřet seděl na zemi, třel si pohmožděnou ruku a valil na ně svoje velké hnědé oči. „Nejsou,“ zabučel.
Saboka hodila významný pohled na náčelníka. Vidíš, skunku, měla jsem pravdu, mluvily její přimhouřené oči, ale Bagronk jen zamračeně zakýval hlavou. Ukázal na tenký provázek táhnoucí se od nohou skřeta až do vody: „Tak co to teda děláš?“ zeptal se o něco mírnějším tónem.
Skřet zaražený přepadem nejistě odpověděl: „Chytám ryby, né.“
Trojice nad ním po sobě pobaveně mrkla a skřetice zvedla obočí: „Cože, a jako ze břehu?“
„Nemáš síť, ty pako,“ pronesl pobaveně obrovitý skřet.
Skřet sedící na zemi se díval nechápavě z jednoho na druhého a pak najednou vyprskl smíchy: „Hehé, vy neznáte chytání ryb na provázek?! No to mě poser, hehé. Voni tu na mě machrujou a neuměj ani lovit ryby..pfff hahaa..“
Bagronk měl právě jeho výsměchu dost a tak k němu hbitě přiskočil a jeho vlastní dýku mu namířil do tváře. Druhou rukou ho čapnul jako malé podsvinče.
„Ticho ty malá držko, nebo přídeš o jazyk,“ zasyčel. Skřet se přestal smát, ale nějaká veselá energie mu pořád plála z očí. Věděl, že z jejich spárů se jen tak nevyvlíkne. Je jich víc a ještě ho nezabili. Zkusil štěstí: „Můžu vás to naučit, žejo..neni to těžký.“ Bagronk poslouchal.
„Vypadáte jako docela schopnej šéf, věřim že byste to zmáknul..,“ nasadil skřet trochu podlézavý tón a Bagronk se hned tvářil přívětivěji.
Pustil ho a vstal. Nespouštěl z něj oči.
Saboka obešla sedícího skřeta a prohlížela si ho. Byl urostlý, určitě čerstvě dospělý. Možná ho vyhnali z jeho klanu, protože byl příliš velkou konkurencí pro duruba. Možná se zatoulal a osamělý život se mu zalíbil. Možná, pomyslela si shatraug, jsme ho měli potkat. Zavětřila pach kovu a ohně a jeho očouzené ruce a propálené kalhoty jí dokreslily obraz o jeho životě. Tak rybář a kovář...výborně. Budeš se nám hodit, hochu.
Podívala se k šedivé večerní obloze. Zase ten zvláštní, neobvyklý pocit. Že vše je tak, jak má být. Po obloze přelétl velký dravec. Letěl směrem, odkud přišli. Čas se vrátit, porozuměla všemu, co cítila a viděla a kývla na Bagronka.
„Máš méno?“ řekl náčelník.
Skřet byl rád, že situace nabrala jiný směr a tahle podivná trojice se ho nesnaží zabít. Něco v jejich chování se mu líbilo. Možná závan respektu, který od nich cítil. Po tolika letech mu najednou byla společnost příjemná. Sám se tomu divil.
„Gorbag,“ odpověděl.
„Já jsem Bagronk krvelačný, náčelník klanu Barag-ghas z Ogroviště. A i když to často nedělám, dám ti na výběr. Buď si tohle seber,“ hodil vedle něj nůž.
"A zmiz, než tě ulovíme k zítřejší snídani, nebo poď s náma a nepovede se ti špatně. Chápu, jestli se ti líbí lovit si ty svoje ryby a bejt sám v jeskyni..co já vim, třeba ti to vyhovuje žejo..Ale podle mě to je pěkně votravnej život...“
„A až přijde válka..a vona přijde, budeš si tady skomírat na břehu řeky, zatímco my si budem užívat krve a masa. Budem řvát vítězoslavný písně a koupat se v tý nejvostřejší pálence. A Wurgoth se bude radovat s námi..,“ domluvil a pokynul svým dvěma podřízeným k odchodu.
Gorbag se rychle vyšvihl na nohy. „Wurgoth? Kdo je to?“ řekl zvědavě. Skřetice vycenila tesáky v úsměvu a odpověděla: „To se dozvíš, když pudeš s náma.“
Gorbag se moc dlouho nerozmýšlel a přikývnul. Vzal si svůj nůž, sbalil udělátka na rybolov a strčil to všechno do koženého vaku.
„Musim si ale vzít věci z jeskyně,“ mávnul rukou do hornatých lesů, směrem na jih.
„Ti s tim pomůžem,“ zahučel Mumak a tázavě se podíval na šéfa.
Obrázek

..:BITVA O FORT::.

Byl večer dvanáctého dne ptákůvodlítáka. Ale ptákům to bylo jedno, odlítli už dávno. Jen co se přes několik mílí vzdálenou říčku začala brodit předsunutá jednotka skřetů a první z průzkumných stopařů s odporem smočil smradlavé nohy v jejích chladných vodách, začal les křičet na poplach a vše, co mohlo, se dalo na útěk.
Armáda spojených klanů okolí Gundabadu a spojenců z plání neúprosně postupovala. Směr jí určovala čmuchací banda skřetů, která dostala několikadenní náskok. Instrukce zněly jasně – někde tady se musí schovávat vchod do trpasličí pevnosti, který musí najít, nebo hodně nevybíravým způsobem přijdou o svoje proslulé frňáky. Skřeti se měli na pozoru. Kolovaly zvěsti o nečekaných přepadech. Ty malý fousatý sviňky se mohly v okamžiku vynořit a zdevastovat skřetí stavy runovými zbraněmi a proslulými kamennými pěstmi.
Jeden ze stopařů přilítnul k šéfovi. Sark – alef Boldar, zvaný Krvák, se napřímil na hřbetě obrovitého černého vrrka s hnědým pálením a jedním posunkem zastavil pochod. Zvěd se rozplácl před ním do lesní hrabanky, ale v dostatečné vzdálenosti od dosahu vrrčích čelistí.
„No..?“ zavrčel Boldar Krvák, aby dal zvědovi najevo, že může promluvit.
„Nejvyší šéfe, naše parta předsunutejch čmuchalů našla kamený vrata ve skalách, obraný valy a skrytý bunkry.“ Skřet těžko skrýval samolibé nadšení, ale rozhodl se přehnaně nelézt sark alefovi do zadku a tak jen dodal:
„Abych byl skromnej, šéfe, myslíme si, že sme to našli! Najít v tom zarostlim lese a nepřehlednejch skalách takhle zamaskovanej vchod nebylo snadný, ale splnili jsme tvůj úkol, nejvyšší!“
Boldar Krvák se ušklíbnul.
„I moje slepá bába by ty blbý dveře našla dřív než vy, bando líná! To vám to ale trvalo. Koukejte to pořádně propátrat a najít místo na táboření někde poblíž. Jak je to daleko ty třasořitko?!“
„Ty dveře tak 4 hodiny rychlýho pochodu, šéfe!“
„Jestli tam jsou fakt trpoši, už o nás nejspíš věděj. Chci tábořit někde v bezpečný vzdálenosti vod těch fousatejch ovádů ale až na ně zítra v noci nalítnem, chci mít chlapy po přesunu čerstvý. Ty a tvoje banda to zařiďte!“ rozkázal a otočil se na jednoho ze svých pobočníků.
„Ojine, jeď s nim napřed, zmapujte okolí a zakresli mi to. A dej si záležet, ty čuně, ať se v tom vyznám!“
Skřet mlčky přikývl a popohnal vrrka. Zvěd stále klečel na zemi a valil na šéfovu ochranku malá prasečí očka. Sark – alefův pobočník ho minul.
„Ojine!“ křiknul největší šéf výhružně.
„Neni čas na blbý fóry, vem ho a zmizte, nebo vás spráskám oba!“
Ojin s odporem doklusal zpátky. Zvěd se za něj vyškrábal vrrkovi na huňatý hřbet a aby se šéfova pobočníka ani nedotkl, chytil se křečovitě vrrčích chlupů. Šelma se rozcválala do útrob hustého hvozdu a zvěd s malýma očkama se cítil nedoceněn. Sark-alef se ho ani nezeptal na jméno. No co, pomyslel si, zítra v noci budu mít další příležitost k získání pochvaly.

***

„Varuju tě naposledy! Vypadni vodstaď, nebo poletíš prdelí napřed!“ vyhrožoval tlustý skřet a tasil zubatý tesák.
„Sereš mě, ty tlusťochu černej!“ opáčil mu nezvykle vysoký, šlachovitý goblin v železném klobouku a sebral si deku ze země.
„No jo, zelenáči, kdo dřív příde, ten dřív sere! Tak padej!“
Tlustý skřet s ovčí kožešinou přes ramena stál majetnicky v ústí jeskyňky a ze stínů uvnitř se ozýval škodolibý chechot jeho nohsledů. Goblin si odplivl a dal si záležet, aby chrchel dolétl někomu ze sobeckých skřetů na zavazadla poházená u vchodu. Pak se otočil a rozhlížel se, kde by si postavil přístřešek. Všechny jeskyňky i skalní převisy už byly zabrané a ty černý srágory sou dost háklivý na dělení. Ne že by goblini byli nějaký sluníčka. Ale v téhle armádě jich bylo jen pět a tak raději nevyčnívali a hleděli si svého. Na hledání noclehu se rozdělili, naivně si myslíc, že jednotlivě vyškemrají malé místečko v rohu některé z jeskyněk v okolí.
„Zkurvený negři,“ odfrknul si goblin a začal vybalovat potrhanou plachtu. Velkým zeleným nosem zavětřil a podíval se na čím dál světlejší oblohu. Cítil vodu a to se mu vůbec nelíbilo.

***

„ Smůla, smradi. Jeskyně jsou plný. Postavte stan!“ promluvil ke klanu náčelník Bagronk a praštil pavézou o zem, až dřevo potažené lidskou kůží zasténalo. Skřeti na něj zamračeně zírali.
„Jako uplně plný? Jakože už neni ani žádnej malej převísek volnej?“ zafňukala zoufale Šanta.
Bagronk se na ní podíval mrazivým pohledem a pak napodobil její uhýkaný hlas:
„Né, ani převísek! Nebreč a nečumte na mě, hovada. Kdybyste se netáhli jak elfí nudle, tak jsme si mohli taky zabrat jeskyni. A teď ten stan! Makejte lemry líný!“
Věděl, proč přišli mezi posledními. Jednoduše proto, že to měli do téhle části Mlžných hor daleko. Nelíbilo se mu tu. Byl zvyklý na přehledné pláně a suchý vzduch. Tady bylo všechno nasáklé vlhkostí a vyčerpávající cesta vedla přes hory a údolí.
Nechal Barag-ghash lopotit se s tyčemi pro přístřešek a zamířil na jedno ze skalisek. Čmuchal okolí, prohlížel si sousední klany, vrhal nenávistné pohledy na skřety schované v jeskyních a pak vyskákal po balvanech na vrchol, kde už seděl na hlídce skřetí lukostřelec a nezúčastněně hmouřil oči do dálky. Jen si Bagronka mlčky změřil pohledem a když zjistil, že to není střídání, zahloubal se zase do svých (nepříliš složitých) myšlenek.
Náčelník si znepokojeně prohlížel blížící se těžká šedá oblaka a na tvářích ho ochladil zvedající se vítr.
Bude muset svoje chlapy (rozuměj Bagronk nemá v klanu jen chlapy, ale říká to tak pro zjednodušení. poznámka autora:)) kopnout do zadku, ať si pohnou s noclehem. Jestli něco nesnášel, tak to byla voda.

***

A pak přišlo ráno. Bagronk měl lehké spaní, protože ho začly pálit jizvy a bolet stará zranění. Nadzvednul se na loktech a vykouknul přes kupu skřetí bagáže. Měli několik plachet přivázaných k sobě, v předu na vyšších tyčích přidělaných ke skále, u nohou se svažující až téměř k zemi. Bagronk skrze mezeru před ním spatřil špičatý stan s bílým znakem goblinních záškodníků a dvě prohlubně do skal, kde se k sobě tísnili chrnící skřeti. Potřeboval se protáhnout, aby alespoň na chvíli zabral. Vysoukal se z deky, šlápl spícímu Mumakovi na záda a vyplazil se ven. Mumak si jen chrupnul, chrochtnul a spal dál.
Bagronk měl divnou předtuchu. Když ho začlo bolet koleno, bylo to vždycky blbý znamení. Chvíli rozjímal, a když mu začlo být, vinou toho vlezlého větru, chladno, otočil se k nocležišti. V tu chvíli začala okolní zeleň podezřele šustit a Bagronkovi se na vlasaté šišce rozplácla velká dešťová kapka.
„Kurva,“ odfrknul si a rychle zalezl do pelechu.
A pak vítr ještě přidal na síle a spustil se déšť. Nejprve pravidelný, svištivý a pleskající do armádních plachet. Pak se změnil v přílivový proud vody z nebes a skřeti už nespali. Hluk z deště byl příliš velký. A nepřestával.

***

Gorbag zamžoural a zaostřil, probuzen pleskáním deště. Měl nepříjemný pocit, že má mokro v kalhotách a pak si uvědomil, že to není jen pocit. Rozespalé oči ho konečně poslechly a zaostřily na hrubou, omšelou tkaninu. Zvláštní, pomyslel si, skoro bych řekl, že jsme ten strop dělali vyšší...Moment. Natáhl ruku a šťouchl prstem do tkaniny pár centimetrů nad ním. Pružilo to. A protože Gorbag byl z těch bystřejších skřetů, docvaklo mu to rychle. Nad ním se hrozivě prohýbala obrovská vodní kapsa. Plachtu nedostatečně natáhli, během noci se možná pod tíhou vody sesunuly podpěry a nad podřimujícím klanem se teď hromadilo nechutné množství vody.
Gorbag nasucho polkl a podíval se kolem sebe. Vedle něj ležel rozpláclý Mumak. Šťouchl do něj.
„Mumaku!“ sykl.
Obrovitý skřet se obrátil na záda a zívnul. „Mmm?“
„Čum,“ řekl Gorbag a znovu šťouchl do plachty nad nimi.
„Do prdele,“ zaklel Mumak zhnuseně.
To už byl vzhůru i zbytek klanu.
„Fuuj,“vypískla Saboka. „Někde tu teče voda.“
„Hovno. Teče úplně všude!“ ozval se náčelník. Musel zvýšit hlas, aby přehlušil hukot plískanice venku. Chňapal tam, kde doufal, že bude alespoň kus suché podlážky a začal tam přehazovat batohy.
Skřeti čučeli ven. Před jejich přístřeškem se vytvořil regulérní rybník, uprostřed něhož se tyčil goblinní stan. Okraje obří louže se nebezpečně blížili jejich přístřešku.
„Mizim,“ řekl Gorbag, vzal si deku, vyplazil se ven a běžel marastem k nejbližší jeskyni. Ostatní napjatě sledovali, co se bude dít.
K jejich úžasu rozespalí skřeti schovaní pod šutry nic nenamítali, nanejvýš na něj podrážděně vycenili zuby. Gorbag se jednoduše vnořil mezi ně, přehodil přes sebe deku a mávnul na skřety za rybníkem.
Ostatní brzy následovali jeho příkladu. Pršelo pořád stejně. Rybník rostl a kapsa na plachtě Barag-ghash se pod hromadou vody přibližovala k zemi.
V jeskyni se hrála podlá hra o místa v zadní části. Systém fungoval asi tak: Někdo se probudil, zjistil, že je nebezpečně blízko vchodu a tudíž dešti, překročil opatrně spící haldu skřetů, vmáčkl se dozadu a postupným roztahováním a odstrkováním spících skřetů je pomalu posouval k východu. Přibližně do hodiny se probudil někdo jiný, opět zjistil svůj problém a nenápadně se přesunul dozadu. Byl to celkem spravedlivý systém, dokud se do jeskyně nedovalil Mumak. Sesunul se k okraji jeskyně, jelikož nechtěl rozšlapat svoje kamarády z klanu, a vzal na sebe veškeré riziko smáčení. Po zbytek dne spali, i když jako na trní, a zdáli se jim ošklivé noční můry o spoustě vody.
Obrázek


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 2 ] 


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz