Jsem Morchaint snot zvaný Šotek, poutník a vypravěč
Jen co jsem se uměl postavit na nohy, musel jsem se o svoje žrádlo umět postarat sám. Bylo nás mnoho v naší noře ale pořád jsme museli bojovat o přežití. Temné hvozdy a hory jsou důstojní nepřátelé ale neodpustí vám chybu. A pak ti dole v údolí. Báli se Nás ale jak jsme se odvážili přiblížit k jejich stavením, zasypávali nás ranami holí a palčivými šípy. Nazývali Nás zrůdy a nestvůry, My jsme jméno neměli. I když naše Bába povídala, že se v nás mísí proradnost a inteligence goblinů a houževnatost těch z pod hor. Ano, hobgoblini Nám také říkávali.
Byly to těžké roky. Zima si vybírala svůj díl. Mnoho mých bratří vyšlo do noci a nevrátilo se zpět. Vlčí stopy se kolem našich děr objevovaly každou noc. Ti v údolí na tom nebyli o moc lépe, hladověli též. Už jsme jim ani tu slepici ukrást nemohli.
Sníh se proměnil v hnusnou břečku a zvěř se drží v doupatech. Lámu kosti, které jsme házeli v dobách hojnosti do kouta brlohu a vyškrabávám morek, který v nich ještě zbyl. Není ho mnoho.
Je léto a strašlivé vedro. To palčivé slunce jen na chvíli zajde a už je zas na obloze. Ti dole v údolí umírají jak dobytek na horkou nemoc. Ale ani nám se nevyhla. Včera jsme zakopali naši Bábu, vědění a pověsti stejně jako dobří duchové našeho rodu odešli s ní. Našlo se pár takových, kteří byli tak hladoví že okusili masa mrtvých nemocných. Za pár dní jsme je zakopali také. Už nás není mnoho. O každé sousto se vedou boje. Dnes jsem ulovil krysu. Starší mne zbili tak že nevidím na jedno oko. Krysu mi sežrali.
Rozhodl jsem se vypadnout, odejít pryč, do lepších krajů. Putuji na sever, podél horského masivu. Ostatní zůstali, nechtějí jinam, chtějí zůstat a živořit. Zůstal jsem sám jak prst na ruce. Osamocený neznalý Světa. Nemám co do huby, neumím lovit, nemám co na sebe neb mé ruce jsou šikovné jak ruce staré baby. Nemám víru neb nemám v koho bych věřil.
Kradu slepice z kurníků a v tom je vidím, čekají v kruhu kolem mne. V rukách vidle a pochodně.
Utíkám mnoho dní v tom psím počasí před honci jež vzali si za cíl mne zabít. Nohu do které mne zasáhl šíp tahám za sebou a v žaludku mám pár syrových vajec, vše co jsem v posledních dnech uloupil. Už jdou, jsou za mnou. Schovávám se do pukliny a doufám že si mne nevšimnou. Ale jejich psi větří. Už jdou.
Chvíle hrozného řevu. Ten zvuk nemohlo vydat ani zvíře, natož člověk. Praštění kostí, řinčení zbroje. Ticho.
Teprve navečer vylézám z pukliny. Déšť, který před chvílí ustal, smývá krev rozstříknutou po spadaných listech. Okrádám své pronásledovatele o šaty a konečně mi je teplo.
Když jsem nasycen, jdu po stopách jež jsem dosud neviděl .
Vycházím na nízký kopec. Přede mnou se pod oblohou plnou hvězd rozkládají široké pláně a lesy mezi nimiž se řeky proplétají. Široký a rozlehlý je ten nový kraj. Zvuky a vůně, nikdy nepoznané a přitom tak důvěrně známé mne rozechvívají. Mam chuť tančit tance které jsem už zapomněl a zpívat zakázané písně.
Kolem hořících ohňů posedávají postavy. Nejsou to ti, co mě honí a působí mi bolest. Tito vypadají jako já. Vysoký stín monumentální postavy zvedá hůl a cosi řve.
Nad BOTem letí vítr a hraje si s mými vlasy. Řve o Frumi, o jejich síle, o přírodě, řve o klanech, které mne přijmou, řve o zemi, kde najdu vše, co budu chtít. A já, já řvu s ním.
řvu a běžím
Na své pouti jsem prošel z jihu podhůřím mlžných hor, překonal jsem průsmyk, vydal se přes poslední most na dohled od Amon Sul až jsem před sebou spatřil pohoří Ettenmoors. Na sever se kdysi rozkládala říše černokněžného krále, Angmar. Tam jsem opět na nějaký čas nalezl klid. Ale nebylo to mé poslední putování.
Jsem Morchaint Snot, poutník a vypravěč.
