O SkanaerrianechSkanaerriané jsou jedním z druhů psovitých humanoidů obecně zvaných „vlkouši“. Mají vzpřímený postoj, dvě ruce a dvě nohy a obecně anatomii těla blízkou lidské, avšak s nezaměnitelnými vlčími rysy.
Tělo mají porostlé hustou srstí, jejíž zbarvení se liší od jedince a také podle místa výskytu - mívá barvu od bílé, světle žluté, přes hnědou, šedou po zcela černou. V průběhu roku se mění. Stejně jako u vlků má tak dokonalé izolační vlastnosti, že jim například sníh na těle vůbec netaje - když zrovna nemají úkryt, mohou si bez problémů lehnout na zasněženou zemi a nechat se zapadat sněhem. Neusazuje se na ní led a v extrémní zimě se může snížit průtok krve v blízkosti povrchu kůže, což umožňuje přežít i při teplotě pod -40°C.
Na hlavách přechází srst v pevnou a velmi hustou hřívu vlasů stejné barvy jakou má srst, které jim rostou už od kořene nosu a z tváří, nikoliv jako lidem až od konce čela. Vlasy si češou zřídka a nestříhají je, mají je zacuchané, místy až zplstnatělé; často je splétají v copy a copánky a zdobí četnými korálky, peřím... Skanaerrianským mužům roste srst na bradě a tvářích v dlouhé pevné vousy, které si rovněž zdobí a splétají.
Oproti mylné představě Skanaerriané nemají protáhlý vlčí čenich - pouze namísto lidského nosu mají černý a citlivý vlčí čumák. Mají vlčí uši na vrcholku hlavy, černě orámované vlčí oči, ústa z nichž vyčuhují ostré vystouplé spodní špičáky. Potní žlázy mají (stejně jako ostatní psovití) na jazyku.
Konečky prstů na rukou i nohou jsou zakončeny malými tupými drápky tmavé barvy a asi největší odchylkou od ostatních humanoidů je jejich huňatá vlčí oháňka.
Skanaerriané jsou zpravidla vyšší než trpaslíci, avšak kvůli své štíhlé až hubené postavě se často jeví jako menší než oni. Dorůstají výšky kolem 110 až 170 cm a váží 40 až 90 kg, vzrůst se liší podle zeměpisné šířky, Skanaerriané více na severu bývají větší a mohutnější než ti co žijí jižněji.
Mají velice vyvinutý čich, který jim umožňuje rozpoznávat různé druhy pachů na velké vzdálenosti, citlivý sluch a ostrý zrak, kterým dokáží zachytit i nepatrný pohyb, nehybné objekty však snadno přehlédne. Nevidí v celém barevném spektru jako člověk, ale černobíle, což je velká výhoda za šera.
(pozn. Prosím nepleťte si - Skanaerriané nemají absolutně nic společného s vlkodlaky, lycany a jinými "Dark Fantasy" rasami, jde o plnohodnotnou classic-fantasy rasu, která po celý svůj život má jen jednu podobu a nemění ji za úplňku ani nic podobného...) Oblečení není pro Skanaerriany životně nezbytné. Šijí oděvy z kůže ulovených zvířat
(.. a lidí) a z plátna (získaného směnným obchodem z jižnějších zemí), které jim slouží jako ozdobný prvek, zdůraznění svého postavení, používá se při slavnostech a obřadech. V těchto dobách slouží oděv i pro zakrytí své vlastní národnosti před jinými rasami.
Základ Skanaerrianského oblečení tvoří
suknice, které si bohatě zdobí (
pásky, přezky a opasky, přivázené zuby, kosti, vyřezávané ozdoby, lebky malých zvířat, vzácně i řetězy a řetízky získané od kovářů z jihu). Suknice často sama o sobě stačí jako veškeré Skanaerrianovo ošacení. Na opasku nosí věci, které potřebují mít u sebe, váčky či brašny.
Horní části oděvu se sice příliš nepoužívají, avšak je-li to potřeba, šijí Skanaerriané kabáty, tuniky a košile, zejména kvůli zahalení a zakrytí své srsti před očima lidí a jiných ras, když se nechtějí nechat poznat.
Skanaerriané nemají od přírody tlapy s polštářky, ale nohy s chodidly jako mají lidé, přestože porostlé srstí, je dobré při pohybu ve sněhu a po ledu chránit. Proto Skanaerriané hojně nosí
boty a jsou velmi zdatní v jejich výrobě. Vyrábějí poctivé vysoké boty z tvrdé kůže.
Historie - Rasa Skanaerrianů se vyvinula se z čeledě prvních psovitých humanoidů -
Vlkovců, z nichž evolučně vzešly postupem času i další Psovití (například
Gnollové (Warcraft III),
Še-nu (DrD) a jiní vlkouši...)
Prapůvodní kolébkou Vlkovců, prvních vlčích humanoidů a předků Skanaerrianů, je
Sterzitt, část rozlehlého kontinentu, který podle legend představoval pro Vlkovce ráj na zemi, v němž byly ideální podmínky pro život, hojnost zvěře, slunné dny a mírné zimy. Vlkovci ve Sterzittu žili po tisíce let v míru, lásce a blaženosti, bez konfliktů a válek, vyvíjeli se přirozeně a postupně evolučně vytvářeli různé druhy a poddruhy, které migrovali ze Sterzittu do okolních zemí, a mnohdy se dostali velmi daleko - (dlouhonozí Planae´i z plání a pouští z béžovou srstí, hyenovití Gnollové, kteří cestovali do jižních hvozdů a jiní). Z těchto dob (asi před 2000 lety Skanarrského letopočtu) pochází legenda o
Smečce Moudrých, jenž sepsala knihu vlastních příběhů -
Waarght Yaisedth, památný předmět národa.
Vlkovcům, kteří zůstali ve Sterzittu, měl jejich bezkonfliktní život skončit. Před zhruba 1000 lety začali z jihu do Sterzittu přicházet čím dál častější nájezdy dobyvačných
Bhurautů, výbojného klanu
Kočičího lidu (Kočkínů), jenž vydobil obrovskou říši od pouští po prérie, a toužili zabrat i úrodný Sterzitt a původní obyvatele vyhnat. Tak vznikla Válka mezi Kočičím a Vlčím lidem. Vlkovci začali zbrojit a bojovat o svou domovinu. Mnoho Vlkovců v těchto válkách padlo, známé jsou legendární
Bitvy o Údolí hojnosti (-1128 - -953) ve kterých podle legend padlo na 2.000.000 Vlkovců. Po pětset dalších let se Vlkovci bránili. Roku -527 však přišla
Velká Prohra, prohraná bitva
U Hory Žalu, ve které zahynulo 1.200.000 Vlkovců kvůli zákeřným útokům Kočkínů a jejich výbušným sudům vrhanými katapulty (od těch dob se Psovití bojí výstřelů, třeba i dnes při Silvestrovských oslavách). Následoval
Útěk, vyhnání Vlkovců ze Sterzittu, pronásledovaných Kočičím lidem, který vypaloval vesnice a plenil vše co mu přišlo do cesty. Během zmateného Útěku bylo pobito další tři desítky tisíc Vlkovců, Bhurauté neberou zajatce. Vlkovci však ještě opuštěním Sterzittu stihli zabít kočičího chána
Sarkhan´na (roku -535), jemuž rozbil řemdihem lebku legendární bojovník
Wrong Ranař.
Útěk vedl moudrý náčelník
Whurrogh, který svůj lid dovedl až do severních končin, kam dorazili kolem roku -400. Pojmenovali nově objevený severský kraj
Skanarr (někdy také
Skanaerr) a odtud pochází jejich jméno –
Skanaerriané, neboli Skaneřané – Severští vlkouši. V patách měli stále kočičí pronásledovatele, utíkali stále více na Sever. Po cestě mnoho dalších Vlkovců zahynulo vyčerpáním, nezvyklou zimou a nebezpečími nového prostředí. Mnohokrát se přežívající národ usadil na nějakém novém místě a byli odtud vyhnáni původními obyvateli. Bojovali takto proti severským barbarům a Ledovým obrům, s trpaslíky kutajícími v horách se jim podařilo usmlouvat příměří díky obchodu. Po dalších dvěstě let putovali a postupně se dělili na menší smečky, které začli svobodně žít na rozlehlých neobydlených územích. Část přešla přes polární kruh až na druhý okraj severního pólu, kde se nachází severní cíp kontinentu Adren (daleko na jih od Adrenu se může nalézat Středozem). Bhurauté (původem z pouští) se k polárnímu kruhu neodvážili, vzdali pronásledovaní a stáhli se do Sterzittu. Vyhnaných Vlkovců roztroušených po Skanarru, (od těch dob - Skanaerriané), zbyla jen hrstka přeživších (asi 20.000). A trvalo další století, než se naučili v mrazivém prostředí okolo severního pólu přežívat a žít.
Před asi 100 lety podnikl Kočičí lid invazi do Skanarru. Bhurauti, kteří obsadili nejsevernější část Sterzittu se přizpůsobili zimě a migrovali dále na sever. Začalo se jim říkat
Wellysy, Bílí Zuřivci, oproti Bhurautům jsou mnohem větší a ještě agresivnější. K bojům v horách se ke Skanaerrianům připojili i trpaslíci, kterým Wellysy rabovali farmy.
Skanaerrianský letopočet se počítá od založení první vesnice
Droggh, malé rybářské osady na pobřěží ledových pustin, kde byla uložena kniha Waarght Yaisedth.
Válka Skanaerrianů společně s trpaslíky u hranic se Sterzittem proti Wellysám pokračovala do roku 139, kdy díky vítězství v Bitvě u Úpatí Naděje byly Wellysy zahnány do hor, kde se skrývají a kromě lavin zde dodnes představují největší nebezpečí. Na uzdě je zde drží bojovní trpaslíci, kteří v horách těží a hlídají hlavní horské průsmyky.
Skanaerriané poznávají ráz Skanarru a začínají ho přijímat jako své vlastní území, i když sní o bohatém Sterzittu, který už pomalu přechází do legend. Na druhé straně polárního kruhu, k severo-západním hranicím Adrenu na pomezí tajgy a hvozdů připlouvají na lodích přes celý oceán lidské lodě a vozí vojáky, osidlují pobřeží, plení krajinu a vybíjí původní obyvatele. Skanaerriané, toužící žít v míru, mají nového nepřítele. Lidí naštěstí zatím tolik není a nejsou uzpůsobeni zimě, ale lodě připlouvají dál a lidé pronikají do vnitrozemí. Přítomnost lidí s loděmi plnými zásob přilákala skřety z jižnějších hvozdů. Skanaerriané, žijící v lidmi osidlovaných oblastech, díky přátelství s Vrrky občas spojí se skřety síly a záškodnicky bojují proti lidem a snaží se je zatlačit zpátky odkud přišli. Skanaerriané ve vnitrozemí žijí v míru a v klidném soužití se svým severským domovem.
Obývají ty nejodlehlejší a nejsevernější končiny – ledovce v okolí polárního kruhu -
severní polární pustiny, nehostinné a mrazivé severní pláně –
Tundra, a nekonečné jehličnaté lesy –
Tajga. Jsou zde skvěle chráněni - ukryti před okolním světem a jeho nebezpečím. V dnešních dnech (píše se rok 329 po založení Drogghu) často putují i více na jih, do
listnatých hvozdů mírného pásu kraje Adren, kde se střídají čtyři roční období.
Na
ledovcích polárních pustin je život tvrdý. Neustále vane mrazivý vítr, ve kterém cokoli nedostatečně chráněno rychle mrzne. Země zůstavá na několik palců trvale zmrzlá, je zde nedostatek dostupné vody, rostou tu jen rostliny s plochými kořeny chránící se malým vzrůstem, stromy zde nerostou. Zvířata a tvorové zde mají dlouhou hustou srst, silnou tukovou vrstvu a nevybíravý způsob obživy, na nejhorší část roku se stěhují do teplejších oblastí. Polární Skanaerriané jsou největšími a nejhouževnatějšími ze všech, mají bílou srst a vlasy, přátelí se s obrovskými bílími severskými vrrky a živí se lovem a rybolovem. V polárních pustinách se nachází jediné a zároveň nejstarší skanaerrianská osada
Droggh.
Trochu jižněji, ale stále za polárním kruhem se nalézá
tundra, což znamená „bezlesá krajina“. Vody je zde dostatek, ale v pevném skupenství - vysoká sněhová pokrývka. Půda je trvale zmrzlá, pouze v krátkém dvouměsíčním létě rozmrzá slabá povrchá vrstva, vznikají jezírka a v nich se líhnou miliony komárů, kterými se živí stěhovaví ptáci. Rychle rozkvétají tráva a jiné rostliny, které spásají býložravci, jimiž se živí šelmy, které museli museli následovat býložravce migrující na jih. V období tuhé zimy se tvorové stěhují nebo přeživají pod sněhem, o němž je známo, že je nejlepší izolace. Skanaerriané v tundře stavějí iglú, používají dlouhé běžecké lyže a saně tažené spřátelenými vlky a živí se lovem divoké severské zvěře, kterou sledují při migracích, rybolovem v malých rybářských osadách při pobřeží, kde se sbírají skanarrské Škeble (jako dlaň velcí chutní modro-černí mlži). Na závětrných stranách skal rostou Ledové ořechy, tvrdé plody drobné rostliny s dužnatými chlupatými listy. Ořechy (semena) rozříznou a vaří ve vodě, kde nabobtnají, posléze jsou vydestilovány na silnou skanaerrianskou ořechovici. V létě kočovné smečky stavějí známé stany proti větru z kůží ve tvaru vlčích uší - stojící na dvou nosných trámech (viz. obrázek). V tundře se nacházejí tři skanaerrianské vesnice -
Lerdenh blíž k Adrenu, a
Rewng a
Whurogg (-podle slavného náčelníka) blíž ke Sterzittu.
Dále na jih se nachází široký pás
tajgy, nekonečných jehličnatých lesů, četných jezer, hor a také mokřadů a bažin. Léto zde trvá déle než v tundře, příprava na zimu má ale i zde cenu života. Tajga je domovem mnoha rostlin, zvířat, ptáků, hmyzu a jiných tvorů. Skanaerriané žijící v tajze mají srst různých barev, od světle hnědé až žluté přes šedou po zcela černou, jsou zdatnými lovci a tesaři. Z nasbíraných plodů drobných keříků a medu vaří zdejší skanaerrianské sladké sirupy a marmelády, vyrábějí medovinu a borůvkovici. Připravují si zásoby na zimu, které ukládají v jeskyních nebo v lese ukrytých srubech. V tajze jsou ukryty tři skanaerrianské osady -
Igrea a
Lurogg blíže k Adrenu a
Hangmarr, osada nejblížší Sterzittu.
Ještě jižněji přechází tajga v
opadavé listnaté lesy, které tvoří pomyslné hranice Skanarru (na jedné straně pak začíná Sterzitt, na druhé Adren - viz. mapa). Střídají se zde čtyři roční období - jaro, léto, podzim a zima, které nejvíce určují jejich ráz. Žije zde obrovské množství rostliných i živočišných druhů, tvorů nejrůznějšího vzezření. Do těchto končin se Skanaerriané stále častěji vypravují, nenachází se ale zde zatím žádná větší skanaerrianská sídliště. Smečky žijí divokým toulavým životem v hlubokých bukových a dubových hvozdech, živí se sběrem, lovem i pěstováním různých plodin, kterým se zde daří a ze kterých umí vařit chutné pokrmy, ovládají mnoho řemesel, vyrábějí krásné výrobky z přírodních materiálů. Stavějí si lehké stany, přístřešky z větví, úkryty v korunách stromů nebo v jeskyních.
Na mapě jsou barevnými skvrnami označena místa výskytu jednotlivých národů - nejširší teritoria, ve kterých se zpravidla národ pohybuje.
Území Skanarru se odhaduje na rozměr 1500km x 2500km, rozlohou 3.750.000km2. Prostředí obývané různými národy zabírá 15% plochy, neobývané 45% a neobyvatelné 40%.
Píše se rok 329.
- Na území Skanarru žije 70.000
Skanaerrianů ve 4.500 smečkách (průměrně po 14 členech) a v 7 vesnicích a osadách (po zhruba 1.000 obyvatelích na jednu).
- V horách žije na 250.000
trpaslíků v 500 městech a dolech (po cca 500 obyv.), se kterými mají Skanaerriané poměrně dobré vztahy. Ví, že skanarrští trpaslíci jsou tvrdohlaví a nepřístupní, ale zároveň hrdí a čestní. Trpaslíci se starají o své doly a okolního světa si moc nevšímají. Někdy spolu obchodují směnným obchodem (za kůže, soby a ryby získavají trpasličí železné nástroje, nože, zbraně a helmy), trpaslíkům na vzhledu zákazníka nezáleží. Trpasličím králem ve Skanarru je Hurken Rudobij.
- Za polárním kruhem v nejmrazivějších oblastech se vyskytují
Ledoví obři, obrovské zrůdné obludy s ledově modro-šedou jako kámen tvrdou kůží, které svými kyji a palcáty útočí na vše živé. Skanaerriné se jim vyhýbají jak jen to je možné, již mnoho jich padlo jejich rukou. Skolit Ledového obra se povedlo jen velkým bojovníkům a zatím pouze třikrát v historii.
- Kočičího lidu
Bhurautů na územích, kde Skanarr přechází ve Sterzitt, a jejich příbuzných horských kočkínů
Wellys je dohromady na území Skanarru kolem 700.000 jedinců. „Civilizovaní“
Bhurauté žijí ve velkých, až třicetitisícových městech, kterých je na hranicích se Skanarrem již kolem patnácti. Jejich panovníci-cháni si nechávají stavět paláce na bývalých sídlištích Vlkovců vyhnaných z jejich rodného Sterzittu. Uctívají kočičího Boha, kterého zobrazují se zahnutou šavlí, šátkem, turbanem a dlouhým tygřím ocasem, který Bhurauty prostřednictvím jejich kněží nutí nenávidět a pobíjet Skanaerriany a všechny Vlkovce. Kočkíni útočí od pohledu, v lesích se pohybují často jen v malých skupinkách, ale jedinec Kočičího lidu je zpravidla mnohem větší a silnější než Skanaerrian, na zdolání jednoho bývají třeba tři. Porazit sám kočkína je pro Skanaerriany hrdinský a odvážný čin, tito bojovníci pak dle zvyku nosí kolem krku jejich špičaté zuby. Velkým kočkínem, nejvyšším chánem Bhurautů je Raphatt Trhodráp.
Wellyssy žijí v malých tlupách roztroušených po horách, kde občas přepadávají farmy trpaslíků, ale jejich krvavé odvetné výpravy je brzy naučili držet se zkrátka. Loví divokou zvěř a jejich komunita se v dnešních dnech pomalu stahuje zpět ke svým příbuzným Bhurautům do Sterzittu.
- K západnímu pobřeží připlouvají stále častěji lodě
lidského císařství, které vozí přes celý oceán z dalekého kontinentu objevovatele, vojáky, dobrovolníky, utečence a obchodníky, kteří stavějí malé rybářské osady při pobřežích a větší lovecké vesničky ve vnitrozemí. Lidí je ve Skanarru již na 7.500 v 15 osadách po asi 500 obyvatelích. Ze strachu a nedůvěry v přírodu svá obydlí obehnávají vysokými palisádami, podnikají lovecké výpravy, drancují lesy a zabijí vše, na co narazí. Do jejich zákeřných pastí chytají zvířata, která se pak často velice dlouho před smrtí trápí. Lidé používají otrávené návnady a jedovatý plyn, kůže zvířatům často stahují za živa, stažená těla zpravidla nechávají ladem a jen prodávají kožešiny. Lidští přistěhovalci opovrhují přírodou a snaží se jí násilím pokořit, chovají například hlubokou nenávist k vlkům, které zabíjejí ve velkém, do jejich smeček nasazují prašivinu a jiné nemoci od lidských psů, které divocí vlci neznali a hynuli na ně po desítkách, než se naučili lidem vyhýbat a nedůvěřovat. Prvních několik setkání Skanaerrianů s lidmi ve snaze mírového vyjednávání vždy skončilo krvavou řeží, lidé ve Skanaerrianech vidí primitivní lidožroutské bestie, které je třeba vyhladit už kvůli jejich vzhledu a přátelství s vlky, pořádají na ně lovy a stejně jako kožešinovou zvěř je stahují zaživa. Skanaerriané se vyhýbají přímému boji s lidskými vojáky zakutými v železných zbrojích, dávají přednost nečekaným záškodnickým útokům. Využívají svých znalostí přirozeného pohybu v lesích, kladou ukryté pasti, hroty šípů namáčejí do rostlinných jedů a přidávají se k loupeživým skupinkám a klanům skřetů, kteří mají zálusk na lidské zásoby a útočí s nimi na lidské oplocené osady, snaží se učinit přítrž drancování a donutit lidi odjet odkud přijeli. Lodě z lidského císařství však stále připolouvají další a další.
- V Bílých Drahnešských horách žije národ
Yrdů, kterých je 300.000 ve 300 městech, která čítají průměrně na 1.000 obyv. Yrdové jsou přátelským národem horských pastevců, kteří se Skanaerriany udržují spojenectví. Výměnným obchodem za luky, lyže a saně od nich Skanaerriané získávají vzácné lněné plátno - v úrodných údolích Drahnešských hor se daří lnu a obilovinám, proudí jimi Teplý vzdušný proud od krollích teritorií, kde je ohřán Adrenským teplým oceánským proudem. Yrdskému markrabství vládne markrabě Reonupp Larnig.
- Velrybí ostrovy a část východního pobřeží je sídlem divokých
barbarů, rybářů a lovců žijících v tvrdém prostředí v souladu s přírodou. Kolem 200.000 jich sídlí v 800 městech (každé čítá asi na 250 obyvatel), žijí v rodinných klanech, které spolu střídavě válčí a uzavírají spojenectví, nejsilnějším klanem jsou Tyrrokhusovci v čele s náčelníkem Tyrokhusem Medvědem. Neradi navazují známosti s jinými rasami, Skanaerriany se snaží zahnat a zastrašit ohněm, pro jejich úctu k životu na ně však neútočí.
V mrazivé tundře se nachází oblasti obývané tlupami
krollů, obrovitých hromotluků. Krollové jsou rozložití, přes 3 metry vysocí divocí bojovníci a skvělí lovci, se kterými se přes jejich vznětlivost dá občas domluvit. Krollů je na 80.000 žijích v klanech a tlupách, největším a nejstrašlivějším náčelník je Hrombij Guu'urh.
- Po rozlehlých lesích a po zamrzlých ledovcích se prohánějí
divocí vrrci, bratranci vlků, s výškou v kohoutku mnohdy větší než u lidských jízdních koních. Divocí vrrci nepatří mezi křížením a trýzněním uměle stvořené krvežíznivé nástroje černokněžných králů; zvěsti o nemyslících stvůrách naprosto zničující pro okolní přírodu jsou poněkud přehnané - divocí vrrci mají sice nespoutanou a velice divokou, vznětlivou povahu, která se ale mění v zuřivost jen v ohrožení smečky. Ve Skanarru se jich vyskytuje na 50.000 jedinců žijících v necelém tisíci smeček či samotářským životem. Vrrci mají potřebu obrovských teritorií, i malé smečky se stěhují na velké vzdálenosti za zvěří, čímž přirozeně udržují její obnovu. Mezi sebou mluví vrčivým jazykem, připomínající jazyk Skanaerrianů s nimiž udržují přátelství jako se všemi Psovitými, pomáhajíce si v boji i lovu, kdy Skanaerriané mnohdy používají vrrků jako hřmotných jezdeckých zvířat.
- Posledních několik desítek let se od jihu z listnatých hvozdů stahují toulavé tlupy
skřetů lákané přítomností lidí a jejich zásob přivezených na lodích, uchylují se do jeskyní v okolí cest, přepadávají kolony převážející náklad mezi vesnicemi a ve větším počtu útočí na lidské osady. Přátelí se s divokými vrrky a dělí se s nimi o kořist. Touží po boji a v srdci nosí prohnanost, krutost, škodolibost a bezohlednost, často i k sobě navzájem, stejně jako nenávist k lidem, elfům či trpaslíkům. Skanaerriané se jim zpočátku vyhýbali a nechávali jejich osudu, později se začali přidávat k jejich nájezdům a bojům proti společnému nepříteli a přestože jim příliš nevěří, funguje mezi nimi vzájemná výpomoc. Skřetí bojechtivost, strategie a zkušenost z bitev se v boji spojuje se skanaerrianskou znalostí lesa, hbitostí, líčenými pastmi a přesnými šípy. Po boji šamané léčí rány všem bojujícím bez rozdílu. A stane se čas od času, že po dobrém boji si skřet se Skanaerrianem připije na zdraví na oslavě vítězství. V období míru jsou Skanaerriané skřetům spíše ukradení a nechávají se navzájem na pokoji. Skřetů se v dnešních dnech pohybuje na území skanerrských hvozdů asi 15.000 v asi 500 tlupách a klanech.
Za stejnou kořistí se k pobřežím Skanarru vydalo i několik tlup
skurutů, strašlivých vojáků armád temných králů kteří se se skřety navzájem zrovna nemusí, rádi bojují na vlastní pěst a jen občas se domluví na společných přepadech, kdy skuruti v dobře organizovaných útvarech drtí lidské vojáky zatímco skřetí lehkooděnci obíhají řady a vpadají lidem do zad. Ve Skanarru je asi 5.000 skurutů v 50 oddílech s rozličnýmu bojovými jmény jako Lebkodrti nebo Krvechlísti.
- Hlouběji v listnatých hvozdech se nachází říše
lesních elfů, se kterými se Skanaerriané jen několikrát vzácně setkali - elfové se neradi nechávají vidět a vetřelce zahánějí šípy ze svých dlouhých luků.
Způsob života U lidí tvoří základní jednotku společnosti pár - muž a žena. Ti žijí se svou rodinnou v domech, které si stavějí v místech kam se koncetruje lidská populace - vesnice, města. Národ Skanaerrianů má pouze 7 osad, ve kterých žije průměrně 1000 obyvatel a tvoří zde celistvější společenství než jak tomu bývá v lidských městech.
Drtivá většina Skanaerrianů žije v divočině ve smečkách, mívajících 8 až 50 členů. Základ smečky zpravidla tvoří rodina a blízký rodinný kruh, smečku vede její náčelník nebo náčelnice.
Smečky žijí samostatně, živí samy sebe a opatřují si vše potřebné. Členové smečky společně zajišťují potravu různými způsoby podle oblastí kde se nacházejí.
Nejdůležitějším pro získání potravy bývá lov. Skanaerriani loví většinou divoké kopytníky - losy, srnce, jeleny, soby, pižmoně, karibu, severské divoké yaky; v dobách nouze i malé savce (zajíce, králíky, myši), ryby a ptáky (tetřevy, sněžné kury, koroptve). Loví jen tolik, kolik potřebují, v případě velkých zvířat za kořist zpravidla padnou staré, slabé nebo nemocné kusy. Mají podobnou taktiku lovu jako vlci, s nimiž často při lovu spolupracují. K usmrcení kořisti používají luky a vrhací oštěpy, v některých smečkách se používají i vzácné kuše, získané zpravidla uloupením lidem nebo obchodem se skřety.
Smečky žijící při pobřeží oceánu a v okolí velkých jezer se živí hlavně rybolovem. Staví jednomístné kajaky i větší lodě, pletou sítě a používají harpuny i rybářské pruty. V zátokách sbírají skanarrské Škeble a z „ledových ořechů“ rostoucích na severských skalách pálí ořechovici.
Smečky z lesů si zpestřují potravu sběrem bobulí či medu, některé obdělávají půdu a pěstují vlastní plodiny (obilniny, brambory, zeleninu...), z kterých umí připravovat různé druhy pokrmů.
Kromě lovu se ve smečce zpracovávají úlovky, čistí kožešiny, opracovává dřevo, kůže, kosti... Skanerriani bývají zdatní řemeslníci, vyrábějí pro smečku co potřebuje. Když si smečka nemůže nějaký výrobek opatřit sama, získává jej výměnným obchodem v osadách nebo od jiných národů.
Smečky žijí putovním životem, bývají neustále v pohybu a všechno co mají si vozí s sebou. Používají lyže a saně, jenž jim na čas táhají spřátelení vlci. Někteří, většinou náčelníci a zdatní průzkumníci, jezdí na hřbetě vrrků.
Smečky nemají nijak ohraničená území, putují zcela nevázaně. Pokud se stane, že smečka vejde do území, kde zrovna loví jiná smečka, zpravidla odejde jinam aby v kraji nevyhubili moc zvěře. V dobách hojnosti se však smečky sdružují a loví spolu, mají tak větší šanci na úspěch; pokud je potravy málo, musí se rozdělit a vydat se za zvěří jinam.
Skanaerrianské smečky spolu mezi sebou nebojují, nesoupeří, nemají to zapotřebí. Častěji jsou nuceni táhnout za jeden provaz i s ne zrovna příliš milovanými sousedy, na podání pomocné ruky leckdy závisí přežití celé smečky. Pokud však dojde k nějakému vážnějšímu konfliktu, spory se zpravidla řeší soubojem dvou vybraných členů - šampiónů z obou smeček. Nebojuje se na život a na smrt, nejčastěji o donucení protivníka vzdát se. Stejně se ale většinou jedná o boje kvůli malichernostem, což oboum stranám po boji dojde a smějí se tomu na společné oslavě.
Ač se navenek možná zdají tvrdí, hrubí, drsní a nepřístupní, po hlubším poznání vyjde najevo že ve skutečnosti jsou přátelští, dobromyslní, obětaví, vycházející si vstříc, nápomocní, radostní a milující. Radující se ze života.
Skanaerriané chovají velkou úctu k přírodě, vědí, že jsou její nedělitelnou součástí a jsou velmi znalí způsobu života a přežití v ní. Mají vrozenou schopnost se nenápadně a neslyšně pohybovat a skvěle se skrývat. Nepřejí-li si to, je prakticky nemožné je najít, stejně tak jako to umí jejich bratři vlci.
Neklaní se žádnému božstvu, nemají Boha, kterého si je třeba předcházet a prosit obětmi a modlitbami. Vědí, že největší modlitbou je radost a prostá oslava života. Berou svět jaký je, nehodnotí.
Zajímají se o hvězdy a jejich pohyby, zakreslují je v jeskyních na stěny. Rozumí rostlinám a živým tvorům. Umí je pozorovat i hledat, přátelí se s nimi. Ctí moudrost stromů, znají řeč zvířat, dokáží s nimi mluvit stejně přirozeně jako sami mezi sebou.
Nejtěsnější pouto mají k vlkům. Komunikace mezi nimi jim nečiní žádný problém, spolupracují spolu a navzájem si pomáhají. Navozují s nimi přátelství pevná jako mají sami mezi sebou, připraveni jeden pro druhého zemřít.
Ve smečkách bývají
šamani, moudří muži a ženy s mnohými vědomostmi, kteří dokáží léčit, pomoci a dobře poradit. Umějí svou myslí podle své vůle cestovat mezi světy, promlouvat s duchy míst a bytostí, žádat je o radu nebo pomoc. Konají rituální oslavy a tance, během kterých se uvádějí do transu zatímco ostatní členové smečky tančí a zpívají v rytmu bubnů.
Skanaerriané se mezi sebou dorozumívají svým vrčivým jazykem, skanaerrianštinou, který má vlastní nářečí podle míst kde se jím mluví.
Výraz „
Wurgat“ je znám všude, používá se jako pozdrav. Ve volném překladu značí Dobrý lov. Stejně tak je rozšířený výraz „
Wrejah“, což znamená Děkuji.
Skanaerrianští muži se průměrně dožívají okolo 140 let, ženy o 20 let déle.
Paměť národa představují šamané a kronikáři, kteří zapisují do knih uložených v Drogghu, první osadě. Ze své historie si Skanaerriané u ohňů vzpomínají na velké bitvy (V Údolí Hojnosti, U Hory Žalu), slavné hrdiny (bojovník Wrong Ranař, náčelník Whurrogh, podle něhož byla pojmenována osada v tundře), nechvalně známé osoby (Velký chán kočkínů Raphatt Trhodráp) či na legendární První smečku.
O
První smečce je psáno v prastaré knize Waarght Yaisedh, kterou sepsali sami její členové. Kniha je uložena v osadě Droggh, obsahuje zkušenosti„návody“, a rady od 14 členů První smečky.
- Náčelníkem První smečky byl
Trakiram, silný a moudrý. Jezdil na hřbetě obrovského Vrrka Haarnaga, nosil dlouhý tmavě zelený plášť a když byl donucen k boji, bojoval rád s těžkým řemdihem a velikým oválným štítem.
- Šaman
Rauteig byl moudrý a vážený muž, rádce a léčitel. Je vyobrazován v šedém plášti z kožešin vlků padlých v boji a se zvířecí lebkou na hlavě. Na rameni mu sedí jestřáb.
- Při slavnostech a v boji bubnuje bubeník
Venstakh, skvěle troubí na roh a dorozumívá se na dálku s ostatními smečkami.
- Nejrychlejší na lyžích byla štíhlá lyžnice (-tak se říká jezdcům na lyžích) jménem
Maistogg. Byla poslem a zpravodajem, rychlým jezdcem, překonávala dlouhé vzdálenosti. Na znamení dlouhých vzdáleností měla předlouhé tmavohnědé vlasy, které za ní vlály když se míhala krajinou.
-
Warrgaya byla kajakářkou, zdatnou v pádlování ve vlnách. Lovila ryby a nosila je svým dětem. Přátelila se s ledním medvědicí Urgannou, se kterou uzavřela přátelství na život a smrt.
-
Berdoia je zobrazována jedoucí na zádech velkého losa, mrštná a rychlá lovkyně, která dokázala silným lukem bleskově skolit hřmotného karibu, zvířatům děkovala za poskytnuté maso a kůži a uměla ocenit dobrý souboj mezi lovcem a kořistí.
- Rybář
Voghias u pobřeží loví svými sítěmi, vyjíždí kajakem na moře a připravuje rybí pokrmy. Spřátelil se s mrožem Gurrnabem, který mu pomáhal v lovu.
- Tesař
Yoisenas vyrábí saně, lyže, kajaky, luky, šípy, ratiště oštěpů, poskytuje rady a je zobrazován spolu s prastarými ilustracemi výrobních postupů.
-
Hoymarana vydělává a vyčiňuje kožešiny a zpracovává kůže, ze kterých pak
Venarhin vyrábí opasky, boty, rukavice, brašny, klobouky, suknice.
-
Ustalan, zdatný bojovník, je silný a odvážný. Vyzná se v umění boje a zbraně, umí je vyrábět, vede ostatní v bitvě a bojuje s chladnou hlavou medvěda, úskočností kamzíka a drtivostí srstnatého nosorožce, v ruce třímal delší lehké kopí z nejpevnějšího dřeva Sterzittu - urakanngu, lehkého a ohebného, a přece prakticky nezlomitelného.
- Hraničář (stopař)
Teralanhag se vyznal nejlépe v umění stopařském a v rychlém pohybu v divočině - prochodil všechny stezky, orientoval se svými smysly stejně jako jeho věrný přítel Harnayas, mohutný šedý vlk. Skvěle střílel z luku a schovával se v lese, dovedl i velice dobře léčit.
-
Armoyaxa se přátelila zejména s havrany, dovedla si propůjčit jejich zrak, shlížela jejich pohledem zhůry na zemi a věděla mnoho o pohybech živých bytostí i rostlin. Srst havraní barvy, nosila jen lehkou suknici z jejich peří.
-
Wargiham byl mocným válečníkem, znalým stopařem, zcestovalým poutníkem, který sám jen se svým vrrkem Targanyyanem putoval krajinami, poznával nové tváře, tu pomohl, tu poradil, nikdo nevěděl kolik se v něm skrývá síly, dokud sám neporazil obřího kočkína Saakchrta, který se svým klanem utlačoval gnollí vesničky. Je zobrazován v kabátci se zdobenou kápí, dlouhými šedivými vlasy a vysokými botami. Bojoval s dlouhým kopím a štítem, na blízko tasil dlouhý tesák a ovládal i umění luku.
__________________________________________________________