Buggyra se čte [bagýra]
V civilním životě jsem již ne tolik křehká dívka volný čas trávící prací u koní nebo na jejich hřbetech. Svět dřeváren jsem s koncem roku 2010 definitivně opustila, protože ubývalo času i motivace. V té době jsem se již cca 4 roky věnovala bojovému duelovému šermu s jedenapůlručním mečem (to abych nikoho na dřevárně nezabila... nebo sebe). Můj vztah k lidem se s tím (bývalým) herním dokonale shoduje. Nikdy jsem se nenaučila RP, rozhodla jsem se zůstat u jednoduchých rolí pokud možno zvířat, která jsou bezproblémová. Zjistila jsem, že bitvy mi také nedělají větší problémy, a proto jsem místo roleplayových larpů jezdila raději na klasické bitvy dobro x zlo. Pochopitelně zásadně za ty zlé:-) Mám velmi kladný vztah k správnému českému jazyku a hodně mě trápívali lidi, kteří ho neumí používat. Nyní jsem značně tolerantnější, protože pracuji jako učitelka na ZŠ (což mluví za vše).
6/09:
Trochu nevyhraněná osobnost zatím... V současné době z největší části vlk, a to šedý vlk - ne barvou, ale životní filosofií - který žije osamělým životem, spoléhá se především na sebe a je velmi opatrný na to, kam strčí čenich. Pochází z divokých zákoutí severních svahů severských hor, kam se lidé v historii moc často nedostali, není na ně tedy zvyklý, není moc sociální a ano - lidi přímo nenávidí! Začínají se mu roztahovat po lesích a ukrajovat z životního prostoru. Proti lidem se již nespojí s kýmkoli, prvotní vztek vyprchal. Přesto stále zabíjí čistě pro potěšení a z nenávisti, protože lidi nežere. Dlouhodobě se přidružil ke klanu Mrchožroutů a na bitvách se mezi skřety pohybuje jako vrrk, přestože jím není. Shodné zájmy ale dělají své.
Dodatek: celou dobu hovořím o vlkovi, jedná se ovšem spíše o vlčici:-)
9/09:
Je to zvláštní, ale vlci se ke mně poté, co jsem se přidala ke skřetům, nechovají jako dříve - říkají, že jsem "chytila skřetí pach". Ale to se přece jiným vlkům ve skřetích službách nestává... A dál se ode mne distancují, že prý nevypadám jako oni. Proč se mě najednou straní? S vlky jsem odnepaměti. Buď jen v povzdálí nebo se smečkou na lovu, život jsem trávila v divočině, samostatně a soběstačně, nikdy jsem příliš nelnula ke společenství a společnost skřetů mi není dvakrát příjemná. Ale potírají lidské plémě, a to už stojí za trochu nepohodlí. Někteří moji noví spojenci tvrdí, že nejsem vlk. To je ale hrubý omyl! Jsem, a to, že si oni myslí, že ne, je jejich věc, asi nepoznají vlka, když ho vidí. Zvyknou si.
Přijal mě klan Mrchožroutů, kteří jediní nelpí na mém čistém původu a je jim jedno, co jsem. S vlky už si asi nikdy rozumět nebudu, skřeti jsou ale v případě našeho klanu dobrá alternativa, jsou smečkoví, drží při sobě, loví podobně jako my a sociální struktura mi také vyhovuje. Bohužel mnohdy věnují příliš energie pitkám, hádkám a nadměrnému odpočinku, a tak jsem získala funkci Kaashakatar, při jejímž plnění mám možnost udržovat své druhy ve střehu a pomáhat tak efektivnímu chodu jednotky.
10/09
Pellenor:
Moje smečka mě navlíkla kvůli utajení do nějakých skřetích hadrů a vyrazili jsme s kohortou Unuraki ze severu na shromaždiště před Osgiliathem, kam postupně dorazilo i nemnoho dalších jednotek z Mordoru. Servaní členové smečky pohánění mojí Žilou a já servaná jejich zdržováním jsme se sešli u ohně v ležení až za tmy, rychle splácali nějaké brlohy a poté, co jsme vyžrali oslabenému klanu Karn-Skoir (pozn. - tehdy opravdu již těsně před rozpadem), který pelešil nejblíž, zbytky večeře, padli jsme do polospánku před bitvou...
Ráno jsem vstala nejdřív, vcelku klidně jsem se hodinu procházela po okolních lesích a mapovala terén, než se začali hýbat první probuzení skřeti. Moji společníci a členové smečky se vydrásali z nor až za hodiny dvě, to už byla narabovaná a na ohni poloohřátá snídaně. Rychle něco zhltli a jali se připravovat věci na bitvu, notně nervozní, protože cítili mé kritické pohledy. Před bitvou ale není nutné sebe a svoji jednotku vysilovat, zbiti nebyli.
Vprostřed ležení stál výstavní velitelský brloh, kam jsme se měli hlásit a odkud nás přidělili k divizím armády. Dokopali jsme se na poslední chvíli a rozlícení velitelé si na nás došlápli a vztekle zbořili jedno z našich doupat s tím, že se jim prostě nelíbí. To nás zdrželo na další hodinu opravami a na kontrolu stavů v nástupu jsme se doplížili jako bezmála poslední. Velitelé už si nás naštěstí nevšímali a během chvíle započal odsun armády na západ.
Po zničujícím pochodu v tempu přes vyprahlé pláně a hustý suťový nepřívětivý les jsme dorazili na břeh řeky, ale nestačili jsme se ani nalemtat, už nás hnali do boje. Na mostě stály dobře vyzbrojené a připravené jednotky stráže. První odvážlivci, kteří byli nuceni zaútočit, byli odraženi a mnoho jich skončilo v řece, kde si zlámali vaz pádem z mostku nebo se utopili v těžkých zbrojích. Další vlny útočníků byly nechutně potírány, ale pak se zformovalo těžké jádro armády a pod důsledným dozorem velitelů prorazili obranu a vpadli do města. Dobytí pevnosti samotné pak už bylo dílem okamžiku a bylo přenecháno našim slabším ale obratnějším jednotkám, které se dokázaly hbitě plížit uličkami a nenadále zákeřně útočit s hradeb nebo zpoza rohů.
Po krátkém odpočinku, kdy nám bylo konečně dovoleno napít se v bahně řeky, zahlásili zvědi blížící se člověčí posily a my jsme byli nuceni nastoupit k obraně přechodu přes řeku a právě získané pevnosti. Velitelé tentokrát věděli, co dělají, a my jsme Osgiliath ubránili za cenu jakýchsi nevyčíslených ztrát. Z boje jsme vyšli každopádně oslabeni. Po jistých čachrech ve vedení se naše dvě divize z Mordoru a Haradu sebraly a odtáhly dál směrem na Pellenorská pole.
Pochod dalšími lesy pod pohrůžkami smrtí a s drobnými potyčkami mezi skřety uvnitř armády - asi o žrádlo. Pár nečekaných přepadů roztroušenými jednotkami člověků, z nichž jsme vyšli se střídavými úspěchy, ale vždy o pár desítek bojovníků slabší. Jednou se nám povedlo silně oslabit protivníka tak, že jsme předstírali ztrátu Haradské divize, zatímco ta obcházela člověky ze zadu, a na smluvený povel jsme vyrazili najednou. Než se nepřítel vzpamatoval, byla silná posádka strategické pevnůstky na strážním vršku do jednoho vybita. Za odměnu jsme dostali odpočinek navíc, povolení rabovat a pochvalu. Ze zbytků pevnosti srovnané bezmála se zemí jsme pochodovali v hrdém trojstupu s bojovnou náladou.
Postup na otevřené pláně Pellenoru se nikomu nelíbil, a tak jsme otáleli na kraji lesa, dokud se trochu nesešeřilo. Velitel nám před opuštěním lesa dopřál odpočinek a nechal rozdat pár hltů elfvíčeho, aby skřety udržel v dobré náladě. Haradská divize byla v tu dobu odvelena jinam, byla tu jen Mordorská, takže na každého vyšlo. S pokročilým časem jsme opustili přítmí a vytáhli pod zástavou z lesa. Na protějším konci planin se cosi pohybovalo, ale hned to zase zmizelo - zvědi posléze nahlásili, že se tam přeskupuje člověčí armáda. Bylo jich podezřele málo, tak jsme si počkali, jak se věci vyvinou a ejhle - z boku se z lesa vynořila rohanská jízda a přidala se k pěchotě z věže. Kdybychom tam strčili čumák a ještě bez podpory Haradu, tak by to dopadlo šeredně. Prozatím jsme zastavili postup a vyčkali příchodu haraďanů. Když dorazili, člověčí armáda o nás už taky věděla a chystala se k boji. Nenechali jsme ji dochystat a útokem roztrhli její připravované řady. Bitva se se střídavými úspěchy rozdmychávala a opět uklidňovala podle sil obou stran. Střídavé úspěchy v bojích o strategické body před věží se nakonec začaly stahovat spíše k člověkům a výhoda jejich jezdeckých jednotek, které se rychle pohybovaly mezi těžkooděnými skřety a šířily chaos, byla zřejmá. Nakonec se k nám doneslo, že prohra je nevyhnutelná, a když se člověčí armáda naposledy stáhla, reorganizovala a v posledním útoku rozehnala naše slabé jednotky, už bez liknavých velitelů, schopných zachránit jen sebe, zbytky skřetstva se obrátily k ústupu. Všichni Unuraki, v té době soustředění k obraně nějakého bezvýznamného bodu, se zachránili, ale ztratili jsme v boji něco výzbroje a výstroje a návrat na sever byl neslavný.
11/09
Black Blood III:
S podzimním mrazivým větrem ze severu přichází dunění bubnů... svolávají nás na skřetí slavnost, na shromáždění klanů jako smeček k velikému lovu před nástupem ledové zimy. Zde se nebude lovit, ale událost je to nemenší, nabývá rozměrů s každým nově příchozím. K velikému skřetímu slezu na závěr válečné sezony bylo vybráno opuštěné místo uprostřed lesů obklopené věncem hor, člověkaprázdné, a s příchodem temného nebezpečí do příhraničního brlohu, se stáhla i zvěř výše po úbočích.
Ale přeci jen se nám zde něco nebo snad někdo pohybuje - okolo srubu se potloukají zcela nerušeně člověci, netuší zlého a počínají si jako doma. Avšak netrvá dlouho po osídení chajdy klany Unuraki, člověci zmizeli, jako pára nad hrncem. Přeci jen byl na závěr sezony lov úspěšný...
Nikým dále nevyrušovaní skřeti se rozlezli po okolí srubu, zapálili několik ohňů, s nedůvěrou pozoruji osamělý ohníček, jak si z pařezu prokousává cestičku k suchému listí v podrostu lesa. Naštěstí nebyl té síly podpálit opad, z pařezu zůstala k ránu jen doutnající hrouda. Teď je ale stále večer, rychle se stmívá, jak to v tuto chladnou dobu bývá, u hlavního ohně se usazují velitelé skřetích smeček a kolem nich jejich podřízení. Hlavní svých smeček se zdraví a po obřadných přivítáních hodnotí uplynulou sezonu, zbytek velikého severského sdružení se baví rozkřikováním, vášnivými debatami o válečných zážitcích, pitím a krmením. Co odpadne od huby jednomu, po tom se vrhnou dva další, rvačky o různé trofeje či cennou kořist pokračují do temné noci. U ohně zbývají už jen ti nejdůležitější a ti, kteří mají čím se zahřát (nebo mají dostatek zimní srsti). Zde se teprve začíná řádně rokovat, sněm je teď oproštěn od neurvalců a rušitelů z řad prostých vojáků, zde jsou ti, kterým na budoucnosti severských klanů sejde jako na své vlastní. Plánují a rozmýšlejí, sestavují strategie a jedinou chvílí, kdy se nechají rušit, je opět krmení nebo pitky.
O půlnoci je nebe konečně bez mraků. Kdyby vyšel měsíc, byla by to nádherná příležitost k noční toulce po lese a pozorování nočního života, dalo by se svobodně rozeběhnout, lovit, štvát... Zatím svítí jen hvězdy a poslední skřeti opouštějí chladnoucí ohniště a zalézají do vyhřátého srubu. Zde se při svitu svící ještě chvíli dohadují a pak se někteří doškrábou vyspat na půdu, někteří lehnou tam, kde dříve seděli nebo stáli. Svíčky pomalu dohořívají a já po posledním zavětření ke dveřím neklidně usínám.
Ještě se pořádně nerozednilo a už se to tu hemží, už to vybíhá na šeravé světlo příštího dne! Není to ten správný způsob buzení, ale přesto se rychle otřepu a protahuji, abych mohla vyjít před chajdu a zjistit, co se děje. Některé klany sem vážily dlouhou cestu, a tak musejí vyrazit nazpět brzy, aby do zimních ležení dorazily ještě před příchodem sněhu. Inferno odchází. Ještě je vyprovázím pohledem a pak se usadím k ledovému ohništi. Nikdo se nemá ke vstávání, kromě mladého skřeta, který se v poslední době přidal k mojí smečce. Znechuceně se vydávám na ranní procházku po lese, vrátím se s chrastím a březovou kůrou na podpal a oheň brzy vesele praská. Hned je tepleji. Pomalu se mi od kožíšku zvedá pára... Z chajdy se na snídani začínají trousit první ospalci, hned se shánějí po něčem k jídlu, ale moc toho tu po včerejšku nezbylo. Když ukojí nejhorší hlad, jsou hnáni k uklízení a pověřený Mrchožrout Naoth je štve jako laně. Když je všechno jakž takž urovnáno a poskládáno, mohou usednout k opět dohasínajícímu ohni a k poledni se dnes poprve pořádně najíst. Ve srubu se z koutů a zpod stolů vymetly nějaké zbytky a na ně se teď vrhli skřetí vojáci jako na největší kořist dne. Kdyby mi morda upadla, stejně bych to nežrala, ale někteří skřeti se na pochybné potraviny vrhli jako smyslů zbaveni, v čele skřetice z našeho klanu Jeřabina, u té je to ale vzhledem k její pohnuté minulosti pochopitelné. Ví, že co neurve, nemá, tak bere, co je.
Odchod. Chatrč se uzavírá a uzamyká před nezvanými hosty, jsou obnovena znamení našeho vlastnictví zde a zanechány jasné známky naší přítomnosti, to pro případné náhodné návštěvníky. Rychlým pochodem slézáme s hor do údolí, zde se klan rozchází, každý sám za sebe. Kraj je náš.
12/09
Teutoburský les01/10
ZKAPK XI
