Gresh

Gresh

,,Vstávej..."
,,Vstávej..."
,,Do prdele, vštávej ty hnušáku!" zakrákorala moje stará matka. Nevšímal jsem si jí a věděl jsem, že si v naší chýši po smrti otce můžu dělat co chci a kdy chci, protože moje matka mne zvládnout nemohla. Nikdy jsem nepatřil nikomu. Pak dopadla její ruka. Jako vždy jsem skoro nic necítil, ale její věčné údery mě ponižovaly a tak jsem její ruku chytil a ohnul.
Kost praskla...
Spadla na zem...
Zavřeštěla...
Otáčím se a vidím bratra, jak po tom, co viděl, utíká...
Ten pologobliní bastard ji měl vždy radši...
V extázi, která vždy přichází po zabití, padám na zem...
Zbyl jsem sám...
Zbyl jsem sám...

Zbyl jsem opravdu sám? Ne. Zbyl jsem se svým klanem.
Pche...
Klanem?
Banda sice dobrých ale necvičených a válečníků, kteří dloho neprovozovali svou ,,živnost“...
Tedy spíš skupina přežívající v nejzazším koutě Mlžných hor a žije spolu jen z nutnosti.
Naše tlupa byla vyhnána silnějšími skřety, protože jsme byli bílý. Tak se to aspoň povídá.
Za ty léta jsme se snažili pářit s černými, abychom byli jako oni ale nevyšlo to. Potomci byli jen špinavě šedí a tak námi pořád opovrhovali. Časem jsme se s tím naučili žít, ale byl to pozůstatek života našich dávných předků prý žijících ve sněžných pláních. Také jsme na rozdíl od ostatních chlupatější.
Dost ale o legendách…
Teď trochu bližší minulosti a mého života. Vzhledem k tomu (jak už jsem řekl), že naše tlupa žije v nejzazších Mlžných horách, žijeme v míru samozřejmě na skřetí poměry. I proto jsem vyrůstal tak trochu jinak. Vždy jsem chtěl být aspoň lovec, ale do lovecké vyuky mě bohužel nevzali a po mém hlasitém vzepření mě tak zbili lukem, že už na něj šáhnu jen zřídka. Mému bratrovy se poštěstilo a do lovecké vyuky ho přijmuli, což jsem mu samozřejmě nepřál a tak jsem ho zbil. Učili mě být šamanem, ale to mě nebavilo a tak jsem se tajně v noci odcházel z tábora a chodil zabíjet divoké šelmy. Moc se mi nedařilo. Byl jsem přeci jenom jen mládě. Ale učil jsem se dál a tak jsem i něco pochytil. Ovšem ostatním začalo být divné, že dloho neviděli mou matku, a tak jsem ze strachu opustil vesnici a s ní i svůj doteď pohodlný život.
Nevěděl jsem, kam jít, a tak jsem se první měsíc potuloval kolem venice a v noci kradl jídlo.
Stážní ale začali být ostražití a tak jsem si řekl, že půjdu hledat bratra. Vždyť ve dvou je síla. A tak začala má pouť…
A skončila rychleji, než jsem myslel…
Bratra sem našel v jeskyni vzdálené sotva týden cesty. To je mu podobné, nikdy nic nedotáhne. Od něj jsem zjistil, že se spřáhnul s partou nějakejch dalších skřetů a goblinem a že tam jenom hlídal cestu, kterou nedávno objevili poutníci, a je celkem v provozu. Poutníci si totiž mysleli, že našli novou bezpečnou cestu. Jak se mýlili. Tak z nutnosti jsem se s nimi spojil a přežíval…
Časem se ukázali jako fajn parta a po pár bitvách jsem se s nimi i spřátelil a tak s nimi žiju a konečně i loupím. Na rozdíl od jiných skřetů jsem si ale uchoval trochu jiný pohled na svět zbaven nenávisti. Vděčím tomu svému poklidnému dětství a života bez věčných bojů.

Realita
Jméno: Daniel
Věk: 13
Co rád: Vpoho lidi, pogo punk a boj
Co nerad: Modřiny (a jiná zranění), lidi, co neuznávaj zásahy, a vegetariány (neceňej si života ::]