Pronásledujou nás… ty bílý šmejdi nás honěj už celý léta po kraji, pochcípalo už spoustu mejch spřízněnejch duší, bráchy sem zakopal už dávno…. chci pomstít svou černou krev… krví jejich, tim rudym sajrajtem… prorazej všude, najdou nás ve hvozdech, najdou nás v horách, maj špičatý uši, dlouhý vousy, nebo rovný šavle… velký sekery, smrděj hůř než ty nejhorší ushatari… proklínám je… chci jejich lebky na kůlu, chci jim ukázat že se nebojim… pohání mě frumi, pohání mě náš klan, náš ataman, náš dushatar… když nás najdou, bráníme se… když nás je dost, rosekáme je na kusy… když nás je málo, zdrhnem… teď nás zbylo málo, příliš málo… naše trarky rozprášily u Angmaru… bylo to fakt vo držku… bylo jich moc, velký, malý, dlouhý, tlustý…. my měli vrky, oni měli ty svý čtyřnohý démony… my měli šavle, oni měli shaatii… mi měli luky, oni měli kuše… mi měli draaghi, oni měli sekery… nás bylo hodně, jich bylo víc… my se rvaly jako o život, oni nás o něj připravili… zdrhli sme, teď se touláme krajinou a zmizíme při pohledu na lesklou zbroj… trvalo to věčnost… usadili sme se v jeskyních na severu… pěkný skály to byly, líbilo se mi tam, ale přišli znova, přišli s lukem, přišli s dýkou… nikdo je neslyšel, nikdo je neviděl, plížili se chodbama…
…teď se musíme pomstít… teď táhnem krajem my, my máme draaghi, my máme šavle…
…boj, bartaas, řinčení zbraní, vzdornej řev skřetů, zbabělej jekot a naříkání těch shematut-bílých… máme je, uruki řádí jejich řadami, ženou před sebou poslední z těch šmejdů který se vopovážili vtrhnout do našich jeskyní a zabíjet naše nejlepší ushatari… rozprášili sme je všude kolem, vcelku, nebo po kouskách… děkuju frumi za svůj život, teď jich můžu zabít ještě víc… bič v zádech… „Žeňte je!“… ano, cejtim jejich krev na ksichtu, stoupá mi do nosu, volizuju tesáky a větve mi křupou pod nohama… letíme lesem jako Mozghot… dneska bude… maso….maso… „Throku! Throku! Vrapogat!“…
…jejich chejše sou na dohled… vidíme ohně, ženeme se nocí, tlupa v zádech… jen chabej vodpor, pár kopí a mečů ve bráně připomíná urauk, ježka… zvedám šavli, praská lebka - příliš silně… pouštim zbraň a vrhám se na dalšího… nemá šanci, vrážim mu do tlamy svuj skut, jeho zuby se rozlítly po okolí, až zavil… nepomohlo mu to, další rána štítem a mlčí… zbraň! …chytám šavli a tahám ven z tý sviňský lebky, nejde to… zapřít se… táhnu, nic… okolo řáděj celý bandy skřetů, kašlu na šavli, du si najít něco lepšího…. „Zorrat! Zorrat! Zničte je!… Vrapogat!“ …bude hostina… zbrojnici… kovárnu… chci zase cejtit ocel v ruce, chci někomu rozbýt držku něčim, co mu v tlamě nenechá jedinej zub….
…mávám v ruce kladivem, dobrej kousek… rez už se do něj pěkně zakousla…. našel sem ho v tý vesnici pár dnů zpátky - vrazil sem do kovárny, bylo jich tam jak much na hnoji… drželi kladiva, kleště, pánve a další neužitečný hovadiny, neměli šanci…. skut lítal na všechny strany a lidi jenom ječely, nadával sem co sem moh... eště sem vtrhnou další snagy a rozeberou mi to tu…. ty malý pištěli jak dobytek… velký řvaly, nerozuměl sem jim, stejně mi to bylo jedno, cejtil sem krev a to mě popohnalo ještě víc… poslední ranou se muj skut rozpoltil na dvě půle, ale ten vodpornej dugskui se válel po podlaze, rozhlíd sem se a koukám na tu spoustu zbraní… shaatii, arrgi…. kopím bych akorát propích ňákýho svýho… sharpat je zas lidskej hnus, rovný zbraně… fuj…. kovářský nářadí…. venku slyšim hlasy, našli kovárnu…. mám ho, skvělej kousek, sedí do ruky… skřeti ve dveřích, rozhlíd sem se, popad sem ňákej novej štít a vypad sem votamtať, eště by mi mýho novýho kámoše sebrali…skut je akorát, má pořádný kování, to se mi líbí… jestli je na lidech vůbec něco co mam rád, tak to, že nám dokážou udělat pořádnou zbraň, vo to mam věčí radost když jim rozmlátim lebku jejich vlastnim vejtvorem - koukám na horizont a eště jednou v ruce potěžkávám draagh, prohlížim zaschlou krev a vodlupuju kousek rzi… čeká nás eště kus cesty… táhnem do novýho kraje, lesy k vypálení, vesnice k vyrabování a možná najdem i ňáký pěkný jeskyně, kam se schováme….
…běžim jak o život…. řev… bílý na těch svejch démonech nás pronásledujou, řinčej jak kovárna co se řítí ze srázu… dejchaj nám na záda… errg… cejtim ocel v rameni, kouká z něj špice šípu… „Fraukanati!“… beru skut… otočil sem se a zapřel se nohama do země, náraz mě vodvalil pár metrů pryč… ležim na zemi a nemůžu dejchat… z tlamy se mi valí krev a nedokážu se zvednout na nohy… tma… frumi, dopřej mi eště ňákej pořádnej boj, nebo mě vodsaď dostaň....zbabělci… tma… trvalo to věčnost… pak sem poprvé spatřil, co mě pohání doteďka… Oko promluvilo… Oko, plameny… cejtim, že se probouzím, mám jít…. běžet… daleko….
…rány co mi vyléčil dushatar se skoro zacelily, málem sem přišel vo ruku a moje žebra eště pořádně pálej, v běhu mi to ale nebrání… je nás jen pár, zato máme pevnej cíl, ocelový paže a Oko před očima… žene nás víc, než tisíc bičů… běžíme dlouho… dlouho jako nikdy žádnej uruk neběžel… běžíme pod tim protivnym kotoučem nahoře, cejtim ho na svý černý kůži, cejtim ho v ksichtě, ve vočích, musí se mi škvařit kůže… Oko je silnější… míjíme ty lidský sídla… k čemu je ničit? Oko volá… nevšímám si křečí v nohou, nevšímám si aan, je to horší než mý zranění, ale ta touha je věčí než co sem kdy cejtil…
…konečně, dushatar nám naklonil duchy a my konečně vidíme hory, Oko nás volá… kolem celý sarky táhnou dovnitř, do tý černý brány… je nás hodně… zničíme tu bandu bílejch sviní, rosekáme je na kusy, nezůstane ani jediná chajda… dav nás strhnul sebou, kolem mě hromady urostlejch ushatarů… u brány nás vítaj biče dûra-hai… tlačíme se černou branou z masivní oceli, při tom pohledu srdce každýho skřeta musí jásat, tohle ty bílý nepřelezou… najednou sme se zastavili, nevim proč, pořád eště zírám na tu bránu… najednou taky stojim a čumim před sebe… věž… ohně, spousta ohňů, šplhá vysoko… vysoko… až k oblakům…. Oko, je tam… slyšíme ho, vidí nás… celý stovky sarků se dávají znovu do pohybu… proudíme branou jako jednolitý monstrum… pořád nemůžu vodtrhnout voči vod tý nádhery….. tady se mi bude líbit… zvedám svůj rezavej draagh, kladivo svítí odrazem ohňů Barad-dûr, v dálce zazněl daul, buben sílil, že ho museli slyšet i ti zbabělci v dálce za horama…oko… ufurz-hont… válka… „Mazauk, mazauk“… Oko… „SAURON!!… SAURON!!“ naše hlasy duní v dálce… a vítr je nese za horizont…. „SAURON!!… SAURON!!“
…sauron, sauron…. je to dávno… ta bolest, nic se jí nevyrovná, ta nekonečná, čistá bolest… oslepující standarty, lesklý štíty a špičatý helmy, nenávidim je… sedim tu… sedim v tý velký vykutaný jeskyni se svým klanem, toužim po poslednm pohledu, jednom pohledu na majestátnost Barad-dûr, ta hrdost… ta potupa…nanávidim je, šutr mě tlačí do zadku, kostí ňákýho mrňouse se rejpu v zubech a přemejšlim proč sakra tomuhle místu říkaj ty odporný shakutarbiki Moria… líbí se mi to tu… nechci ven, nechci… viděl sem spadnout tu nádheru, viděl sem padat ten úžasnej výtvor, Barad-dûr… Barad-dûr… zavírám oči….nic se nedokáže vyrovnat pohledu na temnou věž…Oko na vrcholu… roplynulo se, ta bolest… kolem se váleli mrtvý ushatari… hlas Nazghûla pištěl ve větru… nechci ven… zůstanu tu, a propíchnu každýho, kdo sem vkročí… uku bidroi ninki… uku bidroi ninki…
„Katat!! Katat!!“ piští dushatari… musíme dostihnout tu bandu prcků, který se vopovážili vrátit se a hledat tu ten vodporně lesklej kámen… lur, art… nenávidim ten lesk, ale děkuju za něj duchům, kdyby jeho nebylo, nemoh bych tak často smočit svý tesáky v trpasličí krvi…. sme jim v patách… maukum….¨