Postupem času jsem si zvykal na život mezi skřety. Bylo to ze začátku pro mě šílené, zvykat si na život plný špíny, bez zlata a piva, ale jelikož jsem měl co dělat sám se sebou abych se dal dohromady, nějak jsem se tím moc netrápil. Spíš jsem přemýšlel jestli někdy v ruce ještě budu moct třímat zbraň, než se kochat těžením zlata a vysokými síněmi z kamene. Kvůli velkým popáleninám a následkům z natahování na skřipci mě bolelo celé tělo, jak maso tak kosti, a každý den byl pro mě nekonečný věk plný utrpení a prázdnoty. Bylo mi jasné, že své bratry už nikdy neuvidím, a díky zranění, které dávaly najevo své hojení palčivou bolestí, jsem si připadal jako nejubožejší bytost na světě. V hlavě mi znělo po celou dobu jediné slovo: Pomsta, pomsta! Časem jsem začal zapomínat na to co mě trápí, a začal jsem se zabývat tím co mě doopravdy štve, a to skutečnost, že se válím na vypelichané kožešině jako nějaký mrzák a nemohu udělat nic, čím bych se pomstil. Nezbývalo mi nic jiného než čekat.
Mezitím co jsem se dával dohromady se v našem sarku udála jedna zajímavá událost. Mersos se stal velitelem poté co starý skřet Gork zemřel, protože měl z nás asi nejvíc zkušeností s lovením zvěře a ostatním skřetům se začínal zamlouvat, a v těchto končinách jsme kromě banditů narazili na lidi nebo podobnou pakáž málokdy, proto většinu jídla tvořila zvěř. Mě to osobně nijak nevadilo, aspoň jsem měl možnost si zvykat z požírání zvěřiny na člověčinu, a nový velitel mi nijak také nevadil, jednak že mě právě on zachránit a jednak že slovo vadit pro mě časem přestávalo mít nějaký význam. Skřeti se o mě nestarali nijak pečlivě, ale měli neskutečně dobré znalosti ohledně rychlého hojení ran a udržování mě naživu. Kdyby tam tenkrát nepřišli, byl bych na místě do hodiny mrtvý, ale i přesto jsem nyní znovu nabíral sílu. Bylo mi jasné, že brzo přijde den, kdy pozvednu zbraň a budu znovu bojovat. A taky se tak stalo.
Měsíc poté, co mě ožehl Šmak, jsem poprvé dokázal znovu vstát na vlastní nohy. Nedokázal jsem tomu uvěřit! To co zvládli skřeti za měsíc by nezvládli trpaslíci za rok! Nevím jestli za to mohli jen oni, protože celou tu dobu jsem žil z hněvu a nenávisti vůči goblinům, každopádně bylo hlavní, že jsem žil, a mohl jsem ovládat celé své tělo, sice ne tak dokonale jako dříve, ale na tom nesešlo. Protáhl jsem se, jak to jen šlo, udělal pár kroků, a zjistil jsem, že kromě drobného kulhání, na které jsem nebral ohled mohu chodit. Ostatní skřeti jen uznale přikyvovali, že odvedli dobrou práci, i přesto že většina práce odvedla za ně svařená krev a jakási mast která odporně páchla a pálilo mě z ní celé tělo, ale na druhou stranu jen díky ní jsem po měsíci byl schopen vstát. Pokusil jsem se o běh. Ani mě tak neudivovalo že dokážu běžet, jako spíše to že když jsem se po hodině běhu vrátil zpět k ostatním nebyl jsem nijak zvlášť unavený. Má výdrž za ten pouhý měsíc silně vzrostla a mě bylo jasné, že se mi mé víceméně nové tělo zamlouvá. Přistoupil ke mě jeden ze skřetů a v náruči měl zrezlé plechy, něco málo co zbylo z mé suknice, nějaké další hadry a skřetí sekáček. "Tohle je pro tebe, něco mi zbylo a něco jsem ukoval, vem si to ať neběháš po lese nahej." Poděkoval jsem skřetím šklebem a pak na mě znovu promluvil Mersos: "Až ty krámy nahážeš na sebe, půjdeme na malou procházku a zase si ozkoušíš svoji sílu. Na svých starých dobrých kamarádech."
Běželi jsme bez přestávky. Šli jsme přesně tam, kde jsem tenkrát ležel polomrtvý. Když jsme dorazili na místo, zahlédl jsem tam čtyři gobliny jak se o něco přetahují. "Hele, tenhle štít je můj! Já jsem toho šmejda svazoval!" "Ale já mu nadával!" "Ale já ho vlekl!" Neustále se přetahovali všichni mezi sebou, a já jsem poznával staré tváře. Všichni čtyři měli se mnou co dočinění, a můj čas právě nastal. Vystoupil jsem z lesa na holou pláň a zařval: "Ale já jsem s tím štítem bojoval! A budu s ním bojovat znova!" Rozběhl jsem se proti nim. To že byli čtyři, že se mě kupodivu nebáli a že všichni třímali v ruce zbraně mě nijak netrápilo. Trápení bylo další slovo, které pro mě ztratilo nějaký velký význam. Všichni se proti mě rozeběhli. První goblin letěl vzduchem na dva kusy rozťatý v trupu, druhý skončil s hlavou v zemi hluboko zašlápnutou a rozdrcenou na kusy. Zbývající dva se podívali na své mrtvé druhy a utekli. Poslední co jsem viděl byly dvě zelené prdele mezi skalními úlomky. Ti mě ani tak už nezajímali, protože ti druzí dva, se kterými jsem měl opravdové účty je už dávno splatili. Vzal jsem jedinou použitelnou věc co se tam válela, svůj štít, a odešel zpět s velitelem do tábora. Tam jsem usedl k ohni a okousával kusy divočáka, co zbyly z ranního lovu. Škoda jen že z těch goblinů nebylo nic k sežrání, rád bych se jim pomstil až do konce. Jsem hold padouch do kosti (kterou ohlodávám). A aby bylo jasno, já proti goblinům nic nemám, jen jsem vyřídil staré účty! A jsou malí a otravní.