BOT - Skřetí a trolí svět

Mnoho válečníků statečně bojuje za svoji zem. Mnoho udatných rytířů bojuje za královskou korunu, bohatství a slávu. Ale také mnoho válečníků bojuje za jídlo, za přežití v divočině, za přežití ve vyhnanství...

Nejsme tím, čím jsme bývali. Bývali jsme jiní, vznešenější, hezčí, urozenější. Ale osud nám nachystal svou vlastní hru, ve které jsme povini hrát svou roli. Roli vyhnanců, bez národa, domova, cti, bohatství a věcí jím podobných. Nejsme ani zlí, ani dobří, nejsme ani skřeti ani lidé, nejsme klan, který by byl přirovnatelný k ostatním, jsme výjimeční.

Jsme SHAUKURZUM ANA SAPAT!

Mnoho bytostí si klade otázku. Jak to? Jak můžou pohromadě žít? Odpověď je jednoduchá. Bída. Je nás dohromady přes tucet. Pět skřetů, každý se jím stal jinak a jindy, avšak nyní musíme přiznat společnou černou krev. Pět mužů plemene lidského, vyděděných, vyhnaných za velezrady, nebo přišli ve válce o vše co měli. Tři barbarky, putující divočinou, avšak samy by sotva jen jednu noc přežily. A jeden, jeden elf, se stejnými důvody, jako barbarky. Samotný v divočině by nepřežil byť jedinou noc...

Avšak jelikož v našem Botu - skřetím světě nám povinnost náleží vyprávět jen o té nejtemnější, skřetí straně, budeme vyprávět pouze o ní.

Naším velitelem je Mersos, od té doby, co starý Gork zemřel, a vede naši tlupu napříč divočinou, kde sem tam se nám zadaří ulovit něco k snědku. Býval to barbar, ale ta noc, kdy svou sekeru vzpřímil proti velkému medvědovi ho navždy změnila. Zůstal však nadále schopným lovcem, díky čemuž naši tlupu neúnavně vede dál za kořistí. Dále Gandros, zmučený trpaslík gobliny z Morie. Jen díky Mersosovi, který ho tenkrát téměř mrtvého na pláni zachránil, a odvedl do tábora, kde se z něho stal nový, silnější válečník, než kdykoli předtím, bojuje nyní po našem boku. Pak Saladin, jeden z těch, kteří jsou členem tlupy již odnepaměti. Obávaný válečník, kterého nezastaví žádný škrábaneček. Mersose v jeho velení plně podporuje, stejně tak i většina skřetí tlupy. A nakonec Eleanor a Medvěd, dva bývalí barbaři. Eleanor pohřešovaná svými barbarskými sestrami, se kterými se v naší tlupě po dlouhém putování opět setkala, i když v jiné, nové formě života. Barbarkám, které slavily nalezení své sestry, nijak moc její změna nevadila, avšak každá změna v našem životě změní, třeba jen málo, to co bývalo dřív jiné. Už nikdy k ní neprojevovali takovou náklonnost jako dříve. Co se týče Medvěda, ten se nikdy skřetem nestal, ale i mezi těmi nejdivočejšími barbary byl tak hnusný, že si ho lidé začali se skřetem plést, tak jim to jednoduše ulehčil a přiznal svoji novou rasu.

Jsme vyděděnci, jsme pro ostatní ti špatní, a proto se musíme spoléhat jen sami na sebe, ať se nám to líbí nebo ne. My skřeti lovíme kde se dá a sem tam se bohužel zapleteme do nějaké potyčky. Barbarky nám s tím někdy pomůžou, ale ne vždy jsou dostatečně blízko aby nám jejich čepele posloužily, co už. A lidé s elfem chodí po světě, za nějaký peníz propůjčují své služby a sem tam se k nám vrátí a přinesou něco k snědku. My jim na oplátku vyléčímě zranění (i když u toho někdy nesnesitělně kvičí) a dáme nějaké kožešiny, které si buďto nechají nebo v blízké vesnici prodají. My do vesnic nemůžem, naše hlavy by tam beztak skončily nabodlé na kopí a naše těla by spálili. A i když nás osud nutí držet pospolu, lepší je když jsme přecejen od sebe trošku dál.

Jednou, když jsme byli na lovu, jsme potkali cizí tlupu skřetů. Byli oděni podobně jako my: kožešiny na ramenech, koženný hadry a kusy zrezlých plechů. Třímali však v rukou šavle, kyje a tesáky a běželi ve vytrvalém tempu. Když jsme se s nimi střetli tváří v tvář, jeden z nich na nás zařval: "Hej, skřeti, co děláte ještě tady? Všechny kmeny z východu se stahují směrem k městu Talonguard a my jsme jedni z posledních! Pojďte s námi, každá šavle bude potřeba! Tuhle zemi se zase snaží obsadit tři cizí říše, a to si rozhodně přece nenecháme líbit! A pokud zvítězíme, čeká nás hostina na nepřátelích a dobyté město! Na každého něco zbyde! Tak pojďte!" Nezbývalo nám nic jiného než se k nim přidat. V tomhle místě stejně už skoro nic nežilo a za chvilu bychom dříve nebo později chcípli hlady nebo museli jít jinam. Koneckonců, pokud byla pravda co říkal, pak bychom měli bránit svoji zemi před lidskýma červama a podobnýma chamtivcama co zase roztahujou svoje křídla. Už tak toho máme dost!

Běželi jsme asi pět dní, až jsme dorazili do skřetího tábora. Mezi mnoha ohništi, kolem kterých seděly všechny shromážděné klany, se tyčil do výšky jeden veliký, z kůže ušitý stan, podepřený dlouhými kostmi a větvemi. V táboře bylo opravdu živo, a pestro, co se týče ras. Orkové, goblini, dokonce i divocí barbaři, z nichž jsme zahlédli i několik žen, opírající se o své hole, když předvídali budoucnost a modlili se k našim frumi. Šamanky, jak jsme předpokládali.

Jeden z orků k nám přistoupil: "Další dva klany jo? Hmmm. No dobře, zavedu vás za Kraghem." Procházeli jsme táborem a sledovali povykující gobliny hádající se o všelijaké krámy, přičemž se Gandros otočil a jen tak si pro sebe řekl: "Všude stejný malý otravný opičky." Nikde jsme ale neviděli obléhací stroje, což nás překvapilo, protože goblini sice umí lézt po hradbách, ale moc toho za ní nesvedou. Když jsme vešli do stanu, stáli tam dva orkové a jedna žena s holí a kožešinami. Jeden z orků mohutnější, druhý běžně mohutný, ale bylo na něm vidět, že si umí udržet moc. Ork hlasitě zařval: "Náčelníku, vedu vám další dva klany!" Ten méně mohutný se otočil. "Vida, další. No dobře, vrať se zpátky kdyby náhodou ještě někdo přišel, já se o ně postarám." "Jak poroučíš, Kraghu!" Poté se otočil a odešel ze stanu. "Vítejte, skřeti, je dobře že jste se rozhodli bránit naši zemi, dny plynou a naše armáda je čím dál silnější. Je vidět, že mé svolání mělo nějaký účinek. Nejprve vám představím další dva velitele. Tohle je Kunyak, velitel hordy, a tohle je Kudžin, bude mít na starosti šamanky, a já si vezmu na starost gobliny, co už, taky jsou to členové armády." Mersos vyšel z řady a kývnutím hlavy se dovolil o řeč. "Kraghu, kde ale máte nějaké obléhací stroje? Talonguard nedobyjeme řvaním před bránou." Najednou se Kragh rozesmál. "Chacha! My žádný stroje nepotřebujeme! Pohleď! On nám pomůže víc než všechny stroje dohromady!" Několik orků vešlo do stanu a vedlo mohutnou rudou bestii, která držela v ruce obrovský kyj. Na všechny ve stanu upírala jedno veliké zvědavé oko. Kyklop. A pořádně veliký.

Stmívá se. Válka se blíží. A klan Shaukurzum ana sapat se schází ke společnému ohni...

Když jdou skřeti lovit maso, dopadá to všelijak. Ale takhle to dopadá, jdou-li lovit ryby

Svítá. Všichni spí na svých kožešinách, někteří zkřiví svůj ohyzdný obličej před vycházejícím sluncem, ale pak znovu usínají. Z ohniště se ještě slabě kouří, jak zbývající kusy polen doutnají. Hluboké ticho najednou přeruší silné, dunivé zvuky. Není to však jeden zvuk. Jak se to přibližuje, jakoby stovky dunivých zvuků souzní v jeden stejný pochodový tón. Postupně se probouzí celá tlupa, pak Gandros promluví na Mersose: "K sakru, co to je? Lovíme do noci, chytneme stejně hovno a pak ještě nás ráno budí takovejhle kravál!" Mezitím Mersos probudí pár kopancama ostatní, kteří nevrle vstanou a začnou se v silném ranním světle rozkoukávat. "Hele, radši se pojď podívat co to je. Nemám z toho dobrej pocit a zní to jak kdyby nás to tady mělo během chvilky zadupat do hlíny." Pak se otočí k ospalé bandě a zařve: "Vy ostatní po sobě ukliďte ten bordel a rozdělejte oheň! My se jdeme podívat, kdo tady na sebe tak moc upozorňuje." Pak se jen ušklíbl a s Gandrosem vyrazil do temného lesa, vstříc neznámým, pravidelným zvukům...

Když jsme doběhli na místo, slunko bylo už skoro nad našimi hlavami. To nás ale v tu chvíli nezajímalo, protože jsme byli překvapeni dlouhým, černým pásem, který se táhl přes kopce až k řece. Černá armáda. Armáda Mordoru. První promluvil Mersos: "Pche, zase se jenom někam táhne, tak ať si táhnou sami. Jo, ať táhnou! Minule nám taky naslibovali hory masa, a jak to dopadlo? Dostali jsme na prdel, tak to dopadlo! Kdo mi ještě někdy něco takovýho slíbí, toho do ní s radostí kopnu!" Ale Gandros se ohradil: "Tak ty hážeš šavli do mokřadu jo? To jim ani nepůjdeš pomoct? Stejně tu už nic není k žrádlu, alespoň zas bude zábava, a nevzpomínáš si jak dobře chutnali ti lidští červi, když jsme je po bojích žrali?" "Che! O dva míň nebo víc, to je jedno! Podívej se kolik jich je! Myslíš si že jim nějak jenom my dva pomůžeme?" "Ne, ale pořádně se nažerem! Po dlouhé době! Ostatní zatim necháme v táboře, a večer jim přineseme pár mrtvých, uvidíš že budou hltat jako hladoví psi!" "Jo, ale co když nás šupnou do první řady? Pak my budem žrádlo pro vlky!" "Přežili jsme kdecos, přežijeme teď!" Nakonec se Mersos znovu podíval na pochodující černý pás, a řekl: "No tak jo! Ale stejně zase vodlezeme s holou prdelí, na to dám krk!" Poté jsme se rozběhli směrem k černé armádě.

Netrvalo nám dlouho, než jsme dostihli první šiky skřetů, obzvláště proto, že nám šli téměř naproti. Celá armáda pochodovala směrem k našemu tábořišti, pak se ale stáčela dál, k jihu. "Hele, šéfe, další dva!" Jeden ze skřetů se ohlédl "Ha! Kde ste se tu vzali, špíny? Tak do řady, než vás budu muset spráskat!" K poledni jsme došli na místo. Tam jeden ze skřetů řekl Mersosovi: "Ty pudeš se mnou, mám pro tebe prácičku. Ty druhej, vezmi tenhle klacek a budeš v oddílu kopiníků. Támhle kovář ti pak dá hrot, samotným klackem toho moc neumlátíš."



Skřet vedl Mersose lesem, až došli k nějaké gondorské odpornosti. "Tohle jsme čmajzli jedné nedaleké hlídce, nic neříkali, tak jim to asi nevadilo. Chá! Sice skončili jako žrádlo pro pěchotu, ale to nevadí. Říkají tomu trebuchet, mě je to fuk, hlavní je že to umí házet šutráky a my se nemusíme zdržovat stavbou vlastního. Teďka je hlavní to dovést na místo. Jasný?" Pak tlupa skřetů zatlačila, a trebuchet se pomalu začal hrnout vpřed.



Mezitím Gandros už dávno stál v řadě řvoucích skřetů, kde se začínalo chýlit k prvnímu střetu. Z dálky přicházely armády trpaslíků, lidí, dokonce i několika elfů. Jeden ze skřetů hlasitě pořvával, načež mu odpovídala celá armáda hlasitým řevem. Napětí se stupňovalo, nepřátelé se blížili. Jakmile se přiblížili dostatečně blízko, skřet zařval hlasitý povel k útoku. Povykující skřeti se rozběhly vstříc smrti, vstříc svým nepřátelům. Vzápětí se rozběhl i šik kopiníků. "A je to tady! Do nich! Nešetřete je ani trochu, ale ať z nich taky něco zbyde na žrádlo!" První řada se o kopí roztříštila jako mořská vlna o útes, stejně dopadla i druhá a třetí řada. Kopiníci neúnavně postupovali, a hnali nepřátele před sebou jak stálo tupých volů. "Dobře skřeti! Postupujte! Bojujte! Bojujtee!!! Žádné slitování! Bijte je, lidské červy!"

Den postupoval, stejně tak jako skřetí armáda. Odpoledne jsme se zase setkali. Mersos stál u připraveného trebuchetu, kde ještě s několika dalšími skřety nabíjeli a stříleli po hradbách města. Jakmile dorazila armáda skřetů až k trebuchetu, jeden z velitelů zařval: "Skřeti! Jestli jim to jejich městečko chceme jaksepatří rozstřílet na maděru, musíme ubránit trebuchet za každou cenu! Zpátky ani krok! Jasný?" Zbývající armáda lidí, trpaslíků a elfů přišla v momentě, kdy potřetí jeden ze skřetů u trebuchetu hlasitě zařval: "Pálím!!!" Skřeti se začali radovat, když se šutrák vznesl do výše a tvrdě dopadl na hrady.



Když to viděla bílá armáda, s hněvem a prudkou nenávistí se rozběhla proti smějícím se skřetům. Za každou cenu chtěli město ubránit. Skřeti je dlouho drželi, ale nakonec se jim podařilo prolomit jedno křídlo! K sakru! Několik bojovníků se probojovalo až k trebuchetu, kde vybili skřety nabíjející trebuchet. Vítězně zakřičeli, ale jejich radost a naděje ihned zmizela, když obrátili svůj pohled ke zničenému městu. To v jejich srdcích rozpoutalo ještě větší hněv, a začali je hnát, jako skřeti předtím hnali je. Většina skřetů byla rozprášena, zbývající pluky se stáhli z bojiště. Boj sice temní prohráli, ale město leží v troskách. Plán vyšel.

Při dalším postupu lesem, kde jsme měli přepadnout další pluk lidských červů, se k nám blížil jakýsi stín. Armáda přestala pochodovat, a obrátila svůj zrak na přibližujícího se jezdce. Najednou jeden z velitelů zařval: "Nazgúl!" A celá armáda vzdala hold okamžitým padnutím na zem. Nazgúl přijel blíž k veliteli a něco mu řekl. Poté jeho kůň zlověstně zaržál a odcválal pryč. Jakmile se černý jezdec ztratil z dohledu, vstal velitel a zařval na armádu: "Tak špíny, vstávat! Máme důležitý úkol, a nazgúl mi nyní řekl, kudy se pohybuje ta gondorská sebranka, takže je jaksepatří přivítáme! Hehe!"

¨

Běželi jsme déle, než by skřet tři mrtvoly sežral, až jsme nakonec doběhli na místo. Tam velitel pokynem ruky zaťaté v pěst zastavil vojsko. "Tak, teďka pár skřetů co nedělaj tak velkej kravál půjde z boku a vběhne těm lidským červům rovnou do zad. Ale ne dřív než my je přepadneme, aby si vás nevšimli moc brzo! Jinak vás osobně stáhnu z kůže! Tak mazejte, mazejte!" Tlupa lehkoskřetů se rozběhla do lesních křovin, kde během chvilky zmizela. Kravál dělali i bez plechů, ale jak po nich velitel hodil šutr, pochopili že maj držet hubu. Mezitím se před námi začali z lesa vynořovat gondorští pěšáci, kteří se postupně formovali ve vojenský útvar. Skřeti se těm motajícím pitomcům smáli do té doby, než se všici gondořané konečně sestavili do řady. Propukl další střet. Boj byl docela vyvážený, dokud naše jednotka lehkoskřetů nezaútočila z boku. Roztrhala pravé křídlo jak vlk svou kořist a postupovala dál. Mnoho jich pomřelo, ale účinek to mělo. Na konci boje jsme slavili další vítězství.



Jakmile jsme se probojovali na velkou pláň, kde se schylovalo k dalšímu střetu, zahlédli jsme černého jezdce, jak pronásleduje bílého jezdce. Gandalf! Ta prašivá čarodějná krysa! Tolik problémů už nadělal, a teďka ho nazgúl prohání jak vyžrané prase před porážkou! Takový pohled se jen tak nenaskytne! Je jasné že máme již vítězství v malíčku! Bojů nás čekalo ještě hodně, a to jak na pláních, tak na mostu, v průsmyku, v lese. Nakonec jsme zjistili, že ten čarodějíček ukradl Prsten moci a ujel našemu pronásledovateli! Taková příležitost! Proč! Ale co už! Naklepeme nepřátelům i bez Saurona! A třeba jednou přijde den, kdy znova temnota ovládne tuto zemi. ZA MORDOR! ZA TEMNOTU! SHAUK! SHAUK! SHAUKURZUM ANA SAPAT!!!

Super!