Poznámka autora Haevara, kde se píše:
Jedná se o povídku z anti-tolkienovského žánru, u nás známého v podání výborného spisovatele Michala Špačka (Skřetí Spár). Ne všechna jména jsou smyšlená, do hlavních rolí jsou obsazeni členové klanů Grushad a Matuga Sorr. Charaktery postav zhruba odpovídají hráčům.
Hradby, lana a žebříky Řach! Řach řach řach! ... KŘÁCH-
Křídla brány se rozlétla do stran, okované beranidlo při posledním nárazu prolétlo branou naprázdno a pročištilo první řadu obránců. Skřeti vtrhli do vesnice jako lavina a s příšerným řevem trhali na kusy jeho obyvatele. Vraždili, plenili a drancovali, strhali sloupy, zbořili stáje a nakonec celou ves zapálili. Pak do noci hodovali, zpívali, chlastali a vychvalovali své bitevní činy. Po několika dnech zevlování sbalili lágr a vyrazili za novou kořistí, tedy za kopec do vedlejší vesnice, kde se jistě skryli přeživší uprchlíci z té poslední.
Žebříky obtěžkané skřety se opřely o palisády, lehkooděnci přeskákali přes zeď, strhali lidské obránce z náspu, otevřeli bránu a vpustili do osady oddíl těžkooděnců. Tentokrát byli vesničané připravenější. Prvních několik skřetů bylo zasaženy šípy a kameny, ale příval útočníků to nezpomalilo. V čele vesnických obránců stál sám náčelník lidské osady, rozháněl se obrovskou sekerou a kladl tuhý odpor. Přesile však dlouho odolávat nešlo, skřeti vesnici dobyli, vyloupili a spálili jako všechny předchozí.
Nikdo z lidí si ještě minulé léto nedokázal ani představit, že se může dát dohromady taková síla skřetů, aby mohla sužovat království a domobrana si s nimi jako obvykle neporadila. Mnoho let trvající klid po konci vleklé války proti Temnému Pánu oslabil pozornost a lidé přestali být ve střehu. Početnější a organizovaná skřetí síla se objevila na severo-západním cípu lidského království, v nehostinném, větrném a bezlesém kraji holých luk a kamenitých kopců, odlehlých vesnic a menších měst. Tento kraj byl nebezpečně blízko hranic bývalého království Černokněžného krále a považoval se za nebezpečný, proto byl jen řídce osídlen a vesnice byly obehnány kamennými zdmi nebo alespoň palisádami kvůli náhodným přepadením tlupami zbloudilých skřetů. S většími útoky se po dlouhá léta nepočítalo. Větší armádě by totiž trvalo příliš dlouho než by se sem dostala a těch několik vesnic by za to nestálo.
Začátkem jara však počalo několik menších, ale o to lépe organizovaných skřetích skupin systematicky napadat vesnice. Rozdělily se a jako rojnice postupovaly stále dále do středu kraje, nechávaje za sebou doutnající trosky. Zprvu se zdálo, že útoky po čase přestanou, avšak když přišla zpráva, že všechny pohraniční vesnice jsou srovnané se zemí a vlna se blíží k Běličímu Vrchu, zahájilo konečně království obranné akce a vypravilo na severo-západ prapor jezdců s podporou.
Běličí Vrch byla největší vesnice v kraji, dokonce by se dalo říci malé město, usazené mezi dvěma vysokými kopci a řekou Tuneví, chráněná tak z východu a ze západu skalami a z jihu vodou. Měla výtečné strategické umístění, přístupové cesty byly pouze dvě – lehký dřevěnný most přes divokou Tunevu nebo masivní kamenná brána. Zdejší lidé bývali skvělými kameníky, stavěli své domy z šedého kamene a střechy pokrývali kamennými deskami, které se zde od nepaměti nalézaly jako svědectví předávné sopečné činnosti. Hlavní dominanta Běličího Vrchu však nebyl kamenolom, nýbrž rozsáhlý zlatý důl, náhodně objevený v úpatí východního kopce, kolem kterého se poté město rozrostlo a bylo důkladně zabezpečeno a opevněno, na kopcích byly postaveny hlásky, dole sýpky na zásoby pro případ obléhání, město obehnávala kamenná hradba s cimbuřím a vchod strážila majestátní brána s křídly z kamene. Po zprávách o skřetích útocích a blížící se vlně nájezdníků byl stržen most přes Tunevu a doplněny zásoby. Vše však nasvědčovalo tomu, že skřetí tlupy nemají nejmenší tušení o tom, že Běličí Vrch skrývá zlatý důl. Byl napaden stejně početnou hordou jako jiné vesnice.
Ani po dvaadvacátém nárazu okovaného beranidla brána z kamene nepovolila ani o chlup. Sark-alef Razug Velkej Šéf pozorujíc obléhání menšího lidského městečka si naštvaně odplivl. Předpokládalo se, že po rozšíření zvěstí o rozrůstající se skřetí síle začnou lidé svou obranu posilovat, ale s takhle opevněným městečkem se ještě nesetkal. Dosud jen vypalovali dřevěnné osady plné vystrašených vidláků, a k tomuto účelu také měl vyzbrojenou a vybavenou armádu. Nikoli k dobývání městečka s hradbou, cimbuřím, hláskami, věžemi a jediným přístupem chráněným bránou z podělaného kamene. Naštěstí to vypadalo, že je obránců málo, a tak byla jejich obrana mírná a spíše čekali ukryti za hradbou jako jezevec v noře, až skřeti odtáhnou. Což by rozmrzelého Razuga ani nenapadlo.
Jeho lučištníci zasypávali věže i hradby salvami šípů, zápalné střely dopadaly na střechy domů, ale nikde hořet nezačalo. Byl pošmourný šedý podzimní den, čerstvě po několikadenním dešti, vlhko ve vzduchu pronikalo všude a bylo obtížné rozdělat i táboráček v lágru. Aby toho nebylo málo, lidé v téhle oblasti pokrývají střechy domů kamennými deskami. Oproti tradičním hořlavým doškovým střechám nevítaná změna.
„Zlomilo se beranidlo!“ řval velitel těžké pěchoty Burrag Plát. Razug toho začínal mít plné zuby. Šli sem tři týdny tímhle všivým krajem plným náhodně rozházených kopců, celou dobu v dešti nebo aspoň v zimě. Kořist jim došla už dávno a zásoby jídla se tenčily. Všechny vesnice před nimi už vyrabovali a vypálili jiné skřetí tlupy, a tak jim nezbylo než dobýt tohle kamenné městečko, které bylo podle Razugovi mapy nejblíže.
„Ta brána vydrží, tudy to jen tak nepůjde,“ prohlásil Nurrhat Řetězák, jeden z důstojníků těžké pěchoty.
„Akorát plýtváme šípy, tyhle domy stejně nechytnou,“ přiběhl velitel lučištníků Vornágh.
Razug chvíli hleděl před sebe a pak prohlásil:
„Zkusíme to po žebřících. Odvolejte útok a stáhněte se. Oddíly Vexrrat, Morrunsag, Matuga Sorr a Grushad půjdou sehnat dřevo na žebříky.“
„Výbornej nápad, jen co je pravda, jít hledat tyče na žebříky v kraji luk a kamení, kde je les vzácnost,“ láteřil Thoradin Platnéř, těžkooděnec z Matugy Sorr. Vyrazili časně k večeru, hned co byli staženi z útoku, prošli velký kus kraje, už začínala padat tma, a po stromech natož po lesu ani památky. Šli směrem dále do středu kraje podél Tunevy, dobře věděli, že planiny po kterých sem přišli jsou holé a tak doufali, že na něco narazí v údolí řeky.
„Měli bychom se nejspíš vrátit, než se úplně setmí,“ ozval se nějaký bažant z Vexrratu.
„A Razug Šéf nás stáhne zaživa, že nic nenesem, to zrovna,“ okřikl ho velitel Morrunsagu Hurrpag Břicháč, „není zrovna v nejlepším rozpoložení.“
Kam jen oko dohlédlo, rozprostíraly se nekonečné vlnité louky, kopce, rozházené balvany a nanejvýš křoviska.
„Vždyť sám přece musí vědět, co je tohle za kraj, kde nic neroste,“ řekl Dartches Troll z Grushadu.
„Vysvětluj mu to,“ opáčil mu Erlish z Matugy.
Urazili ještě několik mil, přešli přes kopec, padla tma a na nebe se vyhoupl měsíc v úplňku. Byli hodně daleko od jejich lágru obléhávajícího Běličí Vrch, rozhodli se tedy pro provizorní ležení na úpatí nižšího kopečku. Rozestavěli hlídky, rozdělali čtyři oddílové ohínky z polínek co nesli sebou a z okolních křovisek, upekli placky a spali.
Taargur Vysokej, lehkooděnec z Grushadu, stál na hlídce, v ruce feldflašku kořalky a notně si dopřával. Už skoro usnul, když ho přišel vystřídat Haevar Chlupáč, Skanaerrian ze severu, zatřásl s ním a poslal ho spát. Taargur dovrávoval k vyhasínajícímu ohništi, kde sebou pleskl na zem, čímž vzbudil Dartchese, a usnul. Troll s povzdechem vstal, přikryl Taargura dekou, přiložil na oheň a zašel k Haevarovi.
„Stejně teď už neusnu.“
„Ani já ne, ten měsíc mně nenechá,“ řekl Haevar a kývl směrem ke kulatému měsíci, který svítil tak silně, že bylo vidět daleko i uprostřed noci. Dlouho jen tak s Dartchesem mlčky stáli, troll si pak sedl a zapálil dýmku a vlkouš sledoval horizont. Po chvíli se začal nejistě ošívat. Troll k němu od dýmky tázavě zvedl obočí.
„Nezdá se ti, že se tam něco hýbe?“ ukázal Haevar směrem ke skupince roztroušených stojatých kamenů, která v měsíčním světle vypadala jako siluety stojících lidí. Dartches vstal, zadíval se tím směrem a řekl:
„Ani ne, ale taky se mi tu něco nezdá.“
„Jo, něco je špatně,“ řekl Haevar a zhluboka po větru zavětřil. Cítil skřetí pot a smrad, kouř z ohýnků, kořalku a chladnou zatuchlinu kamenů, orosenou trávu a ještě něco. Koně.
„Cejtím koně!“
„Klatě!,“ zařval Dartches a oba se tryskem rozběhli do tábořiště.
„POPLACH! POPLACH POPLACH POPLACH!“
„Vstávejte! VSTÁVAT! Do zbraně!“
Skřeti se pomalu a mrákotně hrabali spod dek a rukama lovili po zbraních, když začali létat první šípy.
„K zemi, k zemi a za štíty! Přepadení, ze severu, šípy!“ řval Haevar. Doběhli k ohništi Grushadu a chvatně pomáhali spolubojovníkům vstát. Oddíly Vexrrat byl první na ráně a šípy tam působili spoušť a chaos. Bědování a nadávání skřetů se snažili přehlušit velitelé.
„Hněte sebou, dělejte! Zbraně, štíty k sobě, ale HNED!“ řval Grun Seržant, velitel klanu Grushad, „všichni ke mně! Grushad ke mně!“
„Matuga Sorr, Matuga Sorr!“ ozývalo se odvedle.
Skřeti vběhávali do tmy za kopcem, štíty před sebou, na útok proti střelcům. Šípy létali od skupinky velkých stojících kamenů. Vexrratští přeživší běželi první, hnaní řvoucím velitelem Utraganem, za nimi Morrunsag. Matuga Sorr se svými těžkooděnci dávala dohromady klín ze štítů.
„Grushad ke mně! Oběhneme to, vpadneme jim do zad!“ rozkázal Grun a rozběhl se v čele klanu na jih, podél kopce. Z druhé strany se ozýval řev a jekot skřetů, kteří padali pod šípy jako mouchy. Vexrrat ztratil už víc jak polovinu oddílu a na nepřítele ještě nenarazil.
„Ten zápach koní ale šel odjinud, z východu, ne od té hromady kamenů na severu!“ uvědomil si běžící Haevar. Doběhl třemi rychlými kroky velitele Gruna a řekl mu o situaci.
„Jasně, střelci mezi kameny jsou jen návnada, zatímco za kopcem teda určitě čekají jezdci,“ řekl Grun, „Přidejte, potichu!“
Grushadští oběhli kopec, zpomalili a připlížili se k jeho druhé straně. Grun nahlédl za skalní stěnu a v chabém měsíčním světle spatřil siluety asi desítky čekajících jezdců s kopími a štíty. Ostatní jezdci už vyrazili naproti Vexrratským a Morrunsagu a podle skřetího jekotu měli navrch. Grun se otočil ke svým Grushadům a začal gestikulovat naučené rozkazy. Jako vždycky – Dartches a lehkooděnci ze stran, Haevar a kopiníci středem, Morchaint Šotek, Grun a dva další jim po bocích. Připlížili se k nim až co to šlo, dokud si jich nevšimli a když se první z jezdců otočil, zařvali a vyrazili tryskem proti nim. Trojice kopí proklála první z jezdců, lehkooděnci vlétli do boků jako přívalová vlna, Dartches vyskočil a strhl jezdce z koně, Morchaint odrážel štítem výpady na kopiníky, kteří strhávali další jezdce z poplašených koní, skřeti sekali do koňských šlach a doráželi jezdce spadané na zem. Za pár chvil bylo po všem, jezdci pobiti a Grushad utrpěl jen malé ztráty, nějaký nováček přidělený z jiného klanu a dva lehkooděnci.
„Grushad ke mně, seřadit, seřadit a vyrážíme, JDEM!“ řval Grun, udýchaní skřeti od krve se k němu shlukli, a na povel se znovu rozběhli.
„Běh, běh, běh, sem tam někoho sejmout, a zase běh,“ oznamoval radostně Haevar, který nechal své kopí trčet v jednom jezdci a ukořistil si luk a toulec šípů. Oběhli kopec a viděli louku mezi hromadou stojících kamenů a skřetím tábořištěm posetou mrtvými a nadávajícími skřety, mezi kterými projížděli čtyři jezdci a přibodávali kopími k zemi ty, kteří přežili. Vexrrat byl rozprášen a z Morrunsagu zbývalo asi deset bojovníků, velitel Hurrpag Břicháč a dva z jeho osobní stráže, kteří ho chránili štíty.
„Kde jsou ty další jezdci?“ rozhlížel se Dartches.
Odpověď přišla okamžitě – od skřetího lágru se ozýval řev a řinkot zbraní, Matuga Sorr v obranné formaci připomínající zeď štítů odolávala asi dvaceti jezdcům. Vypadalo to, že si docela dobře vedou. Grushadům zasvítili oči.
„To je přece výborné, přepadení zezadu nebudou čekat, vezmeme je do kleští!“ navrhl Morchaint. Ostatní přitakávali a už se rozebíhali.
„Nikam, stát, zpátky ke mne!“ zařval Grun, „nic takového. Matuga se o sebe teď dokáže postarat. Zapomněli jste na ty střelce mezi kameny?“
Obrátil se a v čele svého klanu zamířil obloukem připraven vpadnout zezadu na střelce. Už hodnou chvíli odsud nevylétl jediný šíp, střelci očividně nechtěli nedopatřením trefit vlastní bojoníky.
„Štíty do boku!“ zamručel Grun pro jistotu.
Řada skřetích štítů se srazila v zeď. Oběhli kamenné seskupení velkým obloukem, ukryli se za kopečkem který mu byl v zádech, Grun, Haevar a Morchaint se připlazili vysokou trávou blíž a spatřili záblesky světýlek míhající se mezi kameny. Záblesky, sršení jisker, malé ohínky.
„Je cítit zápalný olej, smola a střelný prach,“ větřil Haevar.
„Zápalné šípy, jistě. Ale proč ten střelný prach? Nic, zjistíme. Jsou zaneprázdnění, nečekají přepad, jdem,“ řekl Grun a mávl rukou na bojovníky za sebou. Tiše našlapovali trávou z kopce, zrychlovali, dali se do lehkého klusu, potichu beželi, kdosi ze střelců se otočil, vykřikl, Flamer vypustil šíp a hlas utichl. Ostatní střelci začali křičet, Haevar umlčel šípem dalšího, když proti běžícímu klanu přilétlo vzduchem cosi syčícího a hořícího malým plaménkem.
„Bomba!“ zařval Dartches, „K ZEMI!“
„Cože to?“
ŘÁÁCH!
Výbuch vytvořil gejzír zeminy, která zasypala skřety přikrčené pod štíty. Ti se ale hned zvedli.
„JDEM JDEM JDEM JDEM, nezastavovat,“ burácel Grun, mával nad hlavou palicí a jako první vběhl mezi nepřátele, ihned následován Morchaintem a Taargurem. Střelci se snažili ukrývat mezi kameny, odkud stříleli šípy. Flamer s Haevarem chránění dvěma štítonoši jim odpovídali, ale nestačilo to.
„Nerozdělujte se, všichni ke mně!“ znělo odněkud z bludiště tyčících kamenů Grunovým hlasem. Skřeti přibíhali z různých stran, bijíce se s ukrytými střelci. Někteří byli zasaženi šípy, vtěšinou však útočila převaha skřetů na rozprchnuté střelce. Ozval se další výbuch, velký záblesk nakrátko prudce ozářil tmu uprostřed kamenného seskupení.
„Hergot, Grun!“ Flamer a Haevar se na sebe chvatně podívali a tryskem uháněli k místu výbuchu. Proplétali se mezi kameny, nahlédli za roh a spatřili kráter po výbuchu, kolem kterého leželi nepřátelští střelci. S napřaženými luky chvíli čekali, když zaslechli skřetí smích.
„Hodili jsme jim tu věc zpátky!“ smál se Grun. Jednu z nezapálených bomb si vzal a Taargurovi dal hlídat pochodeň. Dal seřadit klan, spočítal ztráty, čtyři mrtvý, tři zranění. Nechal u nich felčara a s ostatními vyrazil dál.
Čtyři jezdci na louce stačili pobít všechny Morrunsagské až na velitele Hurrpaga a osobní stráž, kteří právě zoufale prchali směrem ke kamenům.
„Na pomoc!“ zařval Grun, jednotka se srazila do formace a rozběhla proti jezdcům. Jednoho složil Flamer lukem, zbylí padli pod kopími a palicemi.
„Teď k Matuze Sorr,“ řekl udýchaně Morchaint a podíval se tím směrem. Útočících jezdců trochu ubilo, Matuga však už dávno nedržela obrannou formaci, ale zoufale se snažila trochu výhodněji přeskupit.
„Útok! Běh běh běh!“ řval Grun, i když sám už sotva pletl nohama. Skřeti byli vyčerpaní, někteří spadli při běhu na zem a popadali dech.
„Vstávat! JDEM JDEM!!“
Část jezdců dotírala na matugácké těžkooděnce, druhá se houfala k drtivému hromadnému nájezdu. Seřadili se, vstyčili kopí a jejich velitel zařval rozkaz, když mezi šik jezdců vlétla zapálená železná koule.
ŘÁÁÁCH!!
Řev koní se mísil s klením a křikem jezdců. Ti, které výbuch nezasáhl, byli shozeni poplašenými koňmi a na zemi doraženi grushadskými.
„Teď! Útok!! Na ně!“ zařval Skorch z Matugy a jejich formace se z obranné změnila na útočnou, těžkooděnci vběhli mezi jezdce a s přibíhajícím Grushadem je sevřeli do kleští.
„Jak to že se vás vrátilo tak málo? Kde máte žebříky?! Co se sakra stalo??“ řval Razug na Gruna, Skorche a Hurrpaga.
„Byli jsme přepadeni dvěma oddíly královských jezdců, které byly vyslány vpadnout do týla našim jednotkám obléhajícím Běličí Vrch. Dva klany zcela rozprášeny, my máme docela ztráty. Žádné stromy v širokém okolí nerostou, žebříky není možno sehnat. Zato jsme ukořistili pár nějakých výbušnin, něco jako oblíhací ostnaté bomby, ale mnohem menší, dá se s nimi házet. Zřejmě nám je chtěli v noci naházet do tábořiště a pak zaútočit jízdou, a my jim to překazili.
„To je docela chvályhodný nakonec,“ uklidnil se trochu Razug, „máte padla, dejte si voraz a pár hodin před svítáním připravený na nečekanej útok na vesnici.
Rosa začala stékat z děravých celtových stěn skřetích stanů, do nevysušených a nepřetřžitě vlhkých prošívanic se nikomu nechtělo. Nikdo si nedovolil ani ceknout, skřetí útok měl být tiše připraven, o to víc se zdrcujícím dopadem.
Ukryti za horizontem kopce stály seřazeny klany. Dva měly na starost beranidlo, někteří házení bomb, jiní tentokrát dostaly několik lan s háky a úkol překonat nepříliš vysokou zeď po nich. Nikomu se do toho po tolika minulých neúspěšných snaženích nechtělo. A provazům s háky nikdo nevěřil. Tento úkol připadl i na klany Grushad a Matuga Sorr. Všichni si brali spíše lehčí zbroje, lehké zbraně a štíty věšeli na popruhy na záda, aby měli volné ruce na lezení.
Plán měl být takový, že nejprve těžkooděnci naběhnou pod bránu, vytvoří želvu a budou krýt beranidlo. Mezitím budou metači bomb házet výbušné koule na střechy baráků a cimbuří, a lučištníci střílet, aby odradili obránce vylézat na hradby, načež přijdou lezci na lanech a po několika lanech, které mají, se pokusí zdolat zdi, vpadnout do vesnice, prosekat přes obránce k bráně, otevřít jí a vpustit dovnitř těžkooděnce.
„Skvělý. Fakt perfektní,“ mrmlal praktický celý Grushad, Matugáci rovnou bezostyšně nadávali jak špačci. Nikdo ale nemohl rozkazům odporovat. Spolu s nimi byli ještě dva lezecké klany - nějací zobáci odkudsi zdaleka a pak klan Motrran, skřeti z bažin východu, s nezdravě zelenou kůží, mluvící nesrozumitelným nářečím a odmítající se bavit s jinými klany, známí svou mrštností, bojem s dlouhými zahnutými noži a proklatou zákeřností.
„Výborní spolubojovníci,“ procedil Grun. Bažiňáky neměl nikdy moc rád. Skorch přikývl a pokrčil rameny. Teď museli Grushadi a Matugáci držet při sobě ještě víc než před tím.
Šelest okovaných bot v trávě a co to šlo nejtišší řinkot plechu zmohutněl, když se zakutí Dura-hai přihnali k bráně v perfektní želvě. Obránci samozřejmě o celé akci dobře věděli předem, museli mít zvlášť mrštné zvědy, když je skřetí hlídky neodhalily. Cimbuří se najednou rozzářilo desítkami pochodní a železných košů s ohněm, nad bránou se objevil obrovský kotel a vylil na těžkooděneckou želvu proud rozžhaveného ohně Valar. Skřeti příšerně ječeli, rožhavená tekutina jim zatékala za zbroj a spékala maso, želva se rozpadla, velitelé řvali a práskali biči, ale řady se nedařilo držet, hořící skřeti běhali jak smyslů zbavení sem a tam, až upadli a dohořeli.
Do toho začal šílenec Razug Velkej Šéf řvát rozkazy na střelce a metače. Výbuchy na hradbách hodně překvapily lidské obránce, na chvíli se stáhli a světel pochodní ubylo. Lučištníci se snažili trefit ty, co neutekli. Skřeti dobře věděli, že po minulých útocí už moc šípů nemají, a bomb byla jen jedna bedna s dvaceti kusy. Špatné bylo, že to nějak věděli i lidé. Počkali si, až příval šípů ustal a skřeti začali šetřit poslední střely a bomby, odnesli si raněné a mrtvé z hradeb dolů a v klidu začali odstřelovat těžkooděnce u brány, kterým se zatím podařilo zažehnat paniku, znovu zformovat a provizorním beranidlem se marně pokoušet vyrazit kamennou bránu. Želva ze štítů byla sice trochu řidší, ale šípům zatím docela statečně odolávala.
Záhy přišla na řadu největší šílenost, kterou si nikdo nepřál ani zaslechnout – rozkaz vzít hradby stečí po lanech, teď, když si bílí kůže v klídečku míří z hradeb a neotravují je žádné skřetí šípy.
„Morghotovy rány, zní jako skvělá sebevražda,“ poznamenal Erlish.
„Rovnou si na čelo namalovat terč,“ řekl Dartches. Haevar cosi vrčel pod vousy, Flamer si odplivl, Grun mlčel, Thoradin nadával.
„Dost špačkování, do útoku!“ řval místo-velitel Razuga, Chantágh Kat.
„Si tam běž sám, na popravu,“ řekl potichu Slav. Dostal ránu bičem a na klany se snesla hromada nadávek. Poháněči a místo-velitelé řvali, klan bažantů a Motrran už běželi.
„Fajn. Tak jdeme. VPŘED!“ zařval Grun, všichni ztichli a vyrazili za ním.
Bažanti se ukázali jako hodně stateční. Obránci si i ve tmě před rozbřeskem hned všimli pelášejících skřetů a začali pálit, moc se ale nedalo mířit a čtyři klany doběhly skoro beze ztrát až pod hradby. Tam začala být situace vážnější. Ukázalo se, že během přestávky mezi útoky stihli obránci vykopat zakryté jámy s bodci na dnech, na kterých se teď posledními záchvěvy škubala asi čtvrtina bažantího klanu a spousta od jiných. I tak ostatní běželi dál, jámy oběhli, zastavili pod hradbou, kryli vrhače lan. Kotvičky dopadaly a zasekávaly se za zuby hradeb. Některé lidé hned shazovali dolů nebo přeřezávali, u některých si počkali až skřeti polezou a až pak je přeřízli. Mezitím na ně všechny dole střílelo několik desítek lidských luků a kuší a skřeti se pro obranu snažili využít každý centimetr svých štítů. Lézt nahoru se nedařilo, ztratili pár kotviček a lan, útočníků pod neustálým přívalem šípů pořád ubývalo.
„Ke mně, ke mně!!“ řval Grun. Grushad i Matuga Sorr se kolem semkly a ze štítů utvořily zeď, která je i v otevřeném poli trochu kryla.
„Flamere a Haevare, doběhnete bleskurychle pro naše střelce! Aspoň dva klany. Ať se přesunou sem blíž, k nám, budeme je krýt, budou odstřelovat jeden díl hradeb, kde pak zkusíme prorazit.“
„Jasné,“ řekli oba střelci a vyběhli.
„Ostatní zůstaňte tu. Lepší zeď! Žádné mezery!“
Klanu Motrran se podařilo v jednom místě zaseknout kotvičku, které si lidé nevšimli, potichu po ní vylezl jejich nejobratnější vrahoun, zabil na hradbách ty, co byli okolo a pomáhal svým s výstupem. Bylo jich tam už asi pět, když do skupinky vlétla ocelová pěst lidských zakutých těžkooděnců se sekerami a řemdihy. Lehkooděnci s tenkými štíty neměli šanci, někteří nárazem přeletěli přes okraj hradby. Hned za lidskou údernou jednotkou se přiřítili udýchaní střelci a zasypali dole stojící Motrranské připravené k lezení salvou šípů. Skřetí klan s řevem ubýval na počtu bojovníků. Za ječivého řevu motrranského velitele se semkli jejich podivně kroucené štíty, vytvořili řídkou střechu a začali se stahovat. Už to s nimi začalo vypadat dobře, když z hradeb vylétlo pět zapálených koulí s knotem a dopadlo mezi štíty ustupujích Motrranských. Výbuch rozmetal střechu štítů na kusy, skřetí řev pročísl vzduch. Dým z výbuchu zamlžil celé dění.
„A do kelu! Ty sviňky mají taky bomby!! Schovávali si je tam celou dobu na náš velký útok!“ Bylo vidět, že skřetů je málo, už skoro stejně jako obránců, a tak chtěli využít možnost obléhání vesnice úplně odrazit.
„Viděli jsme výbuch! Šílená řacha, přežil z nich někdo?“ vydal ze sebe Haevar když doběhli s oddíly střelců ke Grunovi a seskupeným klanům.
Dým se rozestoupil byla vidět jediná silueta utíkající směrem k nim – Motrranský velitel Burganš, který jediný měl lepší zbroj a byl o poznání svalnatější a robustější než jeho bratři. Ohořelý a s četnými zranění se k nim dobelhal a ječivě spustil cosi ve své hatmatilce. Nikdo mu nerozumněl, Grun ho ignoroval a začal vydávat rozkazy.
Želva se přesunula blíže k hradbám, mezerami mezi štíty čas od času vystřelili skřeti na lučištníky na hradbách, kteří už šípy nečekali a tak se teď spíše kryli. Dostali se blíž, až k místu výbuchu, když Grun zařval TEEĎ!! Lukostřelci vystřelili všichni naráz salvu a vzápětí dopadly na hradby poslední bomby, co zbývaly. Některé minuly a přepadly až do města, jiné však dopadly na místo a ve správný okamžik a srocených lukostřelců ubylo. Lehkooděnci se rozběhli, za běhu první tři točili kotvičkami s lany, vyhodili, jeden minul a dva z nich zasekli. Začali hned lézt nahoru, Cinky Tanečník na jednom laně a Basir Řezník na druhém. Skřeti přestali pálit, aby netrefili lezce. Obránci z jiné části hradeb si všimli poprasku a obrátili střelbu od odstřelování neškodných těžkooděnců ke Grushadům a Matuze. Klan bažantů, který měl na starost jinou část hradeb, nechal marných pokusů a doběhl jim na pomoc, společně vytvořili zeď štítů.
Cinky vyskočil na hradbu, vytasil kratší zahnutou šavli a uskakujíce se bránil přesile třem. Jeho bratr, Flamer Odstřelovač, dostál svému jménu a dva z nich prostřelil zdola hradeb. Basir Řezník sotva dopadl na nohy na cimbuří, v ruce těžkou palici, máchaje kolem sebe řešil postupně přibíhající lučištníky. Další lezli Haevar a Thoradin.
Grun řval rozkazy, zeď štítů se zpevňovala, jak posílal skřety na správná místa. Ohořelý velitel Motrranských Burganš se hlasitě dožadoval slova, ale ignorovali ho, měli svých starostí dost a hlavně mu nikdo nerozumněl. Když se začal vztekat přespříliš, začal vyvádět, aby upoutal pozornost, a hrubě do Gruna strčil, který z nepřipravenosti spadl. Kolem něj se hned objevili Dartches a Skorch, pomohli mu vstát a tasenými zbraněmi mířili na Burganše. Teď s úšklebkem zasyčel, tasený dlouhý nůž, a začal pomalu nahlas mluvit a snažit se jim cosi říct, vyrozuměli zhruba to, že se míní stát teď jejich velitelem, když je jeho klan rozprášen, že všichni teď spadají pod jeho velení a musí ho poslouchat. Oháněl se tím, že jeho bojovníci mají jméno u Razuga a že on sám je jakýsi hrdina či co. Grun vstal, došel k němu a i přes všeobecný zmatek, létající šípy, posílání skřetů na hradby si udržel chladnou hlavu a posunkami naznačil, že velí on a ať jde pryč. Motrranský se začal rozčilovat a řvát máchaje rukama, Grunovi docházela trpělivost, odshora na hradbách na něj něco řvali, zahlédl, že se tam najednou nějak víc bojuje, a tak se chtěl otravy rychle zbavit a strčil do něj on se zařváním, ať kouká vypadnout. Ten však lehkým pohybem strčení vybalancoval a zpětně Gruna bodl nožem hluboko do nohy. Motrranští stejně jako ostatní skřeti si právo na velení vydržují zabitím jejich předchůdce nebo soka. Grun to nečekal, zařval a svezl se k zemi. Dartches a Skorch se hned vrhli se na sviňáka bažiňáka, ostatní Grushadi co byli okolo jim pomohli a po chvíli ho udolali, ač ještě pár jich zranil.
Gruna dali do nejzastíněnějšího místa zdi ze štítů a felčar vytáhl obvaz. Grun však nevydržel ležet, hned se zvedal a šouravě se belhal zpátky a řval rozkazy.
Na hradbách už byla víc jak půlka Grushadu a skoro celá Matuga. Skřetů tvořících zeď tím úměrně ubývalo. Na skřety obsazené místo hradeb se valili přímo proudy obránců, báli se přijít o jediný metr výhody cimbuří a skřeti nahoře se sotva drželi. Lidé i lehkoodění útočníci padali z hradeb, mrtvoly zabité na hradbách byly zadupávány botami do dlažby ochozu. Grun poslal nahoru halapartny a kopí, co našel mezi zbylými dole, a jejich čepele lidi trochu zdrželi. Grunova rána na noze začala šíleně krvácet, felčar ho pořád dobíhal s obvazem v ruce a když ho konečně ošetřil, byl na tom velitel dost mizerně. Odtáhli ho pryč a velení se ujal Skorch. Poslal zbytek štítařů na hradbu, kde se mezitím dařilo útočníkům rozšiřovat dobyté metry hradeb, za obrovské podpory skřetích lučištníků a kušařů zesdola hradeb vedené Flamerem, o které se teď naštěstí nikdo z lidských střelců nestaral.
Dartches, Basir, Haevar a Thoradin byli na špici klínu valícího se ochozem proti lehkooděným lukostřelcům. Za nimi Erlogh, Slav a Erlish bodali a bili halapartnami. Druhou stranu ochozu kryl Skorch, Taargur a Morchaint s ostatními asi deseti bojovníky. První šestice se dostala až ke schodišti vedoucímu dolů z hradeb do vesnice. Brána byla kousek odtud. V cestě stálo mnoho obránců, lukostřelců na hradbách, těžkooděnců dole, dokonce jízdy na náměstí.
„Jediné, co potřebujeme, je otevřít tu bránu! O ostatní se postarají těžkooděnci,“ řekl Skorch, který je s ostaními doběhl a kryl záda. Svižně, ale tiše sestoupili dolů, čekali drtivý nápor obránců vyhrnuvších se zpoza rohů domů, snažících se zabránit vpadnutí skřetů do vesnice, ale překvapivě se hlavní proud lidí s křikem valil hlavní ulicí a pak jiným schodištěm na druhé straně od brány nahoru na hradby. Slyšeli skřetí útočné rohy a došlo jim, že je to útok pro odpoutání pozornosti od nich na jinou část hradeb.
„Určitě Grunovo dílo. Dík Seržante!“ prohodil Taargur.
Potichu se pokusili sestoupit všichni do vesnice, plížit se mezi domy, krýt se za barely, vozy a bednami. Míjely je probíhající oddíly, felčaři nosící raněné, velitelé a poslové s rozkazy. Dostali se okolo několika chalup, až si jich všimli.
„POPLÁÁÁÁÁÁCH!!! POPLÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁCH!! ÚTOK VE MĚSTĚ!! SKŘETII!!“ řval jako šílený jakýsi důstojník se standartou, dokud ho Flamer neumlčel střelou do krku.
Dus dus dus dus dus DUS DUS DUS!!!!
„K SOBĚ!! K SOBĚ ŠTÍTY, KRUH!!“
„LUKY KE MNĚ!“
„HALAPARTNY PŘIPRAVIT!“
Náraz byl strašlivý. Střetli se s městskou domobranou–stráží chránící určitě něco dost hodnotného, protože bojovníci nosili těžké tepané zbroje, krásné zbraně a byli dobře organizovaní. Hodně je zatlačili dozadu, špice obrany skřetů takový nápor nečekala a hodně ustupovala. Haevar najednou ucítil jak ho něčí ruka táhne pryč... Dartches ho vyvlekl z řady a táhl ho pryč od boje za roh budovy, u které bojovali. Pochopil, obýhali budovu z druhé strany. Přidal se k nim ještě Taargur, ostatní se více zapřeli a snažili se palicemi a palcáty prorazit lidské helmy.
Sprintovali za roh, budova měla kolem dokola kamennou stěnu, zřejmě nějaká hlavní budova města, byla vysoká a zdobená, se třemi věžičkami. Za rohem potkali dva překvapené strážné chránící jakousi branku. Prvnímu utrhl čelist palicí Dartches, druhému tesákem rozsekl krční tepnu Haevar a Taargur mu okovanou botou dupl s výskokem na hlavu. Neudělali ani moc randálu a běželi dál. Přiběhli k dalšímu rohu, zastavili se, vyhlédli a spatřili záda lidských útočníků pomalu překonávajácí skřetí odpor.
„Teď?“
Přikývnutí. Přikývnutí.
Potichu lehce se rozběhli, aby se na ně lidé neotočili příliš brzo. Nevpadli do nich jako kámen do vody, ale zpomalili před nimi a odzadu je začli zpracovávat, dokud si jich nevšimli...
Lidský bojovník Mirnal Horák, člen starostovy stráže, tlačil spolu se svými spolubojovníky skřetí oddíl pryč od citadely, nejchráněnějšího místa vesnice, skrývajícího ženy a děti a ve sklepě klíč k jejich obrovské taktické výhodě, o které ještě skřeti nevědí, když v tom začal mít divný pocit v zádech – dupot nohou jeho kolegů, kteří stáli za ním, nějak houstl a pak utichal. Otočil se a spatřil něco příšerného – krvežíznivou vlasatou bestii cenící tesáky a bodající do strážcových zad dlouhým nožem, pak zuřícího trolla mávajícího palicí s hlavicí omotanou kusy střev a nakonec skřeta s klidným výrazem sekajícím kolem sebe těžkou šavlí. Nestihl ale ani zařvat úlekem.
Dobojovali, strážci se bránili zuby nehty, ale jich bylo přece jen víc a nikdo jim naštětstí nepřišel na pomoc. Velmi vyčerpaní skřeti si na chvíli oddechli, aby mohli dál. Těsně vedle městské citadely si posedali na těla nepřátel a napili se. Rej se v tu chvíli soustředil na jinou část hradeb i vesnice, byli v klidu.
„Objevili jsme boční vchod do citadely. Je to teď pro nás důležité?“ ptal se Haevar.
„Běžte se nejdřív podívat k bráně – ty a ty,“ ukázal Skorch na dva z bažantů, co šli s nimi.
Za chvíli se vrátil se jen jeden a s šípem v rameni.
„Musel jsem na chvíli hrát mrtvého, aby mně nedorazili,“ začal udýchaně, „brána je nemyslitelná, je tam teď šílenejch lidí, samý takoví těžkáči, jako byli tihle, mají tam velikánské bojové psi, připravené pustit na útočníky, kdyby prorazili, což se stejně nestane, brána drží a útok beranidlem asi odvolali, nejsou slyšet dopady, asi to nemělo cenu a zkouší něco jiného.“
„Fajn, zkusíme tu vaší citadelu. Zasebevraždit se tím tam nalítnout můžeme potom...“
„Řekl bych, že to vůbec nemusí být marné, tu citadelu si kvůli něčemu hlídali, i když se bojovalo úplně jinde,“ řekl Taargur.
Došli k bočním dveřím, kde byli dva strážci, vešli na zablácený dvůr. Bylo tam několik žen a dětí. Skřeti si neberou servítky, nůž máslem a schnoucí prostěradla pokryly cákance. Skorch začal nadávat skřetům, co začali znásilňovat lidské samice, že se mají soustředit na jiné věci, a pak jim je demonstrativně podřízl před nosem.
„Nejsme tu kvůli zábavě sakra! Do budovy! Já, Thoradin a Morchaint první.“
Spěchali, rozdělili se, jedna část šla do sklepa. Natrefili na jakési mohutné dveře vedoucí dolů.
„Tunel?“
„Bodejť.“
„Kurva.“
„Šmejdi!“
„Tudy se dostali ty kopáči děr s bodci!“
„A zavšivený zvědi.“
„Nekecat, dělat, jedem!“
Vypáčili dveře, sebrali pochodně ze stěny, vlítli dovnitř a běželi v řadě za sebou chodbou.
Starý strážný, muž s dlouhým plnovousem, strážící výlez ze starostova tunelu, pozoroval celý průběh bitvy z okénka své výborně maskované komůrky vytesané do skalní stěny, kde tunel končil. Viděl, jak pravou část hradeb stékají skřeti odvolaní od brány i ti, co předtím házeli bomby, že lezou na chatrné žebříky, které nakonec jakýmsi nevysvětlitelným způsobem dokázali zhotovit ze stanových tyčí, po provazech, bojují a dobytý kus ochozu a lidé se tlačí nahoře snažíce se je odrazit zpátky. Ani ho nepřekvapilo, když slyšel, jak se dveře od tunelu otevírají, zřejmě pozorovatel, možná velitel stráží, možná starosta. Možná, že plánovaný proti-útok začal dříve než bylo v plánu. Čepel tasená z pochvy ale vůbec podle zvuku nezněla jako lidská.
Grushadi, Matugáci a bažanti doběhli k velitelskému postu. Razug Šéf vše pozoroval elfím dalekohledem a tvářil se hodně podezřívavě na Gruna, ležícího vedle něj se zafačovanou nohou.
„Pořád nevím, jestli to byl moudrej nápad, spoléhat na ty tvoje uchňukance, co ani neumí najít pořádný dřevo na žebříky. A ty stanové tyče taky nevypadaj moc bytelně.“
Grushad a Matuga se přihnali.
„Kde jste se tu krucinál vzali? Z týhle strany?“
Skorch se přiřítil a podal hlášení.
„Dostali jsme se do města, pobili stráž citadely, našli vchod do tajného tunelu, kterým jste teď přiběhli. Navrhuju tam okamžitě poslat oddíly těžkooděnců, dokud o nás moc neví a všímají si hradeb.“
„Samozřejmě, však já říkám, že mám dobré nápady!“ zařval Razug a rozkázal odvolat dva těžkooděnecké klany od hradeb.
Bažanti šli na výměnu za těžkooděnce stékat hradby, Grushad a Matuga ale byli přes pokus o protest posláni zpátky, protože to tam „prý už znají.“
Skorch Kliďas znovu běžel s pochodní mokrou kamenou chodbou vystřílenou střelným prachem do skály. Thoradin Platnéř nadával. Basir Řezník mlčel. Erlish a Slav byli spolu jako pokaždé a o něčem si zarputile povídali. Erlogh dával pozor, aby se mu kopí nevzpříčilo v chodbě. Morchaint Šotek tiše klusal, Taargur Vysokej ztěžka oddechoval a otevíral feldflašku, Dartches Troll bručel, Cinky Tanečník a Flamer Odstřelovač zlehka a tiše běželi, Haevar Chlupáč žvýkal kus masa. Jediný Grun Seržant si válel šunky.
Liďáci objevili spoušť na dvorku citadely, ale těžkooděnců vyběhnuvších znenadání ze sklepa bylo příliš. Někteří stačili utéct pro pomoc, ale proud se už valil do města, veden Grushady a Matugou k bráně, kde vpadli lidem do zad a s řachotem si probili cestu až k závoře. Kamenné desky se zachvěly, lidé se snažili útočníky zatlačit zpátky k citadele, ale z brány se vyvalil další proud v železe zakutých skřetů a posílil pozice.
Přestože byly stavy skřetích klanů průměrně asi na třetině původních, vztek a hlad doprovázející několikadenní putování rovinatou krajinou je hnal dopředu. Těžkooděnci elitní lidské domobrany postupně padali, a vesničané spolu s lučištníky byla tváří v tvář snadná kořist pro skřetí lehkooděnce.
Běličí Vrch byl dobit, zlatý důl objeven a vyloupen. Kořist šla k nejvyšším generálům, Razug byl povýšen a odměněn, dostal soukromý bojový vůz a nějaké díly z elfích zbrojí. Klany Grushad a Matuga Sorr byli doplněny na původní stavy. Bojovali pak stále častěji společně. Začalo se jim říkat Jižani, podle původní domoviny většiny z nich.
