|
Bylo chmurné odpolene kdy jsme vyrazili na výlet za novým poznáním ...
Na pomezí luk lidí a lesů mnoha bitev jsme u cesty, která se dolů údolím vlnila jako obrovský had, nechali náš povoz. Připraveni jít, přesto v očekávání co může přijít. První sněhové vločky od doby mnoha slunce nám připomněli že zima nás už brzy bude zase trápit svými ostrými prsty. Stále jsem cítil místo kde jsem ještě nedávno měl zub a tupá bolest mě držela v přítomnosti. Byla už zima ale slunce stále dokázalo potrápit zrak svými dlouhými paprsky pronikajícími temnotou věčnosti.
Rituál byl krátký ale plný inspirace. Pomalu jsme se začali rozvíjet jako křídla draků kteří z oblohy posílali blesky a prohledávali jsme les. Udali jsme si směr ale nechali se vést duchem.
Svet se najednou začínal měnit, síla rituálu se počínala projevovat. Stoupali jsme podél řad vojáků na vrchol kopce, kde jsem už z dálky viděl mýtinu mezi kameny a vysokými stromy, které zastiňovali mýsto s ohništěm. To místo bylo silné. Od ohně bylo vidět spousta dalších ležení v okolí. Celý les byl jako živý.
Vydali jsme se na severovýchod a cestou si nabrali trochu jídla. Na pití byla jen ochucená pálenka a trocha vody. Prošli jsme lesem a já si pořídil zbraň kterou mi nabídla příroda sama. Pak jsme se v mlází dostali do linie nepřátel. Šel jsem stále vpřed, mé nohy vnímali povrch listím zapadených kamenů, kořenů a hlíny jako nikdy předtím a moje ruce se oháněli zbraní a neustále ůtočili na končetiny a těla protivníků kteří mě míjeli ve strnulosti před přicházejícím koncem. Moje tělo bylo uvolněné, ale přesto jakoby vnitřně napjaté čekající a dychtící po dalším pohybu, který přicházel jako v dešti kapka za kapkou. Všechny údery a seky jako bych nedělal ani já sám.
Pak se krajina změnila a já se ohlížel jako ve snu a hleděl na místa kde život se smrtí tvořil tanec života.
Před námi byl další les kde vlhkost a spousta temných stínů jako by těžce vzpomínala na dobu dávno minulou. Duch toho lesa nás vzal sebou a já viděl jak se na zemi v loužích lepkavé rudé a černé válí zbytky všech stvoření. I já jsem v tom lese umřel a jako oblak záměru jsem plul po vzpomínkách. Mokřady jako by nekončili, ale jejich síla nás nezastavila. Začali jsme stoupat a moje tělo se spojilo s myslí a zbraň kterou jsem stále držel v ruce se stala opět přírodou se spoustou nových možností. Stala se přítomností a každým dalším okamžikem. Hrál jsem si s lesem. Už nebylo kam se hnát, nebylo třeba přežít, stačilo si hrát.
Ještě jsme zahlédli místo s ohništěm a jeho sílu v kraji. Mokřady zmizeli v minulosti a před náma byl les pokrytý spadeným listím. Vraceli jsme se k povozu a cestě zpátky do našich chýší a brlohů. Bylo třeba se posilnit na večerní oslavy. Bylo na co vzpomínat a bylo třeba vše předat dál ...
_________________ BURZUM KUL ASHviewtopic.php?f=5&t=103
|
