|
Má sestra a já jsme se narodily zatraceně hluboko pod Mlžnýma horama, nejsme žádné povrchní svině, jak ti nad námi. Jasně, už jsme to tam nahoře viděly, ale kruci, na tohle nejsme dělané. Shulg, stromy, keře, nepřátelští lidé, krutí elfové - a co teprv to světlo? Ty ... ty svítící drobky, to prokleté velké bílé světlo, co mění tvar. Nenáviděly jsme jej, oslňovalo nás a povrchňáci se nám jen smáli, že znají i větší světlo, žluté a pálící. Smáli se, ale drûat jim koukal z očí, když o něm mluvili. Svině.
Známe tam dole každou skrýš, u kořenů hor se nikdo nevyzná lépe, stejně nás našli ti hajzli mobilizační a musely jsme narukovat, prý válka proti lidem a elfům a mrzákům s fousama, ani jsme se nenadály a najednou jsme mašírovaly do pevnosti někde v lese, milované hory nám zůstaly za zády a bylo to tady - pálivé světlo, jako oheň na holé kůži na nás svítilo a my pochodovaly pod stromy. Nenávidím stromy, ghâsh na ně, ale teď schovávala jsem se pod nimi jako krysa a zdálky se vyhýbala paloukům, kde propalovaly paprsky cestu smrti. Povrchňáci mají hroší kůži, chodili tou pastí jakoby se nic nedělo, zatímco nám naskakovaly puchýře a oči pálily a sleply.
Naším velitelem byl Turek - vychytralý skřet, co žil u povrchu tak dlouho, že uměl jazyky lidí a znal jejich zvyky a taktiky. Věděl toho tolik, že jsme jej radši poslouchaly a věřily mu, jak jen může věřit skřet skřetu. Asi vycítil loajalitu, protože v táboře určoval svoje generály a já byla mezi nimi - jediný velitel hlubiňák mezi smečkou povrchňáků.
V táboře jsme vůbec viděly věci - byli tam skřeti vysocí a silní, co nikdy nežili pod horami a chodili pod světlem. Jejich velitel, větší než ostatní, měl dokonce světlou kůži a hlas, že by s ním utrhl zával.
Taky s námi přišli vrrrci, čtyřnozí přátelé skřetů. Největší ujak poslal do terénu zvědy a my skřeti vyrazili ve velké tlupě do lesa, kde jsme hledali stopy nepřátel. Dřív než na stopy, narazili jsme na fousaté zakrslíky, strhl se boj, shabrak! Pak přiběhli i lidi a vlasatí kruťasové z lesů a my je řezali a já do nich pouštěla šipky a radovala se z každého zásahu, jak křičeli bolestí. Mnoho jich chcíplo, našich taky, ale stačilo je na chvíli nechat vyležet ve stinné díře a byli jako znovuzrození. Tak potlačili jsme světlokožce daleko do jejich území a sbírali další stopy o jejich skrýších a silách. Těžko hledaly se, vždyť světlo zářilo a oslňovalo zrak správných skřetů. Pak jsem se doslechla, že mnoho stop našli povrchňáci i chlupáči, já žádnou. Sestra se mi ztratila v bitevní vřavě a jednou nohy mě neodnesly z dosahu ostrých čepelí a posekali mě zle, sotva jsem se doplazila do životodárné díry. Ztratila jsem tak svého velitele, svou armádu a ti se zatím stáhli daleko k našemu temnému táboru.
Když našla jsem konečně sílu vstát, vystrčila jsem jen špičku nosu, no možná půlku, a už mě zmerčili světlokožníci a já běžela jak o život. Kuny skalačky by se ode mne mohly učit, jak kličkovat, stejně mi zůstal v zádech Illid s rychlýma nohama a ostrým mečem. Jeho rány pálily skoro jako světlo a zas jsem nos bořila do hlíny a život ze mne vyprchával. Jako v nejsvětlejším snu jsem trpěla a necítila nic. Tam v blahoslaveném stínu prokletých stromů mě ojel elf, za staurz shematut pushdug, hanba a neštěstí na mnoho černých let, ať mu upadne pták, ať se mu vysuší na slunci, popraská puchýři a spálí se na prach. Ani nevím, jak jsem se dostala zpět do té stejné životodárné díry.
Síla se mi vrátila a spolu se mnou bylo tam pár dalších, co přišli z hor. Vyrazili jsme, abychom unikli vychytralým kruťasům, co na nás číhali. V dálce jsme už slyšeli, jak hrajou tu naši píseň, bubny duněly a jejich zvuk rozehříval srdce. Teď jen prokličkovat lesem, kde ustupovali fraukanak světlokožníci a konečně jsme zas byli s našimi a pak i světlo se dalo vydržet, i když jen velmi krátce.
Mnohokrát jsme tam bojovali, na pomezí temného lesa a světlejší země, mnohokrát jsem se sotva odplazila do díry nabrat sílu, ačkoli jsem měla tuhý kořínek a ani tři rány mě nedokázaly složit k zemi. Jednou takhle napadli nás zas zakrslíci a pomlátili všechny skřety, až zbyla jsem já a ještě jeden s mečem. Vrhli se na nás ze všech stran, marně jsem vybírala, který z nich si odnese moji šipku, za sebou slyšela jsem toho, co přicházel první, otočila se, světlo mi zastínilo zrak a já vystřelila - krásná rána, čistý průstřel, tělo šlo k zemi, jak strom podťatý ostrou sekerou. Pak jako paprsek do zmučené mysli přišlo mi poznání - to byl ten s mečem, ne shakutarbik. Padla jen o chvíli později pod těžkým ostřím.
Vůbec zakrslíci mi dokázali pít krev. Jednoho jsem sestřelila, pak dostala jsem chuť konečně zatnout zuby do čerstvého masa a co to? Tuhý byl jak ohlodaná tach, až jsem si o něj nos vylámala. Jindy zas já padla trpaslickou zbraní a už koukám, jak ten malý hajzlík odnáší mou kuši, moji životní lásku, a už se ji snaží vyhandlovat za art.
Dlouhá byla válka, bojovali jsme, jak nám přikázal Turek a ten velký Gundabadský skřet, ale zle nás tlačili bělokožníci. Pak přišla zpráva, že se strhne velký ush, ten, co ukončí všechny jiné bitky, protože v něm ukážeme naši sílu největší a všechny nepřátele naráz můžem pobít, jejich kosti zpřelámat a jejich maso okusit. I bojovali jsme. Po třikráté jsme se zmohli, však pokaždé obklopili nás do vražedného kruhu a my se nemohli prokopat ven. Šipky mi došly a ty slabé úzké šipky bělokožníků nesvědčily mé kuši, přesto jsem je střílela a jen zřídka minula. Co to ale pomohlo, když nakonec jak zával v dole uvěznili nás a přehrnuli se přes zbylé jako výbuch plynu. Tam potkala jsem svou smrt, tu kostnatou svini ve své konečné podobě, tam chcípla jsem, jak jsem nikdy nechtěla. Zlovolné světlo spálilo mou krásně černou kůži a nikdy již nenavrátím se do burzum, do nejhlubších děr pod horami...
|
