|
Byla hrozná bouřka. Blesky se honily po obloze jak splašený koně, a déšť bubnoval do listů tak prudce, že jeho rytmus zněl, jako buben před popravou. Byla opravdu temná a nebezpečná noc. To pravé nebezpečí však přišlo později. Bylo krvavé a páchlo po spáleném mase.
Narodil jsem se jako krásné novorozeně divokých lidí. Žili jsme daleko od velkých národů, nestarali jsme se o jejich politiku a mocenské boje. Naším domovem byla drsná krajina, kde lesy pomalu přecházejí ve skály, a ty pak ve Velké hory. Otec byl lovec a matka nejspíš zpracovávala jeho úlovky a kožešiny. Mužové většinou zboží směňovali jednou za lunu daleko v nížinách. Prý tam vedou kupecké stezky. Kupci si pro svoje zboží celkem pravidelně jezdili, nejen kuli kvalitě kůží, ale hlavně, že získávali od našich mužů levně zlatá zrnka.
Náš poklidný život měl brzy skončit. Nevím co bylo důvodem takového masakru. Byly mi teprve čtyři zimy, když rozzuření lidé na koních vtrhli do naší vesnice. Pálili, ničili a vraždili, jak se jen dalo. Tato řež jim přinášela nečekané uspokojení. Byli to bestie v tepaných zbrojích. Avšak ne nadarmo se říká, že Divoký lid vyskočil ze země, když kořeny dubů rozlomily skálu. Naši lidé svůj život nedali zadarmo, a tak brali do rukou vše, co bylo doma. Kamenné sekyry, hrubě otesané oštěpy, staré meče a dlouhé lovecké nože. Taky naše otrávené šípy svištěly tmou.
Můj otec zabil tři z jezdců. Usekal jim hlavy, a metal je po dalších jezdcích. Brzy byl však zabit. Co zmůže odvaha s loveckým nožem, proti ocelovému kopí. Matka, jak viděla otcovu smrt, popadla mě zabaleného v kožešinách, a utíkala z vesnice pryč. Bohužel její úprk jezdci viděli, a poslali za ní tři šípy. Dva zasáhly cíl. Matka vyjekla, a procedila mezi zuby proud kleteb. Přesto jim zmizela mezi stromy.
Lidští bojovníci v bohatých naleštěných zbrojích, ale nebyli jediní návštěvníci naší vesnice. Když boj utichl, a ozýval se jen rykot znásilňovaných žen, vtrhla za hrdelního řevu mezi polospálená obydlí jakási bestiální družina. Oděná do tvrzených kůží, zakutá v tmavém železe ve tvářích pomalovaná. Zbraně tvarů, jaké lidská ruka nedovede vytvořit. Měli s sebou také dvě velká zvířata. Říkali jim Olog – hai, byla dvakrát větší než dospělý muž. V rukou měla obrovské kyje. Kosti jen praštěly pod jejich tupými ranami. Démon v rohaté helmě se pohyboval v rychlém, divokém tanci a s temnou elegancí roznášel smrt. Jiný zas seděl na zvířeti, jež bylo podobné vlkovi, tohle však bylo větší, a řval rozkazy v hrubé cizí řeči. Sama příroda jim pomáhala. Stromy svými kořeny poutaly rytíře k zemi. Že to byla kouzla sem tehdy ani v nejmenším netušil. Vraždili jakoby s potěšením, jakoby boj byl jejich přirozeností, a tak zaskočení jezdci padali pod jejich zahnutými šavlemi jako mouchy. Jejich vřeštivý pokřik se nesl bouří. „ Snaga! Snaga!“ .
Za chvíli bylo po boji, a mrtvoly lidských nájezdníků se skvěly na čerstvě vztyčených kůlech. Sanga začala rabovat a prohledávat vesnici. Brali co potřebovali. A co bylo se mnou?
Matka z posledních sil doběhla k malé kamenné podobizně rohatého boha obrostlého dvěma silnými duby a tam skonala vykrvácením. Její krev stékala po soše až na mou tvář a já se pustil do hrdelního pláče, doprovázeného hromobitím stále ještě trvající bouře. Hrůzou jsem se nemohl ani hnout.
Najednou mě uchopily jedny velké ruce, a já se díval do obličeje jednomu z těch Olog-hai. Jeho jméno bylo Budy. Toto velké monstrum mě pak přineslo k ohni. Tam mě převzaly jiné ruce o poznání menší, ale také pevné. Byl to stařešina klanu šaman Magua. Já jen oněměle zíral do jeho hlubokých očí a hrubě tesané tváře. Magua promluvil tou drnčivou řečí, a já putoval z ruky do ruky všem přítimným. Každý cosi řekl, a pak se hromově smáli. Nakonec jsem skončil zase v rukou šamana. Ten se na cosi Budyho zeptal, a potom odkráčel směrem lesní modle.
Tam započal svá kouzla. Nevím co se dělo, jen že jsem řval a řval do samého vyčerpání. Ležel jsem pod oltářem, na kterém bylo matčinou krví napsané mé jméno. Asi aby bůžek věděl koho chránit. Plameny tancovaly z rozdělaného ohně, a Šaman cosi připravoval v rezavém kotly. Dým se měnil v podobizny nočních můr, kvílely tenkým hlasem zmučených duší. Stíny plaše pobíhaly na hranici světla vrhaného ohně. Za monotónního zpěvu se kroutily do nepřirozených tvarů. Tehdy jako by vše ožilo, les zhluboka dýchal, a bouře se utišila. Lesní duchové a démoni se přišli podívat na nové narození. Dívali se mi do tváře a cosi mumlali. Rytmus zpěvu se stupňoval a Magua mě vybalil z kožešin. Přistoupil k mé mrtvé matce rozřízl jí hrdlo. Krev pomalu stékala na mě. Trochu také nabral do dřevěné misky, a vlil do kotle.
Les osvítila karmínově rudá zář. Byly najednou slyšet bubny, ohromné bubny a dunění rohů. Zněly tak hlasitě, že jsem nemohl ani dýchat. Duše zlostně kroužily kolem ohně. Šaman mě zvedl nad hlavu. Zaklínadlo vrcholilo. Při posledních slovech připomínající ohlušující řev mě šaman ponořil do kotle. Tenkrát tam spolu se mnou spadlo i několik lístků z nejbližších stromů. Pak si vyhrnul rukáv, vzal nůž, a nechal spustit pár kapek své krve za mnou do kotle.Z nádoby se vyvalila černá mlha a oheň zhasl.
Magua ztratil vědomí. Tehdy jsem se znova narodil. Kůže zčernala, rysy ve tváři se protáhly. Prodloužily se mi uši a vůbec celé tělo se změnilo i krev jsem měl černou. Jen vlasy, jen ty vlasy zůstaly zlaté. Jako odkaz na dědictví divokých lidí. Také mi zůstalo mé jméno Ctibor.
Za rozednění mě Magua vytáhl z kotle a zabalil do kožešin. Tehdy jsem se stal členem klanu. Odešel jsem spolu s nimi. Starali se o mě jen málo. Kupodivu jsem rychle začal jíst maso (syrové) a začal běhat. Tak začal můj nový život.
Na život divokých lidí si už skoro nepamatuji, jen co vím od ostatních. Přeměna se mi však zapsala až do morku kostí. A noc bouře, tak tu znám jen ze šamanova vyprávění za dlouhých nocí, když jsme hodovali na tělech padlých nepřátel.
_________________ Kaal-ishi ghaash-ob. Shrakhat frumi. Gashnat frumi-sha.S bělovlasým v zádech
|
