|
Artuš 2007
Hluboko v Mlžných kopcích, kde silné kmenu buků tvoří svými větvemi druhou nebeskou klenbu, kde skaliska dřímají jak spící obři a bystřiny jim omývají tvář. Jsou lesy plné duchů a bůžků rejtujících na spadaném listí. Běsů kvílejících ve větvích dnem i nocí. Koboldi tu vyskakují ze zemně po houfech, poletuchy krouží nad kapradinami a hejkalové hlídají prameny stružek.
Je to místo plné magie. Stromy i skály za nocích září, rostou zde mocné byliny a velmi silné houbičky na přípravu lektvarů. Dravá přírodní energie tu přímo pryští ze samotné země.
Zde mezi skalisky pod rukama velikánů plápolá oheň. Praská a skáče světélkuje a mihotá se. Tancuje jak divoký, a vábí zvědavé skřítky. Kolem ohně se sesedla Snaga. Jež každoročně putuje do těchto krajin mlhy. Zde vzdává hold svým předkům, spolubojovníkům a padlím přátelům. Zde rokuje, zpívá písně, vypráví příběhy a radí se, jak dál.
Je podzim, chlad se vkrádá, noc prodlužuje a dny halí mlhy. To ale válečníkům neubírá na veselí, a na hrdosti s jakou oslavují. Jejich bubny duní divokým rytmem, který doprovází různé strunné nástroje, ba dokonce harmonika se ozývá ve zběsilých tónech. Tyto dravé rytmy se nesou mezi skalisky a stromy, aby duchové a běsové věděli, že oni jsou tu. Že bojují, že jsou hrdi na válečnický život, že ctí předky, duše, sílu lesů. V rituálních zaříkadlech volají svá jména do větru. Ten je nese tmou zběsilou jízdou. Zní písně plné krve, bojů a hrdinských činů. A bojovníci je zpívají z plných plic, jakoby tomu bylo naposled. Jedni tlučou o sebe korbely, druzí jen tak pěstí do sudů nebo do zbroje.
Když dozpívají, sesednou se a započnou řeč. Každý hovoří klidně a rozvážně o důležitých věcech. Vyprávějí příběhy, probírají do jaké armády se nechají najmout, za čí jméno se budou bít, čí krev prolévat, a jaký žold pobírat, komu se budou mstít za minulé křivdy, či kdo se jim znelíbil.
Je chladno, pijí silnou kořalku i drahé víno z jihu. Požívají výhod z bohatých kořistí za předchozí rok. Nehádají se. Každý je si roven. Každý může každému zpříma do očí hledět. Každý je každému bratrem. A ten kdo bratrovu krev prolije je navždy prokletý. Pokud někdo cizí zavraždí bratra jinak než v čestném souboji, což je potom čest zemřít, bude pronásledován a krvežíznivě hnán zbylými druhy. Krvavá pomsta ho nemine.
A tak tu sedí a slaví všichni pohromadě. Jeden klan. Rod. Však něco dnes tíživě visí ve vzduchu. Věděl to každý, že toto nejsou každoroční oslavy. Věděli že budou něčím výjimečné a trpké.
Všichni se ztišili jako by tušili že šaman chce promluvit. A on promluvil. Vyprávěl dlouho a všichni naslouchali. Horlivě, avšak tiše a ukázněně. Respektovali šamana, ctili ho.
Magua, šaman, svým hlubokým zpěvným hlasem vyprávěl. V tento den se jeho příběh, jeho vlastní příběh, otiskoval do skal v Mlžných kopcích, tak jako příběhy jiných hrdinů. Všichni věděli co přijde.
„můj příběh končí tak, že jako starý kmenový šaman Snagy už nemám síly na další putovaní světem a rozhodl jsem se klan opustit a uchýlit se do ústraní a krytu lesů a skal. Ve své mysli však zůstanu i nadále s klanem spojen a ucítím-li, že je v nouzi, využiji veškeré své magické umění k otevření chodeb času pod horami a přispěchám vám na pomoc, ať budete kdekoli. Skrze každý kmen, skrze každý kámen, skrze každou peřej strouhy jsem s vámi a bdím nad vámi...“
Po těchto slovech si vzal své věci a zmizel z dosahu světla ohně. Válečníci seděli ohromeni. Odchází šaman. Odchází, a ten samý již nepřijde. Nový není. Klan je bez šamana.
Válečníci sedí ohromení a žal jim svírá jejich divoká srdce. Každý to jíž dlouho předtím tušil. Žal to však nezmírnilo.
Postaví se. Pohlédnou si navzájem do očí. Mocně se nadechnou a svými hlasy zvolají: „Magua SNAGA Dushatar! Magua! Dushatar Magua! Snaga!“
Jejich slova jsou plná úzkosti, ale i hrdosti. Vtiskují se do skal a končí příběh. Příběh slavného Dushatara klanu Snaga jenž bude žít ve svém dál jako legenda vtištěný do skal mezi další legendy.
Sláva ti!
_________________ Kaal-ishi ghaash-ob. Shrakhat frumi. Gashnat frumi-sha.S bělovlasým v zádech
|
