|
Jsem Morchaint Strakáč, poutník a vypravěč
Mí bratří co jich pomatuji pochcípali do jednoho. Zůstal jsem sám jak prst na ruce. Osamocený neznalý Světa. Všichni mí blízcí zemřeli než mě stačili naučit co je to obnáší život. Nemám co do huby neb neumím lovit, nemám co na sebe neb mé ruce jsou šikovné jak ruce staré baby. Nemám víru neb neučili mne znáti v koho věřit bych měl.
Kradu slepice z kurníků a utíkám do temnoty hor a lesů. Proč jsem jiní než tamti v údolí a proč mne honí s pochodněmi?
Utíkám mnoho dní v tom psím počasí před honci jež vzali si za cíl mne zabít. Nohu do které mne zasáhl šíp tahám za sebou a v žaludku mám pár syrových vajec, vše co jsem v posledních dnech uloupil. Už jdou, jsou za mnou. Schovávám se do pukliny a doufám že si mne nevšimnou. Ale jejich psi větří. Už jdou.
Chvíle hrozného řevu. Ten zvuk nemohlo vydat ani zvíře, natož člověk. Praštění kostí, řinčení zbroje. Ticho.
Teprve navečer vylézám z pukliny. Déšť, který před chvílí ustal, smývá krev rozstříknutou po spadaných listech. Okrádám své pronásledovatele o šaty a konečně mi je teplo.
Když jsem nasycen, jdu po stopách jež neviděl jsem dosud.
Vycházím na nízký kopec. Přede mnou se pod oblohou plnou hvězd rozkládají široké pláněa lesy mezi nimiž se řeky proplétají. Široký a rozlehlý je ten nový kraj. Zvuky a vůně, nikdy nepoznané a přitom tak důvěrně známé mne rozechvívají. Mam chuť tančit tance které jsem už zapoměl a zpívat zakázané písně.
Kolem hořících ohňů posedávají postavy. Nejsou to ti, co mě honí a působí mi bolest. Tito vypadají jako já. Jako má velká rodina.
Vysoký stín monumentální postavy zvedá hůl a cosi zpívá.
Nad BOTem letí vítr a hraje si s mými vlasy. Zpívá o Frumi, o jejich síle, o přírodě, zpívá o klanech, které mne přijmou, zpívá o zemi, kde najdu vše, co budu chtít. A já, já zpívám s ním.
zpívám a běžím
_________________  
|
