Ze soukromé Buggyřiny Kroniky smečky Mrchožrout:
12/09 Teutoburský les
Klan byl pozván na účast na zimním tažení do Teutoburského lesa na podporu zdivočelých germánských kmenů proti uzurpátorovi – římské armádě. V té době jsem byla na lovu v tamních lesích a pohybovala jsem se za římskou armádou, přičemž mi skýtali mnoho rozmanité potravy, která zbyla na tábořištích. Tak mohu vylíčit průběh tažení jen z římské strany... Ráno se vydala germánská výzvědná jednotka v římských službách na průzkum průchodu lesem (byli dobří, vyhnula jsem se jim jen se štěstím). Římská armáda se zatím věnovala tréninku a secvičování před pochodem, velitel si nechal neúspěšně nastupovat formace a defilace kohort před generálským stanovištěm byla vpravdě ubohá. Ani jeden z pretoriánů nezvládal dostat své muže pod kontrolu a jen stěží se jakž takž udržovali v chabě naznačených útvarech. Pochodové formace pak byly o něco úspěšnější, vepředu pochodovala těžce vyzbrojená a dobře vybavená První kohorta pod pretoriánem Grankem, za ní na svém bělouši sám generál Publius Quintilius Várus spolu s civilistou obchodníkem a sličnou akolytou Dančou a jediným římským lučištníkem. Před vstupem do tajemnem opředeného Teutoburského lesa si nechal generál útvary zastavit a pronesl povzbudivou řeč a nastínil cíl tažení – vytrestat jednu vzpurnou zapadlou vesnici, která se tvrdě brání římské nadvládě:-) Plánem bylo se ve vesnici jen zastavit na obhlídku, možná nějakou popravu a konfiskaci zásob. Nikdo z římanů v té době netušil, že germáni již vyslali posly do okolních vsí a sebrali sílu, která se teď tiše kradmo pohybovala lesem a chystala římskému vpádu tvrdou odvetu. Vesnice v tu dobu byla již vyklizená a slabší obyvatelé přesídleni, po tomto odsunu jsem se od vesnice držela dál i já, protože na jejím místě vyrostlo vojenské ležení a každého příživníka stihl nemilý osud. Římané se vydali do lesa a jeho stísněná atmosféra na ně dolehla s každým nepatřičně hlasitým zvukem. Přestože jim ochranu zajišťovala, jak se domnívali, cesta vyčištěná jejich germánským předvojem, jejich hovor postupně umlkal s každým šelestem z okolního podrostu. Kohorty se semkly a jako by očekávaly útok každou chvíli. Když se dobu nic nedělo, vojáci se opět uvolnili. To byla ovšem chyba, protože přepadový oddíl germánských válečníků na ně čekal u křížení cest pod velikým bukem. Hlídek si ale všimli vojáci První kohorty a tak byla léčka prozrazena ještě před útokem. Ten poté byl jen napůl úspěšný. Germáni byli do jednoho pobiti a ani jejich šaman se nezachránil. Římské vojsko se jen těžko sesbíralo po prudkém boji, ale obě kohorty po ošetření zraněných byly shledány téměř beze ztrát. Zde se ukázalo, jak jsou germáni primitivně vyzbrojeni. Nyní již Římané postupovali opatrněji, čekali léčku odkudkoli, bylo jim jasné, že jejich germánský předvoj je zradil. Nikdo nevěděl, zda se jen vytratil do lesů nebo se přidal k vzbouřencům... Další střet na sebe nedal dlouho čekat. Zastavila jsem se nedaleko čekajících germánů a pozorovala, jak se Římané dobrovolně zcela odkryti po cestě blíží do pasti. Ta byla připravena opět na křížení lesních cest, u pevnůstky, ve které bylo připraveno jídlo, které si germáni podle všeho hodlali přivlastnit. Avšak Římané už tušili lest a zatímco se První kohorta krmila, Druhá před pevností hlídkovala. Potom se vystřídaly. Germáni tak neměli příležitost překvapivě zaútočit a museli počkat, až budou všichni Římani otupení jídlem a pitím. Germáni zvolili dobré rozmístění svých jednotek (však jsem se také musela zastavit poměrně daleko od jejich vnějšího kruhu, jinak bych se ocitla přímo mezi nimi), a tak probíhal následný střet v jejich prospěch, bylo poznat, že taktika využívající terénu Římanům nic neříká, a tak je zcela překvapil útok ze zad. Germáni slavně zvítězili... Když se Římani posbírali k dalšímu pochodu, byli Germáni už dávno pryč. Jejich další pochod jsem nesledovala, zaujalo mě dění v severní části lesa, kde se začala pohybovat nová síla. Běžela jsem se podívat, byli oblečeni v černobílých varkočích a výborně vyzbrojeni. Evidentně sebranka z každého koutu země... Vlekli s sebou zásoby a pár ženštin, ale nic je v pochodu nezdržovalo. Nevyznali se v lese jako Germáni, ale pohybovali se zkušeně a mimo cesty, jako by věděli o Římanech a netoužili se s nimi střetnout. Usadili se na Býčí skále a jejich hlídky strážily cestu, která pod skalou vede. Po této cestě se ale přiblížila římská jednotka vedená generálem Varem. Něco se jim nezdálo a jejich vyslané hlídky je informovaly o tábořících žoldácích i o pobitých Germánech v okolí. Římani se takticky stáhli z cesty do lesa a blížili se obchvatem k táboru. Ale ani žoldákům nic neuniklo a Římani byli nuceni zastavit před táborem pod skalou a vyjednávat. Zprvu se zdálo, že by měli zájem žoldáky najmout do armády, ale posléze se handlování omezilo pouze na koupi koně pro římského generála, který svého v boji ztratil. Kůň nevypadal nic moc, byl původně jednoho z žoldáků, asi původem z teplých krajů, místní tvrdé podmínky mu viditelně nedělaly dobře. Přesto generálovi stačil. Už při této výměně byla ale znát rychlá a tichá reorganizace v zadních řadách římských jednotek. Chystali se k útoku. A také ano: jejich zvědi nalezli jedinou přístupovou cestu na skálu a První kohorta se probila do žoldáckého ležení. Druhá mezitím držela živé žoldáky v šachu dlouhými a vrhacími zbraněmi. Když byli do jednoho pobiti, tak je Římani obrali o všechny peníze a cennosti, kterých nebylo zanedbatelně a s dobrou náladou po jídle sešli na cestu a pochodovali dál. Pak jsem se proběhla bývalým žoldáckým táborem i já a posbírala nějaké dobroty, než mě oštěpem začal ohrožovat nějaký přeživší chudák bez ruky... Oběhla jsem lesem zákrut cesty a málem jsem vrazila do schovaného Germána. Neměla jsem chut vlézt do dalšího střetu, tak jsem ho minula aniž si mě všimnul – byl zaujat sledováním cesty – a pokračovala podél úvozu. Za mnou se rozhořel další střet germánské přepadové jednotky a obou římských kohort. Podle vítězného „Roma victor!“ tu Římani slavili úspěch. Ale Germáni s sebou málokdy berou cokoli dobrého na výpravu za Římany, tak jsem se ani nevracela, navíc po tom obědě u žoldáků. Přes řeku jsem nepřecházela, ale Římani se tam chystali, a protože jsem věděla o další germánské jednotce za přechodem, tak jsem si počkala, jak se to vyvine. Římani čekali léčku a generál srovnal kohorty a reorganizoval rozmístění štítů. Větší scuta umístil dopředu a polovinu Druhé s menšími štíty za ně. Dal instrukce ohledně budoucí taktiky a římská ostražitá armáda se vydala údolím přechodu. Za zákrutem úvozu se skutečně objevili sešikovaní Germáni s podobně uspořádanou přepadovou jednotkou připravenou k útoku. Když se nepozorovaně okolní vodou připlížili germánští zvědi a lehčí bojovníci, Římani nehodlali dále na nic čekat. Útok byl rychlý a špatně mířený, nikdo nehlídal boky římské armády a ta se tak stala snadným cílem Germánů s břehů úvozu. Ani kruhová obrana nezachránila zbytky římského vojska soustředěného kolem generála a římská armáda utrpěla porážku. Germáni se po vyhraném střetu opět hbitě rozprchli do lesů na obou stranách řeky, Římani se z porážky sbírali ještě drahnou dobu a po jednotlivcích a malých zachráněných skupinkách doráželi k římské pevnosti v lesích. Během jejich probíhání lesem je pronásledovaly germánské přepadové oddíly a další strážily hlavní cestu kvůli římským hlupákům, kteří se po ní vydali a padli tak do zajetí nebo byli do jednoho pobiti... Co se dělo v pevnosti jsem neměla příležitost pozorovat, ale na věži se během chvilky objevili odpočatí a najedení vojáci a pod vztyčeným stožárem s římskou orlicí se rozhlíželi po nepřátelích. Ti se mezitím scházeli na protilehlém svahu a založili tam ležení, kde se během několika dní shromáždila úctyhodná síla Germánů z celého Teutoburského lesa. Evidentně se chystali na přepad a obléhání pevnosti. Římani to také věděli, budovali opevnění, zbrojili a taktizovali. Nadešel den útoku. Mohutná vlna germánské teď už vpravdě armády se sehnala s hor a jako lavina obehnala pevnůstku Říma neprostupnou zdí, do které se ovšem mimochodem dobře střílelo z luku:-) Římani stačili jen rozmístit k branám do pevnosti obranné jednotky a ty se mohly rovnou pustit do boje. Pevnost napoprve nepadla, duchapřítomnost velitelů a taktika zvítězily. Ozvěna „Roma victor!“ se nesla údolím a strhávala laviny drobných kamínků nad germánským ležením, což se vůbec nelíbilo zde sídlícímu šamanovi, který k Římanům zdálky hrozil. Druhý nápor na sebe nedal dlouho čekat, ovšem Římani byli i po předchozích ztrátách připraveni. Germánů po velkých ztrátách bylo mnohem méně, a tak je bylo daleko těžší zasáhnout a mohli využít svých schopností pohybu v terénu a využívání nejnemožnějších terénních nerovností ke krytí. Neoslabeni se dostali až k palisádám a zahájili nápor na všechny brány najednou, což nikdo z Římanů nečekal. Generál ani nižší velitelé nestihli zareagovat a pevnost byla dobyta. Římani z Várovy jednotky posbírali k pochodu připravené zbraně a sbalené zásoby a vytratili se jednou z nepodlehlých bran na další cestu. V lese Římani narazili na pár drzých Germánů a poté, co je pobili, zajali jednu Germánku. Nevím proč ji nezabili, ale u dalšího římského zastavení s ní něco prováděli... Její krev pak byla cítit po celém lese... k místu, kde se s ní Římani zastavili, jsem se nepřibližovala, protože tam bylo něco, co mě odrazovalo, bylo divně cítit a ani půda tam nebyla tak pevná... držela jsem se raději u První kohorty, která se zapomněla v lese. Když se podél cesty vraceli k místu sejití s Druhou, tak je napadl germánský oddíl, který tam procházel. Poté, co je pobil, vydal se za První, kterou také úspěšně povraždil. Demonstrativně přelomili hůl s římskou orlicí vlajkonoši, domnívaje se, že tak římskou sílu oslabí. Po cestě pokračovali však dále jen Germáni, Římani byli rozprášeni po okolních lesích. Další menší střet se udál, když Římani na svém postupu lesem zabloudili a chystali se otočit a vrátit do správného směru. Zničeho nic se z lesa vynořili Germáni a římské jednotky napadli. Jak tenhle střet dopadl, nevím, zaujala mě vyplašená zvěř... každopádně římský oddíl jsem pak vystopovala až u mladého borového lesíka, kde se chystali na přepad, protože tušili to, co já jsem dávno věděla – že se totiž v borovém mlází schovává germánská jednotka. A kdyby jednotka, celý zbytek armády. Asi se chystali Římanům zasadit rozhodující úder. Římané se zformovali do klasického čtverce okolo generála, akolyty, obchodníka a lukostřelce. Postupovali obezřetně vpřed a před jejich silou jako by ustupovaly stromy. Cítila jsem nervozitu Germánů, tak jsem proběhla mlázím na druhou stranu, kde mi nehrozilo nebezpečí. Germáni vyrazili s neuvěřitelným řevem, v první chvíli by mě nohy odnesly nejdál, ale zvědavost mě udržela na místě, zpod kořene vyvráceného smrku jsem sledovala tu podívanou: Germáni zaútočili a jejich chaotický náběh se roztříštil o hranu římského čtverce, pak se vrhli na Římany z obou stran, zepředu se jim nechtělo, protože by nabíhali na připravená kopí a scuta První kohorty. Začali se hbitě proplétat mezi stromy a za chvilku byla celá římská jednotka obklíčena, ale prořídlým Germánům se také začaly v houfech vytvářet mezery, kterými mohli odvážní Římani pronikat Germánům do týla. Jádro římské armády centralizované kolem hlavního velitele se drželo neustále pevně semknuté a čelilo hlavnímu náporu. Po chvíli byla již jasně vidět převaha Římanů, kteří rozpustili tvrdé jádro do menších skupin, které se jaly pronásledovat a dobíjet zbytky germánských oddílů. Řím zjevně vítězil. A nakonec také zvítězil definitivně, Germáni byli vybiti do jednoho, nikdo neunikl. Když římské kohorty odtáhly, prošla jsem se po bitevním poli a posbírala, co se mi hodilo, nezbylo toho mnoho. Lkavý nářek germánských žen po objevení bojiště mě doprovázel na mé cestě zpět na sever.
_________________ kdo si počká, ten se dočkáMrchožrouti "stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla!"
|