BOT - Skřetí a trolí svět

Ze soukromé Buggyřiny Kroniky smečky Mrchožrout:
01/10
ZKAPK XI

Zima byla dlouhá a neúprosná... Teploty hluboko pod bodem mrazu zahnaly zvěř z našich hor do nížin, kde mohla najít více potravy... nebylo co lovit, koho obírat, zažívali jsme krušné časy.
Avšak po době strádání a hladu jsem to již nevydržela. Potřebuji lovit, potřebuji zásoby a smečka již byla netrpělivá a začala být znát nervozita z nečinnosti. Velení bylo zalezlé ve vyhřátých jeskyních a nejevilo ochotu cokoli změnit. Tak jsem nastoupila já. Sehnala jsem ty nejodvážnější z klanu a přes ztrátu dvou členů způsobenou nehostinným podnebím jsme se vydali na jih, z hor, pro kořist, do bitvy!
Nad bojištěm se zrána honila bludná světýlka, ale jakmile jsme dorazili, zhasla, a nad údolím potoka se rozzářil překrásný mrazivý den. Pro některé to znamenalo protivný jiskřivý sníh. Po upevnění zbrojí a překontrolování zbraní, které bylo zbytečné, všechny jsou vždy v perfektním stavu, jsme se s dobrou náladou a tuchem úspěchu výpravy vydali na bojiště. Hodlali jsme se vmísit do války o území – domácí král a jeho člověkové se bránili vpádu původních obyvatel: primitivních člověků, zelených goblinů, skřetů, tvora v černém s malomocným výrazem, nemrtvých zrůd, elfíků, trpaslíků a kdo ví jaké pakáže ještě. Nebylo ani těžké se k nim přidat, brali každého. Zezačátku jsme pozorovali nepřítele - představovala jej sedmdesátka člověků nic moc vyzbrojených, jediné, co u nich vypadalo funkční, byl malý lesejk kopí a halaparten. Polovina jich neměla ani nic na hlavě... snadná kořist. Tedy, tak to vypadalo zezačátku.
Následně naše nadšení zklidnila studená sprcha. „Nelidi“, tak se tady říkalo normálním tvorům, všechny nové brance uvedli do své pevnosti. Nevím, kdo její polohu vybíral, ale byl to stratég všemi mastmi mazaný a posadil ji rovnou na dno údolí k potoku mezi pár stromů, naprosto nechráněnou, odevšad viditelnou, prostě a jednoduše nás chtěli nechat zabít. Jediné štěstí bylo, že kolem pevnosti byla vlhčí louka a člověci k pevnosti nechodili, protože by se umazali... Souhlasila jsem s pobytem v „pevnosti“ jen proto, že jsme potřebovali někam složit skrovné zásoby, které si někteří z nás přinesli. Skřeti, kteří tábořili na dohled, na druhém břehu potoka, na tom nebyli o nic lépe.
Náš úkol nám byl sdělován nesystematicky z dvou zdrojů: válečného velitele a jakési křehule, která byla asi zvědka, protože měla vždy nejčerstvější informace o pohybu nepřítele. Na zvědku ale nevypadala, spíš na protivníkova špeha (a možná jím byla, jak teď na to zpětně koukám...). Inu dozvěděli jsme se, že budeme postupovat skrytě, nebudeme nepřátelskou armádu konfrontovat otevřeně, ale budeme přepadávat jednotlivé skupinky procházející krajem. Ihned jsme se vydali na první přepad.
Král Igor (byl první, jiná jména si již nepamatuji) chráněn svoji družinou, vedl karavanu po obchodní cestě podél potoka. Vyběhli jsme po cestě vzhůru naproti, a protože jsme byli záměrně z dálky viditelní, družina se připravila k útoku. Však náš plán zahrnoval strategii, kterou nepřítel nečekal: zatímco ho zaměstnával náš těžký střed, lehčí jednotky oběhly člověky zezadu a spolu s posilou od skřetů jsme krále zabili a jeho družinu rozprášili.
Poté jsme se vrátili s kořistí do pevnosti a Mrchožrouti si urvali svůj zasloužený díl. Tuším, že potom jsme absolvovali ještě jeden méně úspěšný střet, kde se nám podařilo alespoň oslabit nepřítele, než jsme se vydali do Labyrintu. Bylo to tajemné místo uprostřed lesa, kde bylo možno vyzvat za podmínek příměří na souboj vybrané protivníky z nepřátelské armády. Ještě jsem se s ničím podobným jinde nesetkala, ale nemám za sebou tak dlouhý život mezi skřety, abych to mohla posoudit. Každopádně v průběhu bojů jsme se tam podívali třikrát a minimálně jednou jsme odešli jako vítězové.
Další přepady se odehrávaly již na volné bitevní pláni. Bohužel ta pláň byla asi tak v polovině údolí, kdežto my na jeho konci, takže jsme na každou bitvu museli šlapat v plné zbroji v bořícím se sněhu. Alespoň nám nebyla zima. Ale také to nepřiměřeně vyčerpávalo naše síly, takže jsme v průběhu méně a méně úspěšných bojů přicházeli o stále větší počet nelidí. Avšak jedna pamětihodná bitva se odehrála téměř na dosah naší pevnosti. Nepřítel se odvážil hluboko na dno údolí a byl zdálky vidět a slyšet. Zůstali jsme však v pevnosti do poslední chvíle, kdy jsme nečekaně vyběhli, srovnali se a zaútočili na nepřipravené protivníky. V malém prostoru mezi lesem a potokem se jim špatně manévrovalo a jejich vedení nezasáhlo, a tak jsme je pohodlně na křídlech obešli a zezadu pobili. Než se stačili rozkoukat, byl konec. Bylo to slavné vítězství a Mrchožrouti nezůstali neodměněni.
Na předposlední bitvu jsme zatlačili nepřítele na samý začátek údolí a museli jsme za ním tedy vyšlapat. Bitva se přiblížila ke zlatému dolu, o jehož bohatství mělo zájem vedení nelidí, ovšem pro nás je zlato bezcenná zátěž. Bohužel po trmácení do kopce nebyl pohled na odpočatého a nadšeného nepřítele nijak povzbudivý. Člověci postavili řadu z dřevcovek a čekali, co na to my. Nikam jsme se nehrnuli, nechali jsme je vyjít první, ale potom zavelelo naše vedení k postupu a zbabělí člověci (tedy ti na straně protivníka) se zastavili a čekali, co bude. Na posledních metrech zazněl povel k útoku a nepřítel sklonil zbraně do útočné polohy. Neuvěřitelně dlouhá bitva nás vyčerpala na nejvyšší míru. Většina z nás se rozbila už o první řadu dřevců, zbytek byl postupně velmi dlouhou dobu rozháněn v boji muže proti tvorovi. Nakonec jsme se dozvěděli, že jsme přeci jen nějaké zlato ukořistili, ale nepřítel měl štěstí větší.
S prohlubujícími se ztrátami nelidí a úbytkem sil nás pomalu přestávalo bavit bojovat, jeden z našich věrných a jeden spolubojovník z Unuraki byli zraněni a nemohli dál pokračovat v boji, proto jsme jim uložili tajně sbalit naše věci a odejít s nimi před příchodem soumraku. Tak se stalo před nástupem na poslední bitvu. Po ústupu se zformovaly nelidské zbytky v pevnosti. Po bitvě, ať skončí jakkoli, jsem se hodlala vrátit na sever. Ukázalo se, že jsme člověky donutili stáhnout ještě dál proti proudu, téměř k jejich městu, ovšem obsadili pět hlásek, přes které je potřeba se probít, abychom mohli za nimi. Neradi jsme znovu vyšplhali kopec a vcelku bez většího nadšení se rozběhli vstříci jisté smrti. Jen málokdo přežil, hned po útoku jsem odběhla pro zbytek zásob do nelidské pevnosti a vyvedla zbytky smečky z údolí. Když jsme i s bohatou kořistí nastoupili cestu domů, byla již tma.

_________________
kdo si počká, ten se dočká
Mrchožrouti "stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla!"