|
Po nočnim pochodu hledám klidný místo. Támhle na tý kamenitý stráni kus nad cestou je nějaká škvíra.
Zatracený svítání, radši někam zalíst před tim žlutym xichtem.
Další den za sebou, další na cestou divočinou která nekončí. Tráva je hnusná zelená a mokrá, zvěře málo našinců a příbuznejch eště míň. Nebylo tomu ale tak vždycky. Když sem jako malej skřetí skrček poslouchal starochy u ohňů v rodnym brdlohu, vipadalo to pěkně. V jejich příbězích ožívali armády skřetů, obrů, draků a všemožný havěti kteří ničili a pustošili země růžovejch. Také nám vyprávěli o Něm o Morgothovi, nejmocnějšímu z mocných našemu stvořiteli. Prý ho ale růžový se svejma prašivejma bohama svrhnuli, ale náš lid nepřestává věřit v jeho návrat a můj klan nepřestává plnit jeho vůli.
Jo tahle díra bude dobrá, tady si odpočinu.
Můj klan, Grond, pojmenovaný podle Pánova kladiva, kdysy silný, mohl tvořit vlastní armády, pluky drancujících skřetů který svim jekotem vyháněli růžový z měst i bojišť. Teď je nás pár, ale i tak ti z nás schopný jakkoliv škodit růžovejm, škoděj co můžou. V brdlohu sou jen matky a starci co nás učej a vyprávěj. My válečníci sme rozlezlí po světě, přepadáme vyalujeme drancujeme. Je to krásnej život pokud máte bandu vrahounů s dobrym velitelem, nebo když náhodou narazíte na našince, těm jedinejm se dá věřit. No možná ani těm.
Dobrý sem zalezlej můžu si schrupnout.
Někdy se ale nedaří. Útok se zvrtne v útěk a pokosej vám celou bandu. V takovýhle situaci je nejlepší tatkickej ústup, ale někdy vás ani ten nezachrání. Našince takhle dostal elfounskej šíp, prostřelil mu krk, chudák Tork. Běžel kousek předemnou a já o něj zaknul, druhej šíp mi ustřelil kus ucha. Ale pomstil sem se. Ten elfounskej bastard si myslel že mě dostal, pche. Díky Torkovi sem složil svího prvního elfouna. Od toho uběhlo už hodně zim, zim. Zima nesnáším jí všude sních mokro zima, radši se jako většina našinců vracim do brdlohu a tam přečkávam dokud, alespoň trochu nepovolí. Jó v rodný díře je dobře, ženský, chlast novinky ze světa. Většinou se tam domluvaj první jarní nájezdy a podobný užitečný věci. Už se tam těšim ..............
Co to je za rámus? Žlutej xicht už zapadá za hory, odkuď to jde.
Vykouknu ven, na cestě kus dál je nějakej pohyb. Vidim dva mrtvý růžový a jednoho skřeta, zbytek se eště rve. Vytasim šavli, vezmu štít a plížím se mezy kamenama dolu. Zbejvaj eště dva rúžový obklíčili posledního skřeta, zbytek utek, krysy posraný. Dvakrát se nadechnu, s napřaženou šavlí vyběhnu na bližšího a z plnejch plic zařvu.
BURZUM!!!
Růžový se překvapenim otočej. V tom už má šavle tne do boku překvapeného vozky a zbejvajíci skřet vyřídil posledního oštěpem. Vyhráli sme dožili sme se dalšího zatracenýho dne, prohlížím si skřeta. Na hrudi si všimnu klanového odznaku, on mého taky, zazubí se a praví.
Tak kam bratránku.
Třeba na sever, jdem domů, bratránku.
Oberem růžoví o co jde a za vycházejícího měsíce vykročíme.
Pod noční oblohou jdou dva skřeti se znamením Grondu na prsou a smějou se.
_________________
Odvaha nanovo zahoří, protože kuráž může být živena vztekem tak, jako plamen je živen stéblem a zahoří jasně, byť na kratičkou chvíli.
|
