|
Všechno se mění, nic není stálé ani trvalé, co bylo není a co je nebude, přichází nový věk? Možná.
Všechno začalo když zima začala ustupovat a ledové kry propustili ze svého sevření řeku, ano není tomu zas tak dávno bylo to před chvílí, ale zdá se mi to jako věčnost, už jsem měl za sebou dvě bitvy tenhle rok a to jestě jaro teprve začínalo, na poslední jsme museli dobít zpět svatý dub i s tajemstvím frumi jenž uchovává, právě tam to začalo. To nesnesitelné škrabání v hlavě pískot hluk a rámus, praskot ohně, šumění lesů a volání skal, vítr a bouře, hlučení vody na peřejích a v neposlední řádě křik umírajících se skřetí šavlí ve vnitřnostech, ale také křik novorozenat kteří řvou hrůzou do jakého světa šílenství se to narodili. Už jsem šílel mí nejbliší přátelé mě nepoznávali a byl jsem čím dál tím víc nepříčetný o moc víc jsem pil abych zahnal hlasy v hlavě. Ooooo to strašné hučení měl jsem pocit, že se mi hlava vedví rozkočí, dlouho už to nevydržim musím to zkoncovat. Odešel jsem daleko do hlubin lesů a skal šel jsem podél řeky, abych našel cestu zpět, když se mi povede slavně zvítězit nad hlasy v hlavě, ale obával jsem se, že žádné vítěztví není ani nebude a snad ani není možné. když jsem došel na příhodné, chráněné a nenápadné místo na břehu řeky k přenocování a vožrání do němoty protože jinak neusnu otevřel jsem feldflašku a chystal se poprví zdtně přihnout začali mi v hlavě hlasy utichat, ale jeden nabíral na síle byl to ten jenž zněl jako pěnění vody na peřejích zároven jako poklidná řeka i horská bystřina, slyšel jsem pokusi o slova soustřesil jsem všechnu svou duševní sílu(at byla v té době jakoliv omezená) a vyrozuměl slovo mohylaaa..mohyyylaa...mohylaaaa..oči se mi upoutali na hrmodě kamení která mi ležela u nohou, "ale že by..ne to není možné!!! Já nejsem dushatar ne nejsem a nikdy jsem jím nebyl!!! To nemůžou být Frumi já jím nerozumím ač nerad musím si to příznat : ne to neni v mích silách!!" . Jedno jsem přeci věděl, jestli Frumi chtějí mohylu musí mohylu dostat, stavba netrvala dlouho když mohyla stála na břehu řeky něco pořád nebylo správně zamyslel jsem se co dělá náš dushatar když přímáme nováčka mezi sebe? obětujeme!! No jo, ale já nemám co, chlast maximálně, ale ten si hodlám šetřit zas tolik ho nemám a po zimě je blbě k sehnání..hm, ale něco mám a mám toho spousta mám to už od narození a chodí to tudy kudy chodím já protože nemůže jinak, ano, ano to mám, áááá už mi zase začíná hrabat mluvím sám se sebou, rychle obětovat a vožrat se do němoty, říznul jsem do ruky a rozetřel krev po dlani a krvavou dlan jsem otisk na mohylu vylétla vlna a krev smyla, to vypadá, že jsem to udělal dobře pomyslel jsem si, otevřel jsem teda flašku s kořalkou a začal se ožírat, abych se trochu vyspal. Druhý den po probuzení hlasy žvanili víc než obvikle.."úžasný" řekl jsem si zatrpkle, je třeba pokračovat dál do neznáma a tam bud najít smrt nebo vysvobození ikdyž smrt by byla v tomto případě jistý druh vysvobození. Vyšel jsem na velký krpál kde mě málem sfouknul vítr zpátky na zem a opět jeden hlas v hlavě zesílil tentokrát to byl hlas větru a zvuky blízké bouře a rány blesků v mé hlavě, počkat to je divný.. za-začíná mi to dávat smysl, řekl jsem si v duchu, když jsem byl u vody, obětoval jsem Frumi vody a od té doby mi našeptává jenom když ho o to poprosím, vzal jsem tedy misku a naplnil jí krví s kořalkou a hodil ji do větru, miska zmizela jako když se po ní zem slehne a vítr ustal..opět o jeden hlas mín už jsou jenom tři zato je jim líp rozumět, takhle by to šlo, pokračoval jsem do lesa postavil oltář nebo cosi jak jsem si myslel, že má takový provizorní oltář vypadat a opět prolil krev o jeden hlas mín. Pospíšil jsem
co nejrychleji nazbírat suché dříví a rozdělat ohen a zase prolil krev už zbýval jen jeden hlas..křik přicházejících i odcházejících na tento i z tohoto světa, hlas samotné Morrigan ta největší nejmocnější, ta která nás může zachránit i zničit. Zvedl se vítr a nastala největší bouře kterou jsem za celí svůj dosavadní život viděl tak mocný blesk udeřil asi pět honů od místa kde jsem stál i přesto mě to porazilo na zem, "a vyda sám Furtun mi ukazuje cestu" doběhl jsem na poslední místo už velmi unaven ztrátami krve i tady jsem obětoval, ale nefugovalo to křik v mé hlavě ještě zesílil nevím proč a co mě k tomu tehdy vedlo, ale vrazil jsem si nůž do hrudníku, zachroptěl a kapky vody padající mi na tvář je to poslední co pamatuji potom co jsem se bodl. Vznášel jsem se nicotou a prostupoval neznámem, až jsem spatřil to co jen hrstka skřetů nebo žádný, pět největších a nejsilnějších Frumi, rokovali jsem s polu dali mi poznat jejich sílu tváře i hlas už to není křik umírajích ani hučení vody, ale jejich hlasy, učili mě všemu cdo znají jen oni, dali mi neuvěřitelnou moc a to moc vědění, moc rozumu, moc myšlení, moc léčení ran, ukázali mi spletité cestičky lidské i skřetí mysli, aby jsem jí byl schopen porozumět, naučili mě trochu ovládat přírodní živli i živé tvory, kontrolovat a do jisté míry ovládat mysli ostatních skřetů i lidí když na ně mohu promluvit. Tak tudy vede moje další cesta...
_________________ mě nelze charakterizovat....prostě Dargum. 
|
![::]](./images/smilies/orc12.gif "úsměv")
) 
