|
Rasa: uruk
Klan: Karn-Skoir
Hodnost: ushatar
Co rád: maso, boj, oheň, hory a hvozdy
Co nerad: zrádce, nečinnost a nudu, divný čáry máry
Narodil jsem se… zatraceně, nevím, kdy to bylo. Někde v naší díře. Těžko říct. Kdo byl mým otcem, jsem se nikdy nedozvěděl. Jako kdyby na tom záleželo. Matka vždycky říkala, ať poslouchám a nedělám bordel. Říkala, že na mně stejně nikomu nezáleží, že jsem jen skřetí špína. Věřil jsem tomu.
Věřil jsem, že na hrdinské činy jsou tu jiní. Skřeti, kteří ovládají armády, kosí davy nepřátel nebo neúnavně špehují v nepřátelském území. Nevěděl jsem, jak vlastně vypadá svět tam venku. Znal jsem jen naše doupě a jeho okolí. Učil jsem se bojovat, abych dokázal urvat to, co mi patří, až přijde čas. Učil jsem se nenávidět elfy i trpaslíky. Ale nepoznal jsem opravdovou nenávist. Nedokázal jsem je nenávidět jen tak, bez důvodu. V životě jsem elfa neviděl. Říkal jsem si, že přece nemůžou být tak hrozní. To se změnilo.
Je to pár zim, co se objevili elfi. Připluli po řece a vrhli se na nás. Přišli, aby zabíjeli, křičeli, že naši špinavou rasu zničí. Byli horší, než jsem si kdy dokázal představit. Jejich bledé ksichty se mi hnusily. A ty elfí uši, zlomyslně připomínající naši vzdálenou přibuznost… ta myšlenka ve mně vyvolala odpor. Tak, jako mi nikdy nezáleželo na ničem, bylo mi i teď jedno, jestli přežiju nebo ne. Jsem jen špína, ubožák, jeden z tisíce. A oni musí zemřít.
Útok jsme přežili s obrovskými ztrátami. Náš nový ataman prohlásil, že půjdeme do boje a připojíme se k armádě ze západních hor. Většina klanu čekala, že dobudeme svět, získáme pohádkovou kořist a z našich jmen půjde strach. I já jsem věděl, proč tam jdu. Budu prolévat krev, plenit a zabíjet, a až přijde můj čas, nikomu nebudu scházet. K čemu je sláva? Dřív nebo pozdějc vás zabijou. Věděl jsem, že můj život má jen jediný smysl: bojovat. A vydal jsem se na cestu pod rudočernou vlajkou klanu Karn-Skoir.
Naposledy upravil Koudy dne sob 21. bře 2009 21:27:28, celkově upraveno 1
|
