Registrován: stř 21. led 2009 22:12:12
Příspěvky: 9
|
Jako člověk se přestavovat zdlouhavě nebudu, nebaví mě dělat jednu vc podruhý  Napíšu jedna věc která mě vystihuje: NEJSEM normální Ale rozhodl jsem se sem napsat příběh svého skřeta...ne proto že se to po mě chce, ale protože si říkám že by to mohla být zábava. Takže: Slunce v západu, z obzoru není vidět snad nic...pokud se za obzor nepovažuje okraj kotliny v dostřelu kuše. Okolo jsou stromy, červené, žluté, odrbané..snad podzim, snad válka. Nejvýraznější zde je malé, mělké jezero, taková studánka. Pomalu po ní ubíhají paprsky posledního slunečního světla umírajicího dne, prořídlé, jak je zkušená řada stromů, listí a keřů nepustila dál.
Poslední paprsek opustí studánku, a vydá se vzhůru po východním svahu kotliny. V ten moment se voda zčeří kamenem vrženým přesně do středu. V houští sedí schoulený, snad zhrzený skřet. Snad vzpomíná, snad sní..a na hladině vody se míhají obrazy myšlenek, které se mu prohánějí hlavou. První ucelenější obraz je vzpomínka.....
Velký skřetí stan zevnitř, uprostřed řeřavé uhlíky, atmosféra "uvolněná", tak by to skřeti nazvali. Najvýše se pne staře vypadajicí skřet. Ne že by byl nejvyšší, seděl shrbený, ale v téhle vzpomínce je on hlavním objektem..a toho si vybavuje nejdetalněji: Šrámy a jizvy po těle, zlomený nos, půlku prstů si vzali nepřátelští válečníci, druhou půlku si vzaly frumi. Na hlavé nosí přílbici, i pře sto že již dávno nebojuje - nemůže si ji sundat, rána do hlavy mu ji zarazila do lebky. Ale nejvýraznější jsou jeho oči, jeho výraz...na ten se skřet soustředil nejvíc. Stejný výraz májí ovšem i všichni okolo, všichni totiž rozumí tomu, co stařec vyypráví, všichni to zažili, všichni, až na něj s chválou pokyvují nad jejich někdejšími hrdinskými činy, nad svobodou, kterou získali pádem oka..nad bitvami proti lidem.
Náš skřet jen sedí, kouká..rozhodně se nebaví..protože závidí. Proč on nic z toho nezažil? Proč on si vybavuje každý detail od svých pár let..každou maličkost. Když tito stateční bojovníci si nepamatují ani na své rodiče. Starcovo výprávění se stočí k elfům, k nenávisti, ke krvežízni. Tohle téma by se našemu skřetovi taktéž nelíbilo, neboť nechápal co je to nenávist, a co je špatného na elfech. To nicméně nevadilo, neboť skřet už starcovo vyprávění neposlouchal, utonul ve vlnách svého žalu, stal se součástí nekonečných vod smutku...a jak se do nich rozplynul, rozplynula se i vzpomínka.
Umírající žlutý ksicht. Náš skřet nechápal, proč se mu říká žlutý...když třeba zrovna teď je červený. Postavený mezi dvěma menšími stany vrhal stín na "velký" stan. Tady chápal proč se mu říká velký. Ze stanu jdou slyšet nejdřív hlasy, potom kroky. Hlasy hromady skřetů, kroky jednoho skřeta. Ven vylezl další mladý skřet, i když o dost starší než..."Tyr-turůku" oslovil našeho skřeta. Pak starší pokračoval chlácholivým hlasem: "Nic si z toho nedělej, každý z nás si prošel tím samým...všichni jsme nehcápali co je na elfech špatného, ani já jsem nechápal proč zabíjet jinou rasu, než jsem je poprvé potkal." Tyr-turúk nemá ani sílu říct že to poslouchat nechce...a tak starší skřet pokračuje dál. "Víš...nebudu Ti opakovat že to oni nás vraždí, určitě to slyšíš na každém kroku...ale jednou k pobřeží připluje elfí loď..velký připravuje nory, staví více hlídek, určit se něco chystá...elfí loďe možna připlují co neviTúúúDÁÁááááá přerušil staršího zvuk rohu. Ze stanu okamžitě vyběhla početná skupina skřetů a všichni upřeli zrak na moře. Tyr-turúk se tam taky podíval.
Noc, zima ze vzpomínky přímo sála. Je slyšet jen nepravidelné kroky v listí, potom lehké zaskákání. Les, nedalko okraje, oheň v dáli. Z toho místa si Tyr pamatuje každý detail..každý list na stromě, i když si není jistý zdali ty listy tak byly, nebo si je jeho paměť doplňuje. Opřel se o strom, doteď si pamatuje co se mu honilo hlavou. Elfové...už před týdnem se vylodili, ale ještě nepodnikli žádnou akci. Starší povídali že jich je moc aby zaútočili pobřežní osádky..ne, bude se čekat na záložní sark odvolaný z jižního bojiště. Nicméně bylo třeba držet zostřené hlídky, a Tyr dostal tu nejhorší, severní konec lesa pod "studenou skálou". Název seděl. Ještě jednou poskákal aby se zahřál, a opřený o strom se zaposlouchal do zvuků lesa. Ťap, kap...otřepal se. Myslel si že usnul, a zdálo se mu o jeho teplé noře, s ohněm, s masem...a s poďelaným pramínkem co mu neustále kapal..lehce, ale vyrvale..když v tom to zaslechl znova..ťap, kap, ťap, kap.
Svaly se stahují samy. Tehdá nevěděl co dělá, teď si pomalu vybavuje všechny myšlenky které mu letěly hlavou aniž by je zaznamenal. Kapání se blíží. Zpomalilo, stojí. Je vedle ve křoví, je tam něco. Něco tam žije, to něco se plíží. Když se něco plíží má to zlé úmysly. Když má něco zlé úmysly, chce mu to ublížit. To už ale pádná vržená větev vlétla do křoví. Zvuk jako když praštil učitele dřevěnou šavlí do hlavy, a ticho.
Velice statečně se blížil ke křoví, ostrou šavli připravenou zpívat. Rozhrnul větve. Něco tam leželo, nějaký had. Zpanikařil a rozsekl ho, o kousek dál něco vykřiklo. Rozhrnul křoví pořádně. Usekl ruku jákemusí nepovedenému skřitěti. Hladké, růžové, dlouhé vlasy. Došlo mu to, byl to elf. Zvědavost zpomalila jeho smrtící ránu. Napadlo ho že nemůže zabít bez prospěchu. Zvláštní myšlenka, za tu by ho hnali...ale přece. Elf na něj civěl prázdnýma očima a čekal ránu.
pokračování příště
Naposledy upravil Tirthak dne ned 17. kvě 2009 1:11:17, celkově upraveno 4
|
|
