Kterak se Figi do Luhačovické vrchoviny dostala Utíkala jsem. Den za dnem, hodinu za hodinou jsem pokračovala táhlou rovinou. V dálce po levé ruce jsem cítila kopce, vrchovinu, to však ještě nebyl můj cíl. Musela jsem dál. Něco podivného mě hnalo dál z mých milovaných severních lovišť, stále dál k jihu. Tu touhu, tu potřebu jsem nedokázala ovládat. Chvíli jako skřet, chvíli jako vlk jsem se hnala kupředu za nejasným cílem. Až se jednoho dne krajina počala vlnit. Rovná travnatá plocha se začala zvedat a já pokračovala obezřetněji klikatícím se údolím vpřed. Voda v potoce začala zapáchat po síře a chutnala hůře než zkažená vajíčka. O to více jsem spěchala, doufajíc, že brzy se dostanu až za tuto hranici, kde bude opět pramen čistý a průzračný. Z točících se žlutavých zpěněných kol na hladině vody se mi motala hlava a žízeň mi na náladě rozhodně nepřidala. Cíl, ke kterému mě táhl snad šestý smysl, se blížil.
Údolí se náhle semklo ještě více a okolní kopce shlížely na velmi úzký pruh rovinky okolo zlehka se vlnícího potoka. Vyškrábala jsem se na příkrou stráň po levici a dál jsem pokračovala už jen velmi pomalu. Dole v údolí bylo živo, spousta lidí, všichni bílí, velcí a podivně nastrojení. Sledovala jsem je s údivem. Jak jen mohli dělat tolik hluku a smradu? Vždyť ještě před chvílí jsem kráčela naprosto osamělou krajinou bez jediné známky civilizace či osídlení. Po podivných hladkých cestách se s randálem řítily podivné obludy, do výšek se zde tyčily různobarevné skály a všude ti lidi! Tak moc, tak moc... Kam jsem se to jen dostala! Vlčice ve mně se ozvala a chtěla utíkat, ozlomkrk pádit někam daleko, do lesa. Nesměla jsem. Můj cíl byl blízko. A tak jsem opatrně pokračovala po hřebeni vpřed. Sem už hluk nezaléhal tak moc, všude však byl cítit ten úděsný smrad síry a ještě čehosi, co jsem nedokázala nikam zařadit. Tfuj... Ať mě sem dovedlo cokoli, snad mě to také rychle odvede pryč. Mezi těmi všemi pachy jsem náhle ucítila něco známějšího. Skřeti. Spíš jeden, usoudila jsem po chvilce. Bez jakéhokoli uvědomění jsem se proměnila do své zvířecí podoby a potichu jsem se jala obcházet hustý porost pokrývající prostor mimo vyšlapané a drobnými kamínky vysypané cestičky. Skřetí pach se blížil. Vtom jsem zaslechla kroky. Lidské kroky. Někdo přicházel. Ve vzduchu bylo cítit lehké napětí, které ovšem příchozí vůbec neregistroval. Jak může být tak...hloupý? Cožpak to necítí? Vzduchem se ozval svist a velmi krátce na to druhý. Šíp. Člověk jen zakřičel, když se z houští vyřítila pokřivená ošklivá postavička a s nadšeným jekotem ho připravila o skalp a následně i o život. Ze zběsilého brebentění jsem zaslechla jediné- vítězný pokřik. Paljas! Paljas Pääkoppa! Ten zvuk ve mně rozezněl něco, co mělo touhu výt a trhat. Neubránila jsem se lehkému vyštěknutí.
Skřet se zarazil a ohlédl se mým směrem. Než jsem se nadála vrhl se mým směrem a po hlavě vletěl do křoví, na nímž jsem se schovávala. Vmžiku jsme se váleli po zemi, on v ruce podivný nůž a já s vyceněnými zuby a ostrými drápy. O to víc mě překvapilo, že jak po mě nečekaně skočil, tak stejně rychle se i oddálil. Na tváři se mu objevil úsměv, podivný, ne však nepříjemný. Otřepala jsem se a se vztyčenými chlupy na zádech jsem jej ostražitě sledovala. Skřet však nejevil známky nepřátelství. Sedl si na zem a začal upravovat skalp, který stále držel v druhé ruce. Opatrně jsem se proměnila zpět do své podivně skřetí podoby. Vzhlédl ke mně a pokynul mi, abych se usadila. "Paljas...Všichni paljas...Všechny skalpy budou mé," zachrčel se smíchem a ukázal rukou do údolí plného lidí. Asi mu trochu bohové pomotali rozum. Ale začal se mi zamlouvat. Seděli jsme tam na kopci až do noci a rozmlouvali. Sám neví, odkud se zde vzal, když mě k němu ovšem bohové dostali, tak proč toho nevyužít a nemít ho za spojence, i když mu trochu chrochtá v palici. Je to možná lepší než být ztracená v tom podivném světě sama... On se aspoň trochu vyzná...
|