Mé jméno jest
Lopt!
Narodil jsem se kdesi daleko, v zemích, které žádný z Ushatari, Dushatari, ba ani Frumi nezná. V zemích do kterých se pravděpodobně už nikdy nepodívám.
Tam jsem byl bojovníkem, který neznal strachu a směle vyrůstal ve fanatika následujícího jen jednoho boha. V jeho jménu jsem vraždil ( a to velmi zdařile) cokoli se mi postavilo do cesty, cokoli... Avšak v tom fanatismu jsem zapomněl na důležité pravidlo číslo dvě:
Vždycky je někdo mocnější než ty. Pokud si myslíš, že jsi se stal neporazitelným, přestaneš ve svých počtech svou porazitelnost uvažovat a dříve nebo později se najde někdo, kdo tě překoná. - Mah Tru, poslední žijící člen spolku Mlčících, nekromant, jeden z největších, kteří kdy chodili po Erru, ke svému žáku Malwinu. (citace z díla Nekromant – autor Saladin). On, protivník mne hodný, postavil se mi do cesty a zkřížil zbraň s mou, stejně tak jako já přesvědčený o svém jasném vítězství. Až později s postupem času jsem přišel na to co se stalo..
Všem i těm nejméně bystrým trollům již jistě došlo, že jsem v tom souboji nezemřel, avšak jsem ani nezvítězil v pravém slova smyslu. Abych nezamotával hlavy těch co už tak mají co dělat se svou nervovou sítí, vysvětlím v kostce co se stalo.
Můj protivník byl Gabriel, syn boha utrpení a bolesti a jakožto božský zplozenec nepředpokládal, že by se ve smrtelném světě (dokonce i ve světě jakým byl Rukamiz) mohl objevit jemu hodný sok. On ale nemohl tušit, že v mých žilách koluje krev prapůvodců všech ras. To jsem tehdy netušil ani já, přišli jsme na to až společně. Ano přesně tak, společně. Při našem střetu ani jeden z nás nezemřel, namísto toho jsme se stali jedním. Nevím kdo z nás dopadl hůře, jestli Gabriel, který ztratil fyzickou schránku a stal se mým jen těžko viditelným a přesto polohmotným stínem, nebo já, který ho musí neustále poslouchat a kterému jeho shnilá duše pokroutila samotné já.
Jsem potomkem prapůvodců přes kdoví kolikátou větev, přesto ve mě zůstává odkaz boha Lopta (taktéž jejich „přímého“ potomka), jež je známý i v jiných světech, v různých legendách. Avšak jsem jeden z posledních jež tento odkaz nesou.
Nejsem skřetem, přesto je má duše černější a můj odkaz zkaženější než mnohých ze skřetů.
Mám teď možná blížeji k démonu (díky Gabrielovi) nežli k bestii která se ve mě skrývá. V tomto období nemám pevných tvarů a mé tělo se teprve přizpůsobuje. Ačkoli to skrývá mnoha výhod pokud to dokáži kontrolovat (růst nových končetin či ostnů, naopak zbavování se srsti aj.), má to i velkou nevýhodu, kterou je to, že nedokáži popsat svou aktuální podobu, neb zítra může být úplně jiná. Teprve se vyvíjím a seznamuju s možnostmi, teprve se snažím přijít na to, v jaké formě se cítím nejpohodlněji. Snažím se pozorovat své okolí a přizpůsobit se skřetské hordě kolem sebe. Potřebuji jen čas na ovládnutí dvou myslí a jednoho těla...
Pro představu mého vývoje mohu sloužit snad jen jednou ilustrací, kterou zachytil náhodný kolemjdoucí. Snad došel pokoje. No a nebo nedošel, mě je to vlastně fuk, hlavně, že nebyl zkaženej a dodal mi trochu sil!
A ta ilusrace je kur***y velká, takže sem hodim, jen odkaz
http://salsafur.rajce.idnes.cz/Mikulas/#IMG_2490.JPG
