Jiří pohodově kráčel po lesní cestě a užíval si ticho Luhačovických lesů. Byl zde na dovolené v lázních, strávit dva týdny v klidu zalesněného údolí s čistým vzduchem, který on ve svém rodném městě nemá. V malém batohu na zádech si nesl chleba se sýrem a malou plastovou láhev s vodou. Opíraje se o svou vycházkovou hůl klidně kráčel po cestě dál netušíc možné nebezpečí číhající v temných Luhačovických hvozdech ukryté v jiných realitách a časoprostorech, ve kterých se sem tam udělá malá dírka a nějaká ta potvůrka se dostane někam, kde nepatří.
Než Jiří dokráčel svým vycházkovým tempem do hustě zarostlého lesíku, bylo stvoření ukryté v jeho stínu už téměř bez trpělivosti. O to víc si to chtělo užít. Turista se rozplýval nad překrásnými stavbami dvousetletých bukových kmenů, když tu odněkud ze tmy cosi vyletělo a lehce ho těsný průlet té věci pošimral na krku. Z očí se mu téměř okamžitě vytratil onen zasněný pohled a nahradil ho pohled zmatený. Těkavě se rozhlížel kolem, netušíc, co se děje. Nalevo od něj uslyšel zafunění, zašustění listí. O chviličku později z jiného směru zaslechl prasknout větévku. Byl čím dál zmatenější a vystrašenější. Zmateně pročesával pohledem stíny mezi stromy. Poštěstilo se mu zahlédnout pravděpodobného aktéra, ale byl to jen stín, který okamžitě zase zmizel. Záhy na to uslyšel velmi podivný zvuk. Bylo to něco mezi chrčením dusícího se člověka a vrčením rozzuřeného psa.
Z temnoty vyletěl další šíp. Teď už Jiří věděl, že to je šíp, protože jeho černé letky viděl napůl zaražené ve svém lýtku. Byl tak vyděšený, že nevydal ani hlásku. Pokusil se o útěk, ale šíp mu bránil v rychlejším pohybu. Začal kulhat pryč pomáhaje si svou vycházkovou holí. Za sebou slyšel ony podivné hrůzostrašné zvuky, z nichž některé mohly připomínat slova. To mu už ale hlava nebrala, jeho jedinou starostí bylo teď dostat se pryč.
Vedle sebe koutkem oka zahlédl rychle se pohybující stín stejným směrem. To už měl oči široce rozevřeny děsem a ještě přidal do kroku, co mu jeho zraněná noha dovolila. Stín totiž vypadal jako pohybující se temnota. Stín temnější než samotná tma rozprostírající se pod korunami stromů s vlajícími cáry za sebou jako temná hadí stráž.
Ohlédl se, aby zjistil, jestli někdo není přímo za ním. Jakmile obrátil pohled zpět, zahlédl to nejděsivější, co kdy v životě uviděl. Z houští před ním se vyplížilo stvoření, vzdáleně připomínající humanoida. Na hlavě to mělo přilbu se zvedlým hledím a s copem blonďatých kadeří. Ověšeno to bylo kusy hadrů a kožešin, malinká kočičí očka uvězněná v zákrytu obrovského nosu umístěného uprostřed bradavicemi pokrytém obličeji vypadaly hrůzostrašně. Na zádech bylo vidět černé opeření šípů a velmi zvláštní krátký luk. Příšernost pozvedlo ruku v níž drželo podivný předmět.
Jiří byl naprosto paralyzován a jediná myšlenka v jeho hlavě byla „Tohle není pravda. To nemůže být pravda! To se mi všechno jen zdá!“. Černá věc vykročila jeho směrem. Turista byl nebyl schopen pohybu. Po pár krocích, kdy se stvoření přiblížilo na dosah, se odhodlal k pohybu. Použil svou vycházkovou hůl coby zbraň a pokusil se ono stvoření uhodit do hlavy. Ruka s holí ani nedokončila půl oblouk, když čistě oddělená v předloktí dopadla na zem. Skřet stál jinde, než kde stál před vteřinou a v ruce svíral meč připomínající věc, ze které ukápla kapka turistovy krve. Teprve teď si uvědomil, že to nebude sen, neboť bolest i přes veškerý strach byla obrovská. Při pohledu na krev stříkající pahýl vlastní ruky začal řvát.
Jeho křik ale okamžitě utl úder tak silný, že ho strhl k zemi. Na hrudníku se mu usadilo ona neuvěřitelně páchnoucí potvora, která okamžitě tasila podivně tvarovaný nůž a začala mu uřezávat jeho prošedivělé vlasy i kůží. Začal se cukat, ale skřet jen silněji škubl a skalp byl jeho.
Jiří začal opět řvát. Ani teď ale jeho křik netrval příliš dlouho. Během vteřiny se proměnil v chrčivý bublavý zvuk a na rtech se mu objevily kapičky krve. V očích už nebyl ani děs, ani strach, pouhé zoufalství nad blízkostí smrti.
Skřet stál nad ním a díval se, jak z turisty vytéká život, jak sebou cuká, jak se marně snaží rukama ucpat tepny, ze kterých neustále crčí krev, jak mu bledne obličej, jak jeho oči nabývají na velikosti a zoufalém výrazu, až naprosto znehybní. Pak pozvedne zakrvavený kus kůže s vlasy do výše a vítězoslavně zařve „Paljas pääkoppa!“.
Dnes byl dobrý den. Má dalšího turistu. Jeho řev se rozléhal po okolních hvozdech a vítr ho donesl až do blízkého města. Do Luhačovic, kde jsou další turisté. Spousta turistů…
Prosím za odpuštění veškerých stylistyckých chyb, kterých jsem se nevědomky dopustil a dále bych pokračoval ve výčtu oblíbenosti a neoblíbenosti některých věcí. Nejedná se už ale o postavu, nýbrž o mě osobního nečlověka.
Postel - oblíbené
Medovina - oblíbené (moc dobrá), neoblíbené (velmi účiný vymazávač paměti)
Krev - neoblíbené
Blbé nápady - nic jiného nemívám
Vodní dýmka - dejte to pryč, bo vám to vykouřím
Egoismus = Sova
Co se týče věku, postavy, barvy očí či zubů, to mám napsané jinde
![::]](./images/smilies/orc12.gif "úsměv")
a kostým se bude aktualizovat, takže na to nehleďte moc kriticky, bo ani já s tím nejsu moc spokojený
Teď už jen uhučet tu zrzavou příšeru a budem tu aspoň tři (o to se postarám o víkendu).
