|
Přišel čas změny. Čas několika změn...
Během našeho putování po divočině jsem našel u Morie polomrtvýho trpaslíka, a abych pravdu řekl, poznal jsem to jen díky tomu že goblini v Morii se navzájem nemučí a pak neupalují zaživa, navíc proti těm vetchým prckům měl tenhle pořádnou postavu. Když jsem k němu přišel blíž a trochu si ho prohlínul, nechyběla mu žádná noha či ruka takže vypadal docela použitelně. Díval se na mě jak raněný zvíře na svýho lovce, tak jsem ho jednoduše zvednul ze země a odvlekl do tábora. Ze začátku trošku kňoural ale doušek svařené krve to spravil. Když jsem ho dovedl do tábora, skřeti byli stejně překvapení jako já. Položili ho na kožešinu, která byla navíc, sundali z něj ohořelý krámy a prohlídli ho. Byl celej popálenej, ale svařená krev ho držela naživu. Namazali mu popáleniny mastí a přikryli cárama hader, co byly k mání. Za měsíc už běhal jako skřítě. Vyzbrojili jsme ho a šel se pomstít svým bývalým věznitelům, na tu podívanou ještě dlouho nezapomenu, jak si hrál s těma skákavýma hubeňourama. Mezitím se stala další důležitá věc:
Starý Gork, jeden z těch skřetů co si uměli udržet moc, jednoho nádhernýho rána důstojně chcípl. Nevím jestli stářím nebo jestli mu k tomu někdo pomohl, to jsme neřešili. My jsme se zabývali tím co je hlavní, a to kdo bude velitelem dál a kdo naši tlupu potáhne za masem. Večer u ohně, poté co jsme sežrali starýho Gorka, abychom uctili památku našeho bývalého dobrého velitele, a zároveň naplnili žaludky když v tu dobu nic moc v lese nebylo, jsme volili novýho velitele. Mezitím jsme čistili kosti svými špinavými pysky a věšely si je na sebe, zbytek obstaraly role vařeček, jednoručních kyjů a dalších krámů. Tradicí přece bylo, že i přes velitelovu smrt zůstával stále s námi, ale nám je jedno jak to myslí lidi a podobná havěť (že s nimi zůstává jejich duch, cha! Duch je nám k prdu, když není co žrát), my to vidíme tak jak je to pro nás nejlepší, v divočině, a ne někde zalezlej v hradu jak zbabělá krysa. Navíc nebudu riskovat že to vyhrabe nějakej čmuchal s velikou nadějí že najde poklad u dávného krále. POKLAD! V téhle poloprázdné řiti sotva! Ale dost žvatlání o tradicích našeho kmene, teďka o tom památným večeru při volbě náčelníka.
Seděli jsme všichni kolem ohně. V našich špinavých křivých tvářích se odráželo rudé světlo a každej civěl na každýho. Nakonec promluvil Kovář (jeho pravý jméno nikdo nezná, a ti co znaj tak je pro mě moc složitý ho vyslovit, proto mu všici neřeknou jinak než Kováři). "Noták, nebudeme na sebe civět jak hladovej na nažranýho. Musíme zvolit novýho velitele, a to teď, nebo se ráno při lovu všici rozutečem jak srabi a každýho nás po jednom něco časem odkrouhne. Jestli chceme přežít, musíme sekat jednou šavlí, a k tomu je potřeba kápo." "To je fakt, naše tlupa potřebuje velitele, jenže kdo to bude?" Kovář znovu promluvil: "Dávejte návrhy!" "Kovář! Je nejstarší" "No a co, možná že kladivem vládne ale to je tak všecko." "Tak Saladin! Je nejmrštnější a umí z nás nejlíp bojovat!" "Jo a až na něho vyběhne nějaká bestie během jeho válečnýho záchvatu tak mu bude boj nahovno!" Na to se Saladin obrátil: "Co kecáš, myslíš si že nevím jak kancovi useknout hlavu?" "Po směru větru co?" "Hahahahahaha!!!" Skřeti se začali smát a napětí se stupňovalo. Všichni vyjmenovali aspoň třikrát všecky včetně sebe a na to se odbyli urážkou nebo posměškem. Někdy jeden ze skřetů už natahoval pěsti, ale vzápětí se začal smát poznámce na toho druhýho. Nakonec Kovář vstal a hlasitě zařval: "Jestli se budete hádat dál jak trpoši o zlatej šutrák tak místo novýho velitele si akorát všici rozbijete hubu! Začněte trošku přemejšlet i když vím že je to pro vás těžký!" Rázem se všichni uklidnili. Díky hádce dokonale zapoměli na mě, a jelikož jsem nebyl členem tlupy dlouho, nijak jsem se do hádky nezapojoval. Nakonec jeden skřet se ušklíbl a ukázal na mě prstem. "A co Mersos? Ta kožešina co má na ramenech k němu sama nepřišla a jeho příběh u nás zná každej. Když dokázal skolit tohle, co mu udělaj takový potvory, k tomu v týhle díře dvakrát menší?" "Joo, to je fakt, Mersos je sice u nás novej ale já proti němu nic nemám, s šavlí umí máchat docela dobře a nejen proti blbým banditům." "Jooojooo, to je fakt." Začali ostatní přikyvovat. Nakonec se na mě obrátil Kovář a zeptal se mě: "Tak co, křivej, chceš velet téhle bandě špinavých hub?" Svým skřetím úšklebkem kterej trochu připomínal úsměv jsem mu potvrdil svůj souhlas.
_________________ http://forum.snaga.cz/viewtopic.php?f=5&t=1382Jsme tím, čím jsme, avšak někdy svými činy býváme něčím víc, než jsme skutečně.
|
![::]](./images/smilies/orc12.gif "úsměv")