BOT - Skřetí a trolí svět

Kdysi jsem žil v jednom bezvyznamném koutku mlžných hor se svou matkou a bratrem. Ale když bratr matku zabil a mne se pokusil umlatit pohledem, utekl jsem.
Utíkal jsem přes neprozkomanou divočinu a protože jsem odešel jen tak bez zásob, po několika minutách jsem začal trpět hlady.
Řekl jsem si, co teď, musim splašit něco k snědku, ale jak když zbraň jsem nechal v chatrči improvizoval jsem. Ulomil jsem větev ze stromu kterou jsem ohlodal do špičata.
Pomocí tohoto rádoby kopí jsem umlátil prvního tvora co mi přišel pod ruku, byl to mýval. Byl jsem tak línej a vyhládlej, že jsem ani nerozdělal oheň a sežral jsem tu mršinu za syrova. Pouze ocas jsem si uvázal na kopí jako památku na zabití. Putoval jsem tedy dlouho sám když jsem se jednou ráno probudil zjistil jsem, že jsem ve skřetí noře bandy loupeživých skřetů, kteří si žili celkem dobře. Ukradený jidlo, co mi dali, chutnalo líp než ty chuťovky, co jsem jed asi tejden. Rychle jsem se s nimi spřatelil dokonce mne nechali hlídat cestu po který jezdili obchodnici. Dřepjel jsem si ve své jeskyni kousek od cesty, když v tom se ve vchodu objevila něčí hlava, lekl jsem se, a hodil po ní šutr. Ozval se strašný řev, podle toho jsem zjistil, že to je muj bratr, který prý odešel pár dní po mně. Protože je bratr zdatný valečník, přijala ho má nová banda s potěšením. Teď i s bratrem loupíme, pleníme a zabijíme bezbrané poutniky a hrozně nás to bavííí.

Uplynulo již několik zim, ale tato poslední byla příliš krutá sníh zavál horské průsmyky a nám nejezdila žádná kořist přišla doba hladu a žrádlo jsme dostávali na příděl. V jeskyni jsme s bratrem sežrali vše co šlo sežrat ale zima spolu s hladem byla nekonečná a s bratrem jsme hladověli stejně jako zbytek bandy. Jednoho dne jsme se s bratrem dohodli jak schrastit nějaký další žraso, v tmavé noci jsme měli hlídku, ale proč, když stejně nic nepřijede. Už nás to štvalo, hlady jsme padali na držku a byla nám zima. Tak bylo rozhodnuto vyzbrojeni noži jsme vlítli na zbytek bandy do nedaleké jeskyně. Teplíčko tam měli hajzlové, ohníček vesele praskal a oni tak klidně chrápali. "Podřezat jim všem krky" řekl jsem, a tak jsme taky s bratrem učinili. Velkýho šéfa jsme z hladu spořádali za večer a se zbytkem jsme museli šetřit abychom vydrželi tu mizernou zimu. Hlad již nebyl ani někdo kdo by nás komandoval a navíc bylo i teplo. Jen jsme se s bratrem neustále hádali kdo půjde pro dřevo, jeden línější než druhej, takhle to pokračovalo do doby než ten mizernej sníh roztál. Což bylo nečekaně brzy, zbyl nám ještě jeden ze spižírny, tak jsme si z něj vzali to nejlepší a vyrazili na špacír pryč odtud. A nikdy se nevracet ani se nezastavit.

Když jsme dorazili pod hory do rozsáhlých údolí řekli jsme si, "kam jsme to sakra vlezli ?!" Všude byla pole a rozkvetlé loutky, mně osobně z toho bylo mdlo, bratr objevil jakési magické byliny. Zjistili jsme, že když je kouří promlouvají k němu frumi, ale s ním se pak sotva domluvíte, proto zůstal na té louce v opojení těch kytek a já pokračoval dál. Už mne ten šupák štval, došel jsem na začátek jakéhosi lesíku, utábořil jsem se a rozdělal oheň. Dávno nebylo co žrát a tak jsem tam jen tak ležel a byl línej, když přišel k ohni další osamělí skřet. Přisedl a podal rum, moc ho nebylo, ale přece jen to bylo fajn. Vyptával jsem se ho odkud a kam jde. Řekl že jde z bitvy a kam je mu fuk. Snažil jsem se zjistit o té bitvě víc, byla to prý veliká řež mezi lidmi a skřetími nájezdníky, kteří přišli z cizích hor co já neznal. Měl jsem toho blba za blázna, ale jak jsem poznal, svět je větší než moje hory. Ráno jsem přesvědčil toho hejska, aby mne dovedl na bitevní pole. Bál se, ale když viděl sám, že zásoby nejsou a obměna vybavení by se hodila, tak se tam se mnou vrátil. Aaaa ... to byl pohled, pláň byla posetá mrtvými lidmi a skřety různých klanů a ras. Obírali jsme je o jídlo i chlast a věci co se nám líbili jsme vzali taky. Prostě bez práce legrace. Takhle jsme to tam procházeli několik hodin, když jsme uslyšeli jakési zvuky. Šli jsme za nimi a pod orvaným praporem se válel goblin, nebyl mrtvej jen chrápal jak dřevorubec. Když jsme ho probrali ptal se nás jestli jsme vyhráli, postupně nám řekl, že při prvním střetu dostal šutrem po palici a usnul. Měl asi celkem štěstí že ho nesežrali mrchožrouti. Vzali jsme ho sebou. Moji noví přátelé přeci jen ten kraj znali lépe než já. Došli jsme k lesíku nedaleko lidské vesničky, nedaleko hor ze kterých přišel ten skřetí nájezd, ze kterého jsme se napakovali. Ten goblin nám řekl, že z těch hor je vyštvali pajzlové, malé fousaté svině co hrabali do skal a hledali poklady. Řekli jsme si, že na té cestě z hor, co po ní chodí pravě ti fousáči dolů za obchodem, by mohlo bejt dobře. Vesnice lidí, která kromě slepic snad neměla nic. Právě jejich kurníky ale přitáhli naši pozornost, když byl hlad, jinak jsme se věnovali lovu trpaslíků. Jednoduše nás to bavilo, jsou tak pomalí, a když si šlápnou na fousy jsou i bezbranní, stačí je dorazit. Bereme si z těch mizerů skalpy, jejich fous zdobí naší vlajku se slepičím hnátem.

Klan: Fimurzi

co rád: Bitky,kamoše a chlast
co nerad: spaleny jidlo a dno lahve

_________________
viewtopic.php?f=5&t=1484
Cos čekal ? Krevety

Vítej bratře!

_________________
Blbý, blbější ...
Gresh!

Vítej !!

_________________
Grishnak mit große Hammer, Zorg mit rostig Schwert
Raufen, saufen, schnaufen bis sich nichts mehr wert...!