Hodně dávno v nějakej odpornej den mě vyvrhly jámy Mordoru. Je jedno kdy. Moje existence byla hovnem uprostřed říše Temnýho Pána. Rostl sem a sílil. Pár let se ohřál v teplíčku černýho spáleniště a makal pod bičema Uruk-hai. A pak se ozvaly rohy. Jejich vysokej řvoucí zvuk. A najednou se všechna špína Mordoru dala do pohybu. Nahnaly nás do zasraný malý boudy, vrazili nám do rukou zubatý šavle a na těla narvali pár zrezlejch plátů železa. Ty co na tom byli líp, zvládli šlohnout i helmu. A okamžitě nás vyhnali na pláň. Podělaný Uruk-hai. Pořád řvali a práskali bičema, až se jim nás povedlo sešikovat. Všude okolo opuštěný ohně a rozházený krámy. Začali sme pochodovat. Nevěděli kam, ani proč. Prostě sme šli. Nějak se mi povedlo od jednoho ohně čmajznout kus koniny a pořádně sem se do ní zakous. Nakonec, nevěděl jsem ani, kdy se zase pořádně nažeru. Ten pochod ale nebyl dlouhej. Zastavili sme před Temnou bránou. Všechny sračky Mordoru tam byly. Skřeti, skuruti, trolové...Všchno. Dlouhý šiky špíny, ježící se rezavejma zbraněma. A najednou se brána začla otvírat. Znova zařvaly rohy a ty vepředu se dali do pohybu. Teda ne že by se jim chtělo, ale skurutí biče je popohnaly. A za chvíli se ozvaly zvuky boje a slastný výkřiky umírajících lidskejch sviní. Jasně že i skřetů , ale nás je dost. A aspoň zbude víc kořisti. Najednou sme se nemohli dočkat, až na ně naběhnem a zarazíme šavle do jejich hnusnejch žaludků. Všude kolem mě se ozývalo vrčení. A já řval a vrčel taky. Začal sem se bít šavlí do hrudního plátu. Rudo před očima. touha zabíjet a strašlivá nedočkavost až konečně budu moct vyběhnout z Temný brány a useknout pár hlav. Nic jinýho sem nevnímal. Ani tu zkurvenou horu za náma, ze který začly lítat obrovský šutráky a týct láva. Tehdy se rozhodlo o nejzkurvenějšim dni mýho života. Všechno sem si uvědomil až ve chvíli, kdy se začla hroutit brána. Kusy kamení padaly na skřety pod ní a stovkám rozmlátily lebky. Najednou sem byl fakt rád, že sme dorazili pozdě a zůstali vzadu. Všude chaos. Skřeti i trolové se snažili dostat pryč. Ale kam do háje? Všechno se hroutilo. Čapnul sem za límec svýho bratra a zdrhal a táhnul ho s sebou někam pryč. Z hory tekla láva, věž se bortila. Nebylo kam se schovat, ale museli sme běžet, jinak by nás vlna tisíců skřetů udupala svejma okovanejma botama. Přesně tohle si jeden snaga neuvědomil. Porazil sem ho na zem a za běhu mu dupnul do ksichtu, až z něj začla stříkat krev. Kašlal sem na něj. Jenom táhnul bratra ke skaliskům, na který sme začali šplhat, abysme se zachránili. Některý to taky napadlo. Jiný, tlačený davem doběhli na pláně a pohřbila je láva, nebo trosky věže. Tenhle zatracenej den sme přežili. Tak co k sakru dál...
|