|
Na konci poslední bitvy jsem se už nesnažila bojovat. Předala jsem všechny pravomoci svým kapitánům a sama jsem sestoupila až na úplné dno našeho chladného domova tam, kde byla temnota nejhlubší, tam kam jsem se za lepších časů tak ráda rozpustile ukrývala svým služebníkům a kde jsem bývala tak blízko své milované zemi. Jako tolikrát před tím, jsem na ní i teď položila obě ruce a poslouchala její šeptání. Promlouvala ke mě naší společnou tajnou řečí, které jsme rozuměli jen my dvě. Věděla, že je konec. Loučila se. Pokorně a odevzdaně jsem zavřela oči a tvář se mi zkřivila bolestí. I já to věděla! Ach, Eru! Celé věky jsem věděla, že tenhle boj nemůžu vyhrát. Věděla a čekala, kdy přijde ten den. Ale až chvění země a její tichý, naléhavý šepot mě daly uvěřit, že už je to opravdu tady. Je to dnes. Dnes zemřu a se mnou moje říše.
Celé sáhy nade mnou zuřila krutá bitva. Pluky Valar se přihnaly přes moře tak náhle a nečekaně jako mořské vlny. Stříbrozlaté, plné nenávisti a touhy po krvi. A zas a znova, jakoby v nějakém šíleném tanečním rytmu se vrhaly na mou zemi, aby bez špetky slitování zdecimovaly ji i vše, co zplodila. Jako by nikdy neměli dost, jakoby jim bylo líto, že jednoho každého z nás můžou zabít jen jednou. Stála jsem tam nahoře na povrchu a dívala se na tu divokou burácející vřavu, mé tváře hladil vítr nasycený výkřiky vzteku a bolesti, vířením bubnů a vanyarských trubek, údery kovu o kov i tupým bušením do masa. A ten žár! Žár který stoupal z bitevního pole a připomínal sám oheň, co hoří u kořenů Ardy.
Ale tady dole jakoby nic z toho ani neexistovalo. Tady mě obklopovalo jen ticho, chlad a temnota. I pád Trangorodrimu tu zněl sotva jako zaševelení větru. Jenže co pro mě tohle odloučení znamenalo?! I tak jsem cítila každou ránu, kterou můj Ancalagon utržil, v mých uších zněl jak ozvěna nářek a pláč raněných i padlých skřetů a tělo mi svíraly křeče jak mnou tam a zpátky probíhala jejich bolest. Po mých spáncích, tvářích, ramenou a pažích stékaly přívaly černé krve, aby se pak marně a bez užitku vsákly do země. Vytřeštěnýma očima jsem se dívala vzhůru a zoufale se snažila rozpoznat v temnotě nade mnou první neurčité obrysy svých nepřátel, kteří sem už brzy, tak brzy, snad v příštím okamžiku vtrhnou, aby se zmocnili toho posledního, co mi ještě zbylo. Moje ruce, zbaveny přísné nadvlády mé mysli, jíž se pomalu, ale jistě začalo zmocňovat šílenství, zmateně šátraly ve tmě za sebou, dokud nenarazily na vlhký tvrdý povrch. Mé dlaně nahmataly opracovaný kámen. Dotýkala jsem se mohutných majestátních zdí své pevnosti. Instinktivně jsem se k nim přitiskla, jako ptáče, které se tiskne do hnízda. Ucítila jsem jak se chvějí a pochopila jsem, že je to strachy. A nebo je to moje tělo? Chvěju se! Příšerným ochromujícím strachem, kvůli kterému mi vázne dech v hrdle, úží se zrak a podlamují kolena. A se mnou se chvěje všechno, čeho jsem se kdy dotkla. Polknu a vydechnu. Opřu si záda a hlavu o dosud pevnou zeď, znovu zavřu oči a čekám.
_________________
The mighty arising
|
