„Bum, bum, bum, …“ „Huuuuuuuuuu“ „Bum, bum, bum, …“ Slyšela to jakoby z daleka. Pomalu se začala probírat z bezvědomí. Hlava jí třeštila a cítila jak má ulepený celý krk od rány na spánku. Nic si nepamatovala. Dál nehybně ležela v nízkém houští a poslouchala hluboké a syté tóny co se rozléhaly lesem. Připadala si jako tenkrát...
Tehdy se probudila uprostřed hor a lesů a široko daleko nebylo živé bytosti. Nic nevěděla a na nic si nevzpomínala. Dlouhé roky bloudila horami až nakonec hledání někoho, kdo jí je podobný vzdala. Toulala se dál bez cíle krajinou a snažila se přežít. V tichu hlubokých lesů a vysokých hor. V mučivém tichu.
„Huuuuuuuuuuuuu“
Tichu!? Prudce se zvedla, ale bolest hlavy a zatmění před očima jí rychle vrátily zpátky na zem. Na druhý pokus to zkusila pomaleji a povedlo se. Co jsou ty zvuky, co zní všude kolem? Obezřetně se plížila směrem odkud to přicházelo, k nedalekému pahorku. Když opatrně vykoukla, nemohla uvěřit svým očím. Mooooc bytostí! Hromada bytostí! A stejných jako já! Srdce jí divoce tlouklo a přemýšlela, co má dělat. Vypadalo to, že tam jsou smečky, které proti sobě bojují. Jak smečka černého vlka, co bojovala o území pod Zubatou horou, kde se nějaký čas zdržela při svém bloudění, s jinými vlky. Jedni měli přes obličej bílé a červené kříže, vypadalo to že bojují spolu proti Těm které vedl válečník s šedou kůží. A pak uviděla odkud pochází ty nádherné zvuky! Ty dunivé patřily oválné věci na jedné straně zakryté kůží a to syté vytí zase z předmětu, co vypadal jako omnoho větší roh divoké horské kozy, co je občas povečeřela. Řekla si, že jestli by měla být s těmito bytostmi, chtěla by statečné bojovníky podporovat právě těmi dunivými tóny a vytím Velkého rohu.
Všimla si, že někteří bojovníci s bílými a červenými kříži na obličeji někam odcházejí, rozhodla se je sledovat. Za chvíli došla až k jejich doupěti. Chvíli je pozorovala až nakonec sebrala všechnu odvahu a vydala se vstříc přijetí do nové rodiny nebo jisté záhubě. Modlila se k duchům lesa, aby to bylo to první.
|