Matka, ta coura, mě hned po vyvrhnutí hodila na hnůj. Spala jsem mezi odpadkama, abych se aspoň trochu zahřála a jedla zbytky po svejch bratrech. Z mláděcího věku znám vlastně jenom špínu a smrad. Tam někde se ve mně začala probouzet nenávist. Tepala mi v žilách, chvěla se v palici. Jednou ráno jsem matku našla v kaluži krve, chrčela a z jejího tlustýho krku trčel šíp. Můj šíp. Prostě jsem zdrhla, upalovala jsem jako před bičem svýho ohavnýho otce. Ve tmě vidim dobře, ale všechny ty nory byly stejně slizký a černý. Když jsem z těch děr vypadla, chvilku jsem měla pocit, že se vrátim a to rovnou na stůl. Nahoře visela odporná zlatá koule, která pálila a moje kůže začala praskat a krvácet. Měla sem mžitky před očima a necejtila nohy... Pak si pamatuju až probuzení v táboře. Kurva, moje zuby zdobily držku, která se na mě zezhora tlemila. Pokud se mi tohle zdálo, ten kopanec do břicha mě probudil. „Vstávej ty lemro líná! Co čumíš? Kde je dřevo?!!!“ Rána. „Jestli tu ty klacky hned nebudou, napíchnu tě doprostřed ohňě, jasný?!“
Jo, tak nějak jsem se sem dostala. Jsme sice malá tlupa špinavejch skřetů, ale všichni už jsme nějakou to bitkou prošli a jsme furt celý. To ti nahoře oceňujou. Nediv se mýmu jménu, je divný a je elfský, ale časem si zvykneš.
Ve tmě černé narozena, ve stejné tmě zavržena. Kde zní bubny Bum Bum Bum Kde říkaj tomu Khazad – dum Kde šlépěj nechá těžká bota pak smrti zpívá naše rota A zemi krví špiníme když k Burzulugu běžíme
Naposledy upravil Kadwen dne pát 10. dub 2009 0:24:39, celkově upraveno 1
|