Registrován: sob 06. zář 2008 7:50:23
Příspěvky: 9
|
Gur ti Drauger agh gur ti Uruk.Narodil jsem se a vyrostl na svobodě. Křik, denní hry s nalezenými mrtvolami lesních zvířat a občas proseknutá paže otcovým nožem, to byl náš denní chleba.
Jenže svět nepřeje svobodě těch, kteří jsou ohavní a ukřičení.
Jednoho dne přijeli těžké vozy zapřažené za podivná obtloustlá zvířata, která měla kopyta pokryta zaschlou krví a vnitřnostmi. Ti skřeti, kteří s vozy přišli, byli jiní. Jejich kůže byla vybledlá, zuby ostřejší a jejich kosti jim obepínala strupovitá černošedá kůže s mnoha jizvami. Hlasitými skřeky nás nahnali do vozů a odváželi neznámo kam.
Zažíval jsem poprvé v životě strach a příšerné útrapy. Jeli jsme snad několik úplňků, nevím. Někteří bratři vysílením a hladem zemřeli a ostatní se krmili z jejich rozkládajících se mrtvol. Příšerný pohled.
Za nějaký čas jsme vjeli velkou bránou do země, o které jsem dříve slyšel vyprávět. Půda tu byla suchá a rozpálená, přestože tu nesvítilo slunce. Vyhnali nás z vozů a rozdělili. Viděl jsem, jak skupinku těch nejslabších vedli přímo k popravčímu špalku, nejspíše proto, že byli moc slabí a hodili se už jen jako potrava hladovím vrrkům.
Dlouhou dobu jsem strávil v tom skřetím táboře. Denně jsme byli nuceni trénovat se v boji s kusy železa, kterým je stydno říkat zbraň. Ti skřeti, co nás cvičili a hlídali, nebyli jako my. V očích se jim odrážela podivné rudo. Až jednou jsem pochopil. V laboratoři, což byla jedna podzemní kobka, skřetí otrokáři nutili ostatním divný nažloutlý lektvar, který dočista ničil skřetí mysl. Z bratrů se stávali vraždící zrůdy zcela oddány svému pánovi. Náš pán nebyl skřet, občas prošel táborem na černém koni s rudýma očima.
Snad mi pomohli Mocní a já se vyhnul požití toho patoku. A při jedné z výprav do sídel lidí jsem unikl. Stal se ze mě psanec. Věděl jsem, že k místním skřetům nemůžu. Tak jsem zůstal samotným. Mocní mi seslali bratra vlka, kterého jsem poté několik úplňků doprovázel. Než zemřel rukou lidí. Ach ti lidé. Bratr vlk byl pro ně jen tupé zvíře, které zbaběle zabili šipkou z kuše. A já jsem pro ně také tupé zvíře. Už jsem pochopil, co znamenali slova našich otců.
,,Budou tě nenávidět, budou tě chtít zabít a ty nebudeš žít, ale přežívat. Ty nenávidíš slunce, ale ono ještě víc nenávidí tebe. ,,
A tak přežívám. Za ta léta jsem pochopil, že lidé, elfové a jiní jsou ti, co mají být zvířaty, co lovíme. Již mnohokrát jsem okusil chutnou lidskou krev z krku umírajícího a neskončím, než se mé dny naplní...
|
|
