Vždycky jsem byl takovej jako teď. Alespoň, co si pamatuju. Tak to bylo, a tak to bude. Život je potom jednodušší. Sice jsem asi býval malý skřítě, který ani neuzvedlo šavli a štít, ale to je dávno. Moc dávno. Snažím se na to nemyslet. Raděj o sobě tvrdím, že jsem vždycky býval bojovník, jako dneska. A jako zítra. Když jste bojovníkem, má to jednu výhodu. Nemusíte myslet na to, co budete dělat zítra. Protože to víte. Pro skřeta, který se umí ohánět zbraní, se místo vždycky najde. A že já to umím. Svojho prvního elfa jsem zabil už dávno. Bylo to při nečekaným přepadu putovního kempu našeho kmene. Byl jsem tehdá ještě mladší, neměl jsem tak velký zuby, a místo šavle jsem uměl používat sotva malej nůž, ale stačilo to. Byli jsme velká rodina, a tak jsme bojovali pospolu. Velkej brácha vždycky dělal návnadu. A zatímco si elf nedával pozor, sesypali jsme se na něj jako kobylky. Nechci se chlubit, ale byl jsem u něj první a moje bodnutí ho tutově zabilo. Dobře, chci se tím chlubit. Byl to fakt dobrej útok. Elfy jsme tehdá odrazili, ale dost našich ushatari při tom zařvalo. Dokonce náš dushatari říkal cosi o hněvu frumi, ale jelikož v tý vřavě dostal nějakou palicí po hlavě, nikdo ho už moc neposlouchal. Už to nebyl náš šaman. S bráchama jsme se sebrali a šli hledat jinej kmen. Takovej, kterej by nám zajistil slávu a mnohočetný vítězství. Chtěli jsme krev. Pomstít se za kmen. A taky pro tu srandu.
Na tohle období svýho života vzpomínám rád. Putovali jsme po černejch spálenejch pláních a pobíjeli nepřátelský komanda. Časem jsme se vypracovali tak dobře, že se to doneslo až k ostatním kmenům na BOTu. Byli jsme legenda. Elfové se nás báli. Možná proto na nás nastražili tu boudu. Velkej brácha, kterýho jsme všichni uctívali jako kápa, to měl tušit. Jenomže on jak byl silnej, tak byl blbej. Nechal se vlákat do bažin. Stopovali jsme elfí jednotku, která prý byla zodpovědná za několik útoků na ne zrovna válečně založený osady našich druhů. Šlo to až moc snadno. A nikdo si to neuvědomil, dokud past nesklapla. Napadli nás u močálu. Ksichty začerněný bahnem, aby je nebylo vidět. Potichu jako smrt. Většina z nás padla při první salvě. Zbytek se zkusil krejt, ale bylo to k ničemu.
"Tváří v tvář smrti," řekne starý šaman a foukne do ohně hrst kouzelných listů. "Každý se s ní jednou potkáme. Ty již brzy a mnohokrát, tak mi to říká šepot větru."
"Až se setkáme," řeknu, a na znamení přísahy udeřím sekerou do štítu. "Tak já neuteču!"
Neutek jsem, jak jsem přísahal. Podařilo se mi, ještě s dvěma bráchama, krýt se za těly mrtvol, za stromy, napůl ve vodě. Elfové nás neviděl. Mysleli si, že jsme utekli, nebo že nás zabili, co já vím. Po masakru se prostě zvedli a odběhli, aniž by po sobě zanechali jakoukoliv stopu. Báli jsme se. Šíleně jsme se báli a byla nám zima. Když jsme lezli na břeh, neměli jsme daleko k tomu zbláznit se strachy. Ale zvládli jsme to. Posbírali jsme nějaký věci z mrtvol. Oni je už stejně nepotřebujou, tak co. A šli jsme dál, jako by se nic nestalo. Byli jsme prostě tři. Tři bojovníci, zbytek rodiny. Všechno bylo skoro jako dřív. Jenom kdesi vzadu v hlavě nám hořel pramen nenávisti. Silnější než kdykoliv předtím.
Časem jsme se rozdělili. Jeden z bráchů šel k těžkejm. Nechal se zakout do železa a teď běhá v první linii. Prej jich tak zabije nejvíc. Mám pocit, že už nežije. Byl to magor. Druhej byl o něco chytřejší. Sehnal si velkej luk a elfy odstřeluje pěkně z dálky. Dal se k přepadovejm oddílům, který podnikaj výpady do cizích zemí. Bydlí někde v horách, občas se mi o něm donese nějaká pěkná historka, jako že prostřelil tři nepřátele jedním šípem. Většinou jim nevěřím, ale je fakt dobrej...
A co já? Já jsem zůstal tam, kde jsem vyrostl. Na pláních a pouštích. Krajina, kam až dohlídneš. Má to svoje kouzlo - boj tady je takovej jinej. Takovej vznešenej. Seš to ty, tvoje jednotka a nepřítel. Nic víc. Žádná zákeřná záloha schovaná za stromem, žádný shazování balvanů z vršků hor. Tady se umírá a zabíjí poctivě - na štítech, na zbraních. Tady se neutíká. Není kam. Prostě táhnem dál. Hlídáme hranice. Jednou narazíme na někoho silnějšího a poctivě umřem. Tak to má být. Takový je můj život. Jsem za něj rád!
|
), spíš si poslechnu nějakou oldies hudbu. Také v pití asi nebudu nějakým konkurentem, ačkoliv rozhodně nejsem abstinent. Osobní stránky, nebo spíš blog/deníček mám na http://alejaci.cz/alweron, ale asi tam nebudou úplně relevantní informace pro vás, spíš jen tak pro úplnost.