|
O Skřepíkovi Nekončícím šluku
* Pod večerní oblohou v armádním ležení se u ohně válejí dva skřeti*
"Co si pamatuju v našem klanu koloval příběh o šamanu Skřepíkovi Nekončícím šluku. Ať už je na tom pravdy kolik chce, starci u ohně ho vždy vyprávějí takhle:
Kdysi dávno se v našem klanu narodil náčelníkovi syn, byl to pořádný skřet, už odmala se rval se svejma vrstevníkama o všechno možný, náčelník v něm viděl dobrého nástupníka. Skřepík, tak se jmenoval, byl velice chytrý, chytrý? Chtěl jsem říct zákeřný, lstiví a podrazácký no zkrátka jako každej správnej skřet. Když dospěl, vydal se s klanem na obřadní nájezd, kde prokázal že je krutý, silný a vynikající válečník. Opásal se šavlí, oblékl brnění a vyrazil jako každý válečník do světa na půlroční výpravu. Podle očekávání všech půlrok přežil a přinesl zajímavé novinky ze světa. A to nebylo všechno, sebou přinesl mnoho novích neznámích věcí, nikdy neřekl kde k nim přišel, jen to že byl "zasvěcen". Co to znamenalo nevěděl nikdo a snad kromě starého šamana to ani nikdo netušil. Skřepík byl jasným kandidátem na duchovního vůdce klanu, tedy minimálně do té doby než se náčelník odporoučí do Mandosovejch síní. Náš šaman ho naučil všemu co sám uměl, Skřepík zvládal všechno bravurně, přípravu rozličných druhů kořalek, výrobu omamných prášků, sušení a přípravu Hadího jazyka a různých hub, léčivích dryjáků a smrtelných jedů. Nejen že to zvládal levou zadní, ale doplnil šamanské vědomosti o poznatky ze své cesty. Z Hadího jazyka začal vyrábět všelijaké odvary, sušenou drogu míchal s dalšíma přísadama aby měla větší grády. Starému šamanovi se z toho točila hlava kolem a raději přenechal svůj post Skřepíkovi. Ten odložil zbroj a oblékl na sebe šamanskou róbu.
Několik měsíců bylo vše v pořádku, Skřepík se díky starým i novím drogám jako Morgothův dech, Glaurungovo mléko nebo Vílí krev dostával do tranzu a předvídal klanu zdárnou budoucnost, žehnal válečníkům a léčil nemocné. Byl to zlatý věk klanu, všichni byli spokojení a všem bylo dobře. Skřepík hojně rozdával povzbuzovací prostředky všem příslušníkům klanu. Místo tradičních soutěží jako "Kdo přinesl nejvíc elfích uší, lidských sklapů, nebo trpasličích plnovousů" zavedl nové " Kdo ubalí největší roh" " O nejkrásnější fajfku" "Najdi své potomky" nebo velmy oblíbenou "Ožer si vého souseda". Tehdy získal Skřepík své přízvisko, protože na tři prásky vyhulil loket dlouhej roh a to je co říct. Začali mu říkat Nekončící šluk. Skřepík chodil odíván ve volné šamanské róbě, místo okovaných bot nosil sandály, místo helmy barevnou čelenku, v čutoře místo jedu Glaurungovo mléko a místo šavle dlouhatánskou fajfku. Byl to čas radovánek a pohody, jenže zima skončila a válečníci se měli znovu vypravit za skalpy, uchy a plnění Morgothovy vůle. Skřepíkovi se to ale nelíbilo, nechtěl aby jeho přátelé odcházeli a přicházeli o životy v podle něj nesmyslném boji. Začal kázat proti výpravám, říkal že všichni živí tvorové mají právo žít, i když to jsou elfové a že on věří že jednou nastane čas kdy bude mezi všema rasama smír. Jenže tohle byl moc radikální názor i na šamana a to je co říct, klan si sice nic nedovolil, ale žil svím starým životem. Jen několik malích skříťat za zády rodičů občas zašli do Skřepíkovi jeskyňky na pár loků nebo prásků. Skřepík v nich viděl naději. Snažil se je učit jenže malí zhulení skřeti si zamamatovali jen postupy na výrobu opiátů a i ty podle stařešinů kteří prý pamatovali Skřepíkovu legendární Zelenou zimu, stáli za elfí vřed. Pak prý natáhli zplna hrdla ze svích fajfek a vzpomínali na ten zvláštní půlrok. To ale předbíhám.
Skřepíkovi zvanému Nekončící šluk se válečníky zastavit nepodařilo, a tak se smutný naplno oddával své práci a samozdřejmě konzumazi povzbudivích preparátů. Přestal zcela vyrábět jedy a zaměřil se na léčiva, prý vynalezl mnoho velmi účinných prostředků ať už na sečné rány či škrábance nebo na elfí vši a v neposlední řadě na kocovinu. Je samozřejmostí že základem všech jeho výmyslů byla nějaký silná droga, no ostatně jako v celé skřetí kuchyni. Těšil se na podzimní příchod válečníků, měl neskutečné zásoby Hadího jazyku, Balrogova sněhu, Glaurungova mléka a kvanta různých kořalek, doufal že další Zelená zima by snad mohla s válečníky pohnout a mohl by nastat Věk modré a zelené, jak říkal času míru všech ras. Když však viděl úlovky válečníků a válečníky samotné opilé vítězstvím a krví nepřátel, zhnusil se natolik a uvědomil si že Věk modré a zelené je ještě daleko v budoucnu. Sbalil si své věci a jedné zimní noci se vytratil z doupěte, vše nasvědčovalo tomu že sestoupil z hor a vydal se na východ. Tam prý někde v dáli čeká jeho vize na svůj čas. To starci usoudili podle kresby na stropě jeho jeskyně kde se pod vycházejícím sluncem drží za ruce trpaslík skřet a elf. Trpaslík pijící Glaurungovo mléko, elf hulící Morgothův dech a skřet šňupající Balrogův sníh. Někdo by namítl že ta malba je v šamanské jeskyni doteď, jenže stařešinové v tom viděli zvrácenost tak celou kresbu zamazali.
Podle názoru některých jeho přátel, kteří mimochodem odmítali zabíjet elfy a další růžovokožce, Skřepík čeká až urzraje čas, aby se vrátil a šířil svou vizi uším které jí budou chtít slyšet. No a ať už to je pravda nebo né do skřetího slovníku se začlenil pojem "u Skřepípa" nebo "Skřepíku dej ať..", protože všichni ví že Skřepík byl tak zvrácený skřet že ke konci své dráhy nejzáhadnějšího šamana všech dob, přál všem jen to nejlepší. Skřeti ty obraty používají ale zřídka kdy, přeci jen na Skřepíkovce se dívá skřetí společnost mezi pařáty. Kdo to kdy viděl bratříčkovat se s tou růžovou verbeží."
"Ty Alassi ty seš stejně zkurvenej pohádkář, takhle do mě hustit takoví elfí hovna. Radši podej mlíko a nacpi fajfku, Morgoth nad námi dnes bdí, ztřískáme se do sraček, zejtra tu možnost už nemusíme mít."
"Skřepík kryso....Skřepík nad námi bdí."
*podívá se zasněně na noční oblohu podá druhovi čutoru a fajfku nacpe nejlepšim modelem Morgothova dechu kterej kdy měl možnost okusit.....*
_________________
Odvaha nanovo zahoří, protože kuráž může být živena vztekem tak, jako plamen je živen stéblem a zahoří jasně, byť na kratičkou chvíli.
|
