Šeby

Šeby

Dodnes nevím, jak říct, kým jsem tehdy byla. Drželi mě v zemi ve stavu ani vědomí ani nevědomí. Až pak jednou jsem byla spolu s horkým bahnem vyvržena na povrch. Několik set let jsem přebývala ve vykotlaných kmenech mrtvých stromů a... a byli tam se mnou. Nevěděla jsem, co je to smrt, co je to zabíjet, co je to být zabit. Teď to již vím. Vyrvali mi srdce a zbytek těla spálili na popel. Jeden z nich však věděl, jak mě vrátit k životu. Ale nevěděl, jakou zkázu tím způsobí... a udělal to. A tak jako mě oheň pohltil, našla jsem v plamenech znovu život.
Když chcete někoho ovládnout, nesmí ovládat on vás, ale když se jím necháte pohltit, a pak z něj znovu povstanete, nemá nad vámi již žádnou moc. Tak jsem poznala oheň. A oni si pak znovu mysleli, že nade mnou zvítězí... Vodou. Voda hasí plamen, voda rozpouští. Ale oni nevěděli, že ne navždy. Voda rozpouští, aby znovuzrodila. Měsíc také projde smrtí, aby pak mohl znovu povstat z temnoty a zazářit ve své úplnosti. A úplněk svítil, když jsem znovu vstoupila do života, očištěná vodním chaosem. Ale tak jako i měsíc musí pokaždé opět ubývat a umírat, tak ani mě nečekala trvalá záře života.
Pověsili mě na strom, který rostl s kořeny v nebesích. Hlava se mi houpala ve větvích... a tak jsem setrvala mnohé eony, aby mě pak roztrhali na kusy. Co se dělo pak, to ve mně zůstává a zůstane. Teď jsem jen tím, kým jsem. Vím, co je smrt, nosím ji s sebou, a umím ji rozdávat, ať už mi den přinese jakoukoliv podobu. Bojem se člověk učí pokoře. Ne. Učí není to pravé slovo. Bojem do člověka vroste. A pak teprve, když já už není já, se rozpoutají neosobní živly a z boje se stává tanec a z tance boj. A pak – jako onen strom, na němž jsem visela, - vrůstám kořeny do nebe. A po nich také stoupám...