BOT - Skřetí a trolí svět

,,Vstávej..."
,,Vstávej..."
,,Do prdele, vštávej ty hnušná parodie na škřetího válešníka!" zakrákorala moje stará matka. Ignoroval jsem ji a věděl jsem že si v naší chýši po smrti otce můžu dělat co chci a kdy chci protože moje matka mne zvládnout nemohla. Moje autorita nepatřila nikomu. Pak dopadla její ruka. Jako vždy jsem skoro nic necítil ale její věčné údery mě ponižovali a tak jsem její ruku chitil a ohnul.
Kost praskla...
Spadla na zem...
Zavřeštěla...
Otáčím se a vidím bratra jak po tom co viděl utíká...
Ten pologobliní bastard ji měl vždy radši...
V extázi která vždy přichází po zabití padám na zem...
Zbyl jsem sám...
Zbyl jsem sám...

Zbyl jsem opravdu sám? Ne. Zbyl jsem se svým klanem.
Pche...
Klanem?
Banda sice dobrých ale necvičených a válečníků kteří dloho neprovozovali svou ,,živnost“...
Tedy spíš skupina primitivů kteří přežívají v nejzazším koutě Mlžných hor a žije spolu jen z nutnosti.
Naše tlupa byla vyhnána silnějšími skřety protože jsme byli bílý. Tak se to aspoň povídá.
Za ty léta jsme se snažily pářit s černými abychom byli jako oni ale nevišlo to. Potomci byli jen špinavě šedí a tak námi pořád opvrhovaly. Časem jsme se s tím naučily žít ale byl to pozůstatek života našich dávných předků prí žijících ve sněžných pláních. Také jsme na rozdíl od ostatních chlupatější.
Dost ale o legendách…
Teď trochu blížší minulosti a mého života. Vzhledem k tomu (jak už jsem řekl) že naše tlupa žije v nejzažších Mlžných horách žijeme v míru samozřejmě na skřetí poměry. I proto jsem vyrůstal tak trochu jinak. Vždy jsem chtěl být aspoň lovec, ale do lovecké vyuky mě bohužel nevzaly a po mém hlasitém vzepření mě tak zbily lukem že už na něj šáhnu jen zřídka. Mému bratrovy se poštěstilo a do lovecké vyuky ho přijmuly což jsem mu samozřejmě nepřál a tak jsem ho zbyl. Učily mě být šamanem ale to mě nebavilo a tak jsem se tajně v noci odcházel z tábora a chodil zabíjet divoké šelmy. Moc se mi nedařilo. Byl jsem přeci jenom jen mládě. Ale učil jsem se dál a tak jsem i něco pochytil. Ovšem ostatním začalo být divné že dloho neviděly mou matku a tak jsem ze strachu opustil vesnici a s ní i svůj doteď pohodlný život.
Nevěděl jsem kam jít a tak jsem se první měsíc potuloval kolem venice a v noci kradl jídlo.
Stážní ale začaly být ostražití a tak jsem si řekl že půjdu hledat bratra. Vždyť ve dvou je síla. A tak začala má pouť…
A skončila rychleji než jsem myslel…
Bratra sem našel v jeskyn vzdálené sotva týden cesty. To je mu podobné nikdy nic nedotáhne. Od něj jsem zjistil že se zpřáhnul s partou nějakejch dalších skřetů a goblinem a že tam jenom hlídal cestu kterou nedávno objevily poutníci a je celkem v provozu. Poutníci si totiž mysleli že našli novou bezpečnou cestu. Jak se mýlili. Tak z nutnosti jsem se s nimi spojil a přežíval…
Časem se ukázaly jako fajn parta a po pár bitvách jsem se s nimi i spřátelil a tak s nimi žiju a konečně i loupím. Na rozdíl od jiných skřetů jsem si ale uchoval trochu jiný pohled na svět zbaven nenávisti. Vděčím tomu smému poklidnému dětstvý a života bez věčných bojů.







Realita
Jméno: Daniel
Věk: 12
Co rád: Vpoho lidi, hudbu a boj
Co nerad: Modřiny (a jiná zranění), lidi co neuznávaj zásahy a vegetariány (neceňej si života )
Představení mí postavy bylo udělaný tak jak je protože jmi přijde blbý že všichni skřeti maj představení typu: Vyvraždily moji vesnici, zdrhnul jsem a teď se mstim a všechno nenávidim.
Neberte to jako urážku ale já to tak vidim .

Tohle je muj druhej učet takže toto je i moje představení
Omlouvám se administratorum ale nemohl jsem jinak bo se mi nešlo přihlásit

_________________
Blbý, blbější ...
Gresh!