Ozvaly se kroky. Vrrk, ležící na noze obrovské kožešiny, zvedl hlavu a nasál vzduch do nozder. Byl už připravený vstát, ale ukldinilo ho poplácání černou mozolovitou rukou s ostrými nehty. "Čucháš krev? To bude jen nějaký lovec vracející se s kořistí..." prohlásil chraplavý hlas. Zatím ještě loví zvířata, pomyslel si náčelník klanu Zuřivých. Nebude to ale trvat dlouho a budou lovit mně. Neklidně se zavrtěl. Věděl, že to musí přijít, byla to jen otázka času. Skřeti z RakTaarbami vůči němu byli loajální, ale potřebovali ruku v železné rukavici, která je povede, jinak je to jen banda černých krys rvoucích se o kus žvance. Ashen si dobře pamatoval, jak dopadla jeho bývalá vesnice, když odtamtud odešel s Farmak, tehdejší šamankou. Jeho otec, starý náčelník, byl nalezen přišpendlený kopím k židli, na které seděl. Starý hlupák, který neviděl, že se mu bouří vesnice pod rukama. Skřeti potřebují vidět svěho náčelníka mocného a silného, potřebují silné vedení, protože sami nedovedou ani přežít v divočině, aniž by se do dvou dnů nesežrali navzájem. A navíc, každý skřet touží po moci. Když se ho přestanou bát, přestane být náčelníkem. A právě z toho měl nyní Ashen obavy. To byl důvod, proč bdil. Čekal na tiché chrastění písku pod nohama skřeta s dýkou v ruce. Čekal vrzání napínaného luku s šípem namířeným do hromady kožešin, ve kterých ležel. Věděl, že se tak nestalo jen z jediného důvodu - že si během posledních dvou let získal u svého klanu uznání jako válečník a vůdce. Dokázal dát dohromady klan, roztrhaný na kusy kvůli nudě, hladu slabému vedení. Vybudoval novou vesnici, která se pod jeho velením rozrůstala. Dal jim chýši, jídlo a boj. Mnohokrát dokázal v bitvě, že není radno si s ním zahrávat. Byl obávaným a obdivovaným náčelníkem. Alespoň do té doby, než byl tak těžce zraněn. Rána těžkým kladivem přes záda ho sice nezabila, ale kvůli tomuto zranění už nemůže nosit zbroj. Už po chvíli má pocit, jakoby mu někdo střelil šíp přímo do páteře. A až to skřeti zjistí, bude po něm. Náčelník musel nosit zbroj, aby ukázal všem, jak je silný a mocný válečník. Potřásl hlavou, aby zahnal tyhle myšlenky. Potřebuje spát. Zítra musí vypadat silný, jinak se řeči o jeho slabosti zhorší, uvidí-li ho unaveného. Nemohl však usnout. Vstal. Vrrk zvedl opět hlavu, ale dostal pokyn, aby zůstal, a tak jen pozoroval nahrbenou postavu vycházející z chýše ven. Došel ke staré šamanské chýši. Kdysi tu bydlívala Farmak, dnes tam ale nikdo nechodí, skřeti jsou pověrčiví a bojí se šamanských kouzel. Ashen vešel dovnitř, počkal, až se trochu rozkouká a začal hledat něco, co by mu pomohlo usnout. Po chvíli našel poloprázdný měch. Otevřel ho. Zápach mu byl povědomý a pak si vzpomněl - jeden čas to bylo hodně cítit v její chýši. Občas ji našel spící a ležící na zemi, s timhle měchem v ruce či rozlitým někde poblíž. Když se jí na to tehdy zeptal, zamračeně mu odpověděla, že je to jen čaj na usnutí. Kdo ví, co v tom je, pomyslel si. V nejhorším to se mnou nic neudělá. Zkusil si loknout. Chutnalo to jak měsíc starý čaj z konopí smíchaný s pálenkou z trollí krve. Účinek byl téměř okamžitý. Chytil se za břicho. Měch mu vypadl z prstů. Měl pocit, že bude zvracet. Rozšířili se mu oči a zešedivěl. Pak se skácel na zem. Usnul.
Otevřel oči. Nebe bylo takové, jaké bylo vždy, akorát byl den. Vstal a rozhlédl se. Byl někde v pustině. Viděl jen pláně a sem tam nějakou skálu. Ale vše bylo podivně rozmazané a zešedlé. Nedokázal zaostřit na nejbližší pahorek. Náhle se za ním ozvalo vzdálené řvaní a tlumené zvuky, ve kterých bezpečně poznal údery zbraní do štítů. Otočil se. Opět se mu rozšířili oči. Stály tam tisíce skřetů, všichni ozbrojení a seřazení do útvarů. Dívaly se na skálu, na které stál muž. Byl stejně vysoký, jako Ashen, ale měl na sobě oblečení, které nepoznával a hlava byla zvířecí. Mluvil ke shromážděným skřetům. Ashen nerozuměl, co říká, téměř neslyšel, avšak skřeti ho zjevně slyšeli, neboť každou chvíli řvali a udeřili zbraněmi o štíty či píkami o zem na znamení souhlasu. Ve chvíli, kdy se Ashen rozhodl, že přijde blíž, muž rozpažil ruce s drápy a po jeho bocích vzplály dva vysoké sloupy ohně. Skřeti zaryčeli nadšením. Pak muž něco vykřikl a ukázal přímo na Ashena. Armáda se otočila a vyšla přímo k němu. Ashen ztuhl. Díval se, jak se k němu valí tisícovky skřetů nedočkavých boje. Udělal několik nejistých kroků vzad, když uslyšel za zády další zvuk. Zvuk lidských polnic. Otočil se. Najednou, ani ne čtvrt míle od něj, se objevilo druhé vojsko, taktéž pochodující směrem k němu. Lidské. A větší, než skřetí. Než se nadál, obě armády se rozeběhly proti sobě. Ashen se rozběhl ke skřetům, kteří, jak již pochopil, nemířili na něj, ale proti lidem. Vyhnul se dvěma skřetům, aniž by věděl jak, když se řady srazily. Ashen uskakoval a vyhýbal se zbraním i skřetům, jak mohl, sám neměl ani zbraň, natož zbroj. Vyhnul se všemu až na jednu kouli na řetězu na dlouhé násadě, která mu proletěla ramenem. Uskakoval dál a pak si to teprve uvědomil. Ta ostnatá koule velikosti vlčí lebky mu proletěla ramenem. Proletěla. Skrz. Jako vzduchem. Zastavil se. Přímo skrz něj proběhl skřet s tváří zkřivenou děsivým výrazem touhy po boji. Ashen však nic necítil. Otočil se. Skřet běžel dál, jako by se nic nestalo. Náčelník klanu Zuřivých přimhouřil oči. Nechápal, co se tu dělo, ale měl své tušení. Asi se mu něco zdá. Ale odkdy ovládá své sny? Uslyšel bubny. Otočil se za tím zvukem, který mu byl povědomý. Spatřil skřety s velkými bubny a další nesoucí standarty klanu. Zaostřil. Na standartách byla lebka Dahaadura, znak RakTaarbami. A to bubnování, to byla válečná melodie jeho klanu! Pohlédl na bojující armádu. Takže to jsou ushataaři jeho klanu? Nepamatoval si, že by Zuřiví někdy stáli v poli v takovém počtu. A nyní teprve viděl, že válečníci mají znaky klanu na štítech a zbroji. Dokonce měl pocit, že vidí Bobra, rozsévající smrt v přední linii, smějícího se takřka šíleným smíchem. A nezahlédl vzadu u lučištníků Ysharu, tu novou krev, co nedávno přišla do klanu? Takže to není minulost... Je to budoucnost? Otočil se k muži stále stojícímu na pahorku, dívajícímu se na bitvu. A kdo je teda tohle? Nějaký můj nástupce? Bobr ani Yshara ještě žijí, takže to nebude daleká budoucnost. Pokud to vše není jen nějaký šílený sen. Vykročil k postavě, snažíc se rozeznat, o koho jde. Teprve když přišel blíž, tak viděl, že nemá zvířecí hlavu, ale přilbu ve tvaru zmenšené dahaadurovy lebky, a ty drápy nejsou jeho, ale má je na rukavicích. Ashen přišel ještě blíž. Ty boty... To jsou přece moje boty! Takže mně musel zabít a vzít mi je. Co je to za skřeta, kurva, že tu velí armádě a potřebuje moje boty? Musí to být nějaký šaman, uvědomil si vzápětí. Ty ohně vzplanuly samy od sebe a zbroj rozhodně nemá... Musí mít velkou moc, když dokáže udržet tolik skřetů na uzdě. A Frumi, poslouchají ho na slovo! Ty výrazy v jejich tvářích o tom svědčily, přestože šli proti přesile. Když byl od muže na tucet sáhů, okolí se začalo rozplývat. Vzduch se zavlnil, obrysy ztráceli na ostrosti, světlo pohasínalo, přestože slunce bylo stále na obloze. Ashen se snažil zaostřit, zjistit, kdo je ten muž, chtěl zjistit tvář svého vraha. Vztekle zařval, ale z jeho úst nevyšel žádný zvuk. V poslední vteřině k němu postava obrátila hlavu a zadívala se mu přímo do očí. Ty oči... Nic než tma a ty oči...
Ashen se s trhnutím probudil. Rozhlédl se a zjistil, že leží ve Farmačině chýši a že je stále noc. Potřásl hlavou a promnul si spánky. Snažil se vybavit si tvář toho muže, ale viděl jen ty oči. Poznal je. Byly jeho.
|