Krutý můj otec, krutý! Poznamenat mě takto nechutným a ke skřetům naprosto nehodícím se jménem. Oslovujte mě Stepus, jménem severským a neptejte se proč. Pocházím z klanu neznámého ostatním. Žijeme v dírách a v nejhlubších jeskyních. Jen málo z nás se vydává na povrch, jen vyvolení lovci mají tu čest dostat se ven, dýchat čerstvý vzduch a nalovit pro nás zvěř. Příjemná změna nežrat jen krysy. Takové privileguim dostávají jen někteří, ti nejsilnější, nejzručnější a nejtalentovanější válečníci mohou hlubiny opustit. Já jsem tuto výsadu nedostal... Náboženství našeho klanu je velmi složité, i přes to, že nám šamané vyprávěli příběhy o bozích vlčích, medvědích i jiných, stále se v tom ztrácím. Opravdu to nechápu. Proč se učíme bojovat? Že po smrti se staneme nesmrtelnými válečníky jednoho z bohů, kdo to kdy slyšel? Tihle skřeti jsou šílení a já s nimi nechci nic mít. Otec mi kdysi vyprávěl o dalších skřetech, někde "tam venku". Myslím, že to je má jediná šance na opravdový život. Jak se ale dostat ven? Mohl bych se stát vyvoleným a utéct, ale už odmalička jsem cvičen jako bojovník v armádě a hlavně nepatřím mezi ty oblíbené, nikdy mě šamané nevyberou... Útěk jsem plánoval dlouho, opravdu hodně dlouho. Bylo zaručené, že všechno vyjde a já budu moci dýchat čerstvý vzduch, vidět hvězdy a spát pod rozkvetlými stromy. Nechápu ale jak se to mohlo takhle podělat, můj otec je mrtvý, Egrash, Borhrrak a Khreeesh jsou mrtví, hlavně že já jsem venku. Prvních několik dní jsem stále zvracel. Bylo to nechutné. Nevím, co na tom vyvolení viděli, když vždy vyprávěli své historky "ze shora". Byl jsem ale volný. Po nevěřitelných útrapách, několika hladových období a několika lidských pokusů o mé zabití jsem konečně promočený a zesláblý narazil na další skřety. Nyní má můj život smysl.
Stepus z klanu bezejmenného
|