Skessa

Skessa

Na kraji elfské osady se do nočního ticha rozléhal křik rodící ženy. Kolem ní se seběhli další světlovlasé osůbky. Rozverné švitoření elfích nádher ustalo při pohledu na čerstvé novorozeně. Matka držela v náručí odpornou skřetoelfí zrůdičku. Ano, tato elfka stala se obětí pravidelného nájezdu skřetí armády z hor. Obětí znásilnění.
Elfové, urození a krásní, přeci nemohou mezi svými dětmi nechat vyrůstat skřítě! Po důkladném zvážení všech kladů a záporů bylo jasno. Elfího křížence nezabijí, zato se z něj pokusí vychovat civilizovanou bytost.

A tak mě začali učit. Jenže po čtyřech letech marného vtloukání do hlavy jak se sedí u stolu, že se nepíše na zdi, neběhá po střechách, s noži se neháže po mamince (která na následky bodných zranění zemřela když mi bylo tři a půl) a kamarádům se neodřezávají prstíčky z legrace, byli elfi v koncích. Zavřeli mě do jediné z tmavých komnat co ve svém sídle měli.
Po dalších osmnáct let mě drželi v té kobce. Oslovovali mě výrazy jako „faica“ (odporná), „hastaina“ (zohyzděná) nebo „hyaro“ (kryso). Krmili mě převážně zelenou stravou a jen občas masem. Pít sem dostávala jen vodu. Elfi často slavili vítězství mnoha bitev přímo nad mojí kopkou. Jejich veselí mě jen burcovalo k větší nenávisti. A touze po pomstě.

Při další z jejich oslav jsem pocítila příležitost. Všichni zelenáči se přesunuli na druhou stranu osady. Byla už tma a já sem učinila první pokus prolézt malým okýnkem ven. Neúspěšně. Stráž u dveří mého vězení si toho všimla. Mladý, sotva sedmisetletý elf, mě vtáhl dovnitř. Rostl ve mně vztek.
Ani nevím jak se to stalo. Nohy mě vymrštili směrem k blonďákovi a zuby jakoby se samy zakously do měkkého elfího masa téměř odporné chuti. Ladná ručka s dýkou výhružně zakroužila vzduchem, ale než se mladík nadál, ležel na zemi. Postarala sem se, aby krční tepna byla důkladně rozpáraná a podívala se ke dveřím. Byli otevřené a nikdo nebyl v dohledu. Srdce se mi prudce rozbušilo. Vyběhla jsem ven a utíkala pryč jak sem jen nejrychleji mohla.
Přeskakovala jsem ze střechy na strom a ze stromu na střechu. Když jsem se přiblížila k místu kde se odehrávala ta velká sláva, omylem jsem uvolnila kus střešní krytiny. Ta spadla dolů a jedné malé elfce napůl rozrazila lebku. Srdce mi poskočilo radostí. Pak mi ale došlo, že se na mě dívá celá osada. Otočila jsem se k lesu a utíkala dál.

Jen jeden strom mě dělil od svobody. Rozběhla jsem se a skočila. Kolem hlavy mi proletělo několik šípů, to už sem ale byla v bezpečí listnatých obrů.

Několik chladných měsíců jsem se toulala hlubokými lesy, vysušenými pláněmi. Ručně jsem si vyrobila pár věcí jako luk, pár šípů, z kostí nože a jehly a z kožešin šaty. Občas jsem přepadla pár zbloudilých lidí a okradla je o oblečení, jídlo a další drobnosti.

Za prvních teplých nocí jsem chodila na průzkum okolí častěji. Mé tělo chátralo. Cítila jsem, že sama dlouho nepřežiju. Moje území ještě nedávno obývalo velké množství divokých zvířat. Jenže ta si rychle zvykla na moje monotónní druhy pastí a já začala hladovět. Proč mě toho elfi nenaučili víc?!!

Až jednou jsem zahlédla mezi kmeny stromů plameny ohně. Přikradla jsem se blíž. Seděli tam dva skřeti (prakticky první co jsem kdy viděla) a mlsně se dívali na opékajícího se kance na rožni. Opodál sedělo malé vrče zhypnotizované otáčející se pečínkou. Neměla jsem na výběr.

Vyšla jsem ze stínu. Oba skřeti vyskočili a popadli zbraně. Chvíli na mě jen nevěřícně zírali a pak se hlasitě rozesmáli. Začali mluvit řečí které jsem nerozuměla. Jeden z nich ke mně nakonec přistoupil a představil se jako Ugr-Lokk, druhý Billgurath.
Mě najednou došlo že vlastně nemám jméno. Jen spoustu nadávek co jsem slýchala ve svém vězení. Ale skřety to asi moc nezajímalo, protože mě chytil za vlasy a hodil k ohništi. Něco na mě vykřikoval a pak jsem podle gestikulace rukou pochopila, že mám otáčet rožněm.

Tak jsem se stala členkou klanu Gruktuss. Své čestné místo v klanu jsem si musela těžce vybojovat. Po čase když mě naučili mluvit skřetí řečí jsem jim převyprávěla můj příběh. Na základě několika elfích nadávek mi začali říkat Skessa (ohyzda).

Od té doby jsem se musela hodně učit. Díky elfům jsem neznala nic o skřetím životě. Rychle jsem ale všechno pochopila. Skřetí přirozenost je skřetí přirozenost. Jediné co mi nikdo z hlavy nevytlouk je moje nenávist. Nenávist a krvežíznivost kterou prahnu po elfích skalpech. Ty odporný stvůry musí zaplatit za to co mi udělaly.