Příloha:
10997623_424782547718309_4484162870229527203_n.jpg [ 119.57 KiB | Zobrazeno 15114 krát ]
Tady pod tou skálou krčíme se. Poslední z klanu a tak silným zdál se, mohl být. Kouká na mě a já neznám jeho jméno. Je to jedno, šíp v jeho boku je moc hluboko. Chrčí, nemůže dýchat. Nechat ho tu bude jediná možnost, nic mě u něj nedrží a navíc nosí značku. Musím vypadnout, než mě tu s ním najdou.Ví, o čem přemýšlím, možná již začal litovat své oddanosti mrtvé věci. My zabíjeli trpaslíky, lidi i vlastní, teda hlavně vlastní. Teď nemá nikoho kdo by mu pomohl a já jen civím na tu značku na jeho rameni. Můžu jen poděkovat, že moje služba nebyla tak dobrá, abych teď seděl na jeho místě a dusil se vlastní krví. Ani tak dobrá, abych teď ležel s hlavou v bahně nahoře na cestě. Je tam zbytek klanu, do jednoho chcíplí.
Někdo nás musel zradit, tolik špičatejch uší jsem neviděl za celý život. Byli všude kolem nás, bylo nemožný vyváznout bez šípu v zádech. Teď tu jsme dva a jen sebe můžu vyloučit ze seznamu podezřelých.
Těch posledních pár minut mu zpříjemním svým tesákem v krku. Nemá u sebe nic, co by se mi hodilo, snad jen zbraň. Tu svou jsem ztratil při pádu do rokle, hned po přepadu. Počkám až padne tma a vydám se na cestu. Bude dlouhá, až za hranice našeho území. Zde nemáme... „Tiše!“, přerušil tok myšlenek hlas. Je to hlas trpaslíka a nebude sám. Pomalu si vlezu až do rohu, třeba si mě nevšimnou. Ve vteřině stojí přede mnou, čumí. Jsou tři a každý je jiné rasy. Netasili zbraně, jen cosi žvatlají. Po chvíli se otočí a mizí do lesa. Nechávají mě naživu.Nechápu proč a zvědavost mě nutila to zjistit. Až se setmí vyrazím na nimi, abych se zeptal. Ne! ukážu jim, jakou chybu udělali...
