KRUXPodíval se na čepel svojí šavle. Krev na ní odrážela mihotavé světlo ohňů. Kopl do mrtvoly pod sebou a rozhlédl se po okolí. Bylo to snadné vítězství, tak jako mnohá předtím. Ostatní už začali z těl odřezávat nejlepší kousky a pojídat je. Udělal to samé, věděl, že se zde dlouho nezdrží. Pokaždé, když vychutnával krev svých nepřátel, cítil ten samý pocit, pocit který jej hnal dál. Dál ničit a zabíjet. Cítili to všichni a stejně jako on se zanedlouho zvedli a vyrazili do noci hledat další krev.
Přitiskl se ke studené skalní stěně. Její chlad prostupoval celým jeho tělem. Konečně si mohl odpočinout, do této chvíle jen utíkal. Od velké porážky na širých pláních jeho mysl naplňoval hněv, který nebyl jeho. Tento pocit však začal ustupovat něčemu silnějšímu, něčemu co neznal, něčemu co ho přinutilo utéct. Podobný zmatek viděl i ve tvářích ostatních, co unikli.
Země pod jeho nohama se třásla, skály okolo něj se hroutily. Z nebe padaly kameny, které zabily mnoho takových jako je on. Stále cítil ten cizí hněv. Zlost, která byla slabší a slabší.
Volné pláně, lesy. Konečně se mu a jeho souputníkům podařilo překonat bílé zasněžené vrcholky hor a všechny ty zpropadené skalní pasti. Teď se před ním konečně rozprostíral nový svět. Svět, který však byl poskvrněn pocitem záště. Bál se tohoto pocitu, odmítal jej, věděl, že nepřináší nic dobrého.
Stalo se něco divného, cizí hněv zmizel. Chvíli jen seděl a dýchal mrazivý vzduch. Pak se ale ozval křik. Zoufalý, šílený křik, který nabíral na síle každou chvílí, který působil bolest, který slyšel jen on a jeho druzi. Zaryl si nehty do tváře, cítil krev stékající po své kůži. Ta bolest však nešla zastavit ničím, zkroutil se v křeči, nemohl dýchat. Pak se propadl do tmy. Křik zde byl ještě silnější a zoufalejší. Uviděl průrvu. Vycházelo z ní světlo, které ho oslepovalo. Náhle se vše změnilo, křik ustal. Vnímal kolem sebe jen ticho, tmu a úplnou prázdnotu.
Probudil se, jeho tělem prostupoval mráz a nezastavitelný třes. Rozhlédl se kolem sebe. Všude leželi ostatní co přišli až sem. Zkusil se postavit, ale jeho nohy ho nechtěly nést. Připlazil se k nejbližšímu tělu, bylo zkroucené v zoufalé křeči, zatřásl s ním. Žádná reakce, jen mrtvolné a mrazivé ticho.
. . .
Okolní tmu prozařovalo světlo malého ohně. Temné postavy okolo vstřebávaly teplo, které vydával. Byla jich hrstka. Jen ti kteří dokázali procitnout z agonie, kterou jim způsobil ten šílený zmučený hlas. Mihotavé záblesky nepravidelně ozařovaly jejich tváře. Ve všech se dala vyčíst prázdnota. Prázdnota, která pro ně teď znamenala svobodu.
Postupně si zvykli na nový svět, na to co jim dával i na to co jim bral. Pochopili, že s divočinou nejde bojovat, pochopili, že se musí podřídit jejím pánům. Někteří to nedokázali, byli slabí a podlehli. Jejich mrtvoly nechali dravcům. Místo nich potkali jiné, takové kteří sdíleli jejich touhu po přežití. Nepřekonatelnou sílu, která vyplnila prázdnotu v jejich myslích.