Bylo po bitvě. Všude se rozprostíral kouř. Byl cítit pach spáleného masa. Po zemi se válí mrtvoly lidí, elfů i skřetů ve vzájemném propletenci, jako by nikdy nebylo mezi nimi nepřátelství. Po bitevním poli vyčerpaně kráčí černá postava. Pracky od krve, v očích pohaslá jiskra boje. Kráčí pomalu, ale rovně. Přichází ke skřetovi, zakutém v oceli, sedícím na čedičovém kameni. Když mu pokládá ruku na rameno, sedící otáčí hlavu a pomalu se zvedá. Pak stanuli naproti sobě. Tváře vážné, beze známky veselí či smutku. Ne, v očích příchozího skřeta se zrcadlí trocha nostalgie. Pak vyšší skřet promluvil. Mluvil o klanu, bojích, povinnostech a samotě. Druhý skřet mu naslouchal a jen občas přitakal či krátce promluvil. Věděl, o čem mluví. Když vyšší skončil krátkou řeč, stáhl si z krku náhrdelník s drápy a štětinami, symbol atamana a podal jej druhému. Poté se vyšší skřet pomalu otočil a vykročil pryč. Pryč z bitevního pole, pryč od ostatních. Možná zamíří do hor, možná do pouští. Možná dojde k moři. Jednou se však vrátí. Možná za měsíc, možná za deset let. Pak ale opět odejde a tak tomu bude snad navždy, dokud tento kruh smrt nepřeruší, aby navázala jiný. Možná se ale nevrátí nikdy, nebo se vrátí a zůstane navždy. To jen Frumi ví, neboť budoucnost není jistá pro nikoho. Ani pro něj.
|